Cesta ke krachu dlážděná dobrými úmysly

Většina odvážlivců spláče nad výdělkem, protože se odkloní od běžné trajektorie hořkosladké komedie pořízené za 20 až 30 milionů, obsazené okoukanými tvářemi a sepsané scenáristickými šíbry. Není to nic převratného, koukat se na to dá často jen v televizi, když to běží jako kulisa k žehlení, ale výdělek z toho je. A nikdo to neví líp než Jiří Vejdělek, jehož filmy často splňují zmíněná kritéria a propůjčují mu tak auru hitmakera.

Účastníci zájezdu, Ženy v pokušení nebo Muži v naději. Pro někoho ekvivalent všeho špatného a přízemního, co v české kinematografie aktuálně existuje, pro jiného záruka předvídatelné „řachandy“ a jistého zisku. Není divu, že Vejdělek momentálně pro Českou televizi připravil kvarteto filmů, jejichž názvy vypadají jako z nějaké parodie na hollywoodskou továrnu na špatná pokračování: Ruce v záruce, Ledviny bez viny, Bezva zuby na zásnuby a S písní v tísni. Můžete se tomu smát, můžete brečet, ale vsaďte si, že sledovanost půjde do milionů, tak jako u Vejdělkova posledního kinohitu Poslední aristokratka.

I Státní fond kinematografie si naštěstí uvědomuje, že je občas potřeba podpořit něco hodnotnějšího, a zvláštní slabost má pro adaptace historických událostí a oslavu už tak slavných rodáků. Divák možná kroutí hlavou nad tím, proč někdo investuje 90 milionů do Zátopka, Lídy Baarové, Habermannova mlýna nebo Milady, ale vězte, že každý ze zmíněných filmů obdržel nemalou injekci z fondu, jakkoli na pokrytí riskantní sázky často nestačila. Dobové filmy se levně natáčet nedají, zvlášť pokud s nimi chcete zaujmout i jiné než domácí publikum, což je ona „hlava XXII“, protože abyste přilákali zahraniční investory, musíte nejdřív hodně (jejich) peněz utratit, abyste měli – byť mihotavou – šanci jich ještě víc vydělat. Na šesti příkladech slavných českých propadáků si ukážeme, jak málo občas stačí, aby se sny proměnily v noční můru. Ani jeden z projektů není motivován slepou snahou zneužít pobídky nebo investice, za všemi stojí snílci, kteří letěli ke hvězdám, ale dostali se příliš blízko Slunci.

Panství (1999)

Rozpočet: 170 milionů korun

Divoké devadesátky mohly za pravděpodobně nejtemnější příběh ze zákulisí české kinematografie. Martin Dejdar na začátku dekády pozlatil, na co sáhl, a rozhodl se, že si natočí klasickou britskou detektivku. Sám sebe obsadil do role inspektora Scotland Yardu, sehnal do vedlejších rolí Petera O’Toolea nebo Gretu Scacchiovou a plánoval první anglicky mluvenou českou produkci dostat do kin po celém světě. Nechal se přesvědčit svým obchodním partnerem o tom, že práva pro uvedení v Evropě jsou prodána a zažádal o úvěr, který tehdy zázračně dostal. Snímek stál i na dnešní poměry velkolepých 170 milionů dolarů, přičemž většina peněz od banky putovala přímo na konta zahraničních hvězd, jejichž honoráře vyluxovaly většinu investice. Příliš pozdě se Dejdar dozvěděl, že byl podveden a film se bude promítat jen u nás. Do klína mu spadl ohromný dluh, který tržby z kin nemohly v žádném případě vymazat. Herec se zadlužil na dlouhých třináct let a mnoho milionů se mu podařilo splatit jen díky štědře honorovaným rolím ve filmu, televizi a dabingu.

Andělská tvář (2001)

Rozpočet: 70 milionů korun

Další velký zářez do černé kroniky českého filmu. Jiří Pomeje měl sen o velkém dobrodružném filmu, tak trochu české Angelice. Naplánoval si ho pro svou tehdejší manželku Michaelu Kuklovou. Chtěl z ní udělat hvězdu a ze sebe vlivného producenta, který bude mít do konce života vystaráno. Spočítal si, že filmy Zdeňka Trošky jsou vždy hity a nainvestoval do Andělské tváře své vlastní peníze. Jeho investiční partner, jenž měl obstarat 20 milionů, však tři dny před natáčením couvnul. Pomeje už do snímku nasypal deset milionů korun, které si u banky nešťastně půjčil jako fyzická osoba. Věděl, že nemůže couvnout. Snímek bohužel v kinech propadl, protože diváci nebyli na rozmáchlou červenou knihovnu od Trošky zvědaví. Producent Pomeje byl za poškození Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie odsouzen nejdříve na deset měsíců odnětí svobody s podmíněným odkladem na jeden rok, později na osmnáct měsíců odnětí svobody s tříletou podmínkou. Nešel do vězení, ale dluhy mu zůstaly, manželka ho opustila a on až do své předčasné smrti v roce 2019 dluhy splácel správkyni konkurzní podstaty. Když zemřel, zůstalo po něm nesplacených 13 milionů korun.

Tmavomodrý svět (2001)

Rozpočet: 230 milionů korun

Měl to být vrchol spolupráce Svěráka mladšího a staršího, velkolepá pocta československým letcům a konečně ten domácí film, co udělá díru do světa. Místo aby Jan Svěrák po oscarovém úspěchu Kolji odjel do Hollywoodu vydělat peníze, utratil doma majlant za vlastenecký biják a oslavu hrdinů druhé světové války. Lidé do kin přišli v houfech, celkem se jich dostavilo 1,2 milionu. Ohlasy byly spokojené, ale Hollywood se dobýt nepodařilo, protože ve stejné sezoně do nich přiletěl patnáctkrát dražší Pearl Harbor Michaela Baye. Styčných bodů mezi oběma filmy je tolik, že by jeden až věřil verzi o tom, že v Hollywoodu si scénář Tmavomodrého světa přečetli, ale než aby na jeho vznik přispěli, natočili si vlastní – dražší a podstatně méně uměleckou verzi. Tmavomodrý svět neuspěl u amerických diváků, ale ani u Akademie, takže jakkoli nějaké peníze vydělal, zároveň vystavil tvůrčí stopku mladšímu Svěrákovi. Ten sice s otcem dál spolupracoval, ale už na projektech, které byly o řád méně ambiciózní a konzervativně spoléhaly na přízeň domácího publika.

Bathory (2008)

Rozpočet: 320 milionů korun

Mediálně asi nejpropíranější propadák československých dějin. Ačkoli ho „spáchali“ naši sousedi, režisér Juraj Jakubisko a jeho manželka Deana byli i u nás dostatečně známými personami, takže se o natáčení nejdražšího slovenského filmu všech dob psalo tím víc, čím víc se prodražoval a nabaloval na sebe nejrůznější aféry. Natáčení provázely nepokoje štábu, pozdě proplacené faktury a také obava z toho, že Jakubisko si za tři sta milionů točí politickou detektivku, která jen těžko osloví domácí, natož zahraniční publikum. Deana Jakubisková pomlouvačům hrozila žalobami, ale po premiéře se ukázalo, že na „každém šprochu bylo pravdy trochu“. Film se nepodařilo udat v zahraničí a navzdory slušné návštěvnosti v Česku a na Slovensku po něm zůstaly dluhy ve výši 140 milionů. Manželé Jakubiskovi museli prodat značnou část svého majetku, ale ani po deseti letech od premiéry se dluhů nezbavili. Momentálně prý Jakubisko dokončuje pokračování oblíbené pohádky Perinbaba (1985). Slovenský Audio­vizuální fond mu na natáčení tentokrát nepřispěl, a tak musel peníze shánět od lidí na internetu.

Hurvínek a kouzelné muzeum (2017)

Rozpočet: 167 milionů korun

Nejdražší český animovaný film všech dob a také třetí nejztrátovější projekt v dějinách české kinematografie. Kdo to mohl tušit? Ke cti producenta Martina Kotíka budiž přičteno, že snímek měl úspěch na desítkách festivalů, ale u běžných diváků doma ani v zahraničí bohužel Hurvínek nepochodil. Kotíka povzbudil laciný záznam mikulášského divadelního představení se Spejblem a Hurvínkem, který šel nakonec i do kin a vydělal slušné peníze. Investovat skoro 200 milionů korun do náročné 3D animované produkce, jež byla v přípravě dlouhých sedm let, však bylo minimálně naivní. I podstatně levnější a nedokonale animovaný Kozí příběh si na sebe horko těžko vydělal (měl rozpočet asi 35 milionů korun), přičemž jeho narychlo spíchnuté pokračování propadlo. Celovečerní animáky jsou u nás vždy k neúspěchu odsouzenou srdcovkou, viz Alois Nebel za 80 milionů nebo Myši patří do nebe za 92 milionů. Spasit je mohou pouze zahraniční investoři a dobré ohlasy, jako se to povedlo zmíněným Myším, ale zbohatnout se na nich opravdu nedá.

Zlatý podraz (2018)

Rozpočet: 100 milionů korun

Když běží historické seriály v televizi, kouká na ně každý. Když jde do kin dobový velkofilm, nepřijde na něj nikdo. Trochu zjednodušujeme, ale právě na nezájem diváků doplatil velkorysý snímek Radima Špačka. Příběh o slavném týmu československých basketbalistů vychází ze skutečných událostí v letech 1939 až 1951, ale pozlatit se ho navzdory jeho názvu nepodařilo. Místo známých tváří v hlavních rolích se utrácelo za kulisy, rekvizity a měřítko celého příběhu. Potíž byla v tom, že si tohle „basketbalové Nagano“ nikdo pořádně nepamatoval a rezonovat nemohlo ani mimo Česko, které si dnes nikdo s tímto sportem moc nespojuje. V českých kinech vidělo snímek pouhých 25 tisíc diváků. Tristní srovnání se zapomenutelnou, ale komerčně úspěšnou volejbalovou komedií Přes prsty (414 tisíc diváků) nebo podobně drahým Zátopkem (456 tisíc diváků). V Americe by s „domácím týmem“ Zlatý podraz patřil k vrcholům sezony, v českých kinech roku 2018 absolutně vyhořel. Byl to přitom hodně dobrý ročník, druhý nejsilnější v polistopadové historii (vrcholem zůstává následující rok 2019 s celkovými tržbami přes 2,5 mi­liardy korun).