Chceme barák, který funguje

V nechvalně proslulém žebříčku Světové banky, který posuzuje vyřizování stavebního řízení, Česko naposledy skončilo na 157. místě ze 190 zemí. Metodika žebříčku byla sice ministerstvem pro místní rozvoj i jinými kritiky zpochybňována, ale fakt je, že v Praze povolení obyčejného bytového domu trvá v průměru osm až dvanáct let. Je to v pořádku?
Není to v pořádku, protože to nepřispívá k řešení všeho možného včetně dostupného bydlení, koordinace staveb a podobně. Ale je třeba také říct, že ta hodně rychlá povolování, která se uvádějí například v okolních německojazyčných zemích, se počítají od zpracování podrobnější dokumentace, kterému my říkáme dohoda v území. Jsou to různé formy podrobnějších plánů, kde se dohodne, jak to území bude vypadat, jak budou vysoké domy, jak bude široká ulice. Na základě těchto plánů se povoluje opravdu velmi rychle, protože se kontroluje, jestli naplňují tuhle dohodu. K tomu v této oblasti územního plánování teprve směřujeme. Směřujeme k odborné shodě, která říká, že velké plány měst mají být zásady a ty hlavní koncepce území mají být doplněny podrobnějšími plány. Před námi je ještě cesta v reformě plánování. Novela stavebního zákona, která platí od ledna, se hodně věnovala stavebnímu řízení, stavebnímu povolování, které je bez toho základu trochu jako dům bez základů.

Vy v samosprávě můžete prosadit změny v územním plánu, které máte v kompetenci. Na to, co je v přenesené působnosti státní správy, moc velký vliv nemáte. Naopak třeba v Německu je váha nakloněná více ve prospěch samospráv. Není tohle něco, co volá po významnější změně v systému?
Evropské modely jsou v zásadě tři. Jeden je samosprávný – to jsou německy mluvící země, ke kterým se dají řadit i skandinávské systémy, potom je specifický francouzský, jenž kombinuje práva samospráv a řízení pomocí prefektů, kteří přenášejí vůli státu, a my máme hybrid přenesené působnosti, která sedí na městech, je městy placená a přenáší výkon státu. Každý systém přináší výhody i nevýhody. Hodně zjednodušeně – já zastávám názor i s ostatními kolegy, že územní plánování má být víc samosprávné, když se lidé zodpovídají svým občanům, jak co bude vypadat, a to povolování může být víc jako stát. V tuhle chvíli nám zůstal ten hybrid a uvidíme, jak to bude fungovat.

Populační hustota Prahy je relativně nízká, zhruba sedmkrát nižší než třeba Barcelony. Je to podle vás problém, který by se měl řešit?
Když vezmeme pražské zastavění, tak jsme na nějakých padesáti lidech na hektar. V celém území jsme na 27, centrum města má 300 obyvatel na hektar, což je srovnatelné s vyspělými urbánními prostorami západní Evropy. Města, která mají vysokou urbánní hustotu, se chovají z hlediska údržby, nákladů, ale i kulturních a sociálních nabídek velmi živě. V současné společnosti, jež očekává velkou interakci ve smyslu vztahů a vyžaduje velkou nabídku kulturních a sociálních vazeb, tak ta města vykazují velký růst a velmi pozitivní hodnocení. Vídeň, Kodaň…
Praha je velmi zajímavě konstruovaná, má velmi husté centrum, které je v logice centra hodně vybydlené. Míň lidí tu oproti historii bydlí a víc pracuje. Tím myslím i Vinohrady, Žižkov a Smíchov. A potom má prstenec sídlišť, ve kterých žije asi 40 procent obyvatel, ty mají také poměrně vysokou hustotu srovnatelnou s centrem. Praha má velké množství veřejných prostranství, jejichž údržbu musí město platit. Zároveň vyžaduje velké náklady na dopravní infrastrukturu. Potom má vesnickou zástavbu v okolí. Čili Praha je specifická, ne každé město je takhle konstruované.

V roce 2020 jste stál u zrodu Praž­ské developerské společnosti, jež vznikla s cílem obnovy a rozvoje městského bytového fondu, který má zmírnit bytovou krizi. Neodpustím si heretickou otázku: proč by vůbec mělo město stavět?
Ano, ta otázka je správná, ale je to na delší debatu. Jsou města, která staví, a města, která nestaví. Nám přišlo, že jsme v situaci, kdy město poměrně hodně pozemků prodalo, zároveň jsme v situaci, kdy historicky z různých důvodů stát nevyužil příležitosti spolupracovat s municipalitami a hodně pozemků je v soukromém držení. Proti tomu nic nemáme a v téhle oblasti se snažíme záměry koordinovat tak, aby přinášely kvalitní komplexní město. Ale tam, kde zůstaly pozemky města a jsou ještě navíc na trase metra, jsme si řekli, že to uchopíme jako příležitost, protože město potřebuje nějaké procento bydlení pro lidi, kteří pro něj pracují, ale i pro křehké skupiny obyvatel. A teď v různých stupních, ale i ve změně územního plánu chystáme v Praze asi osm tisíc bytů.

K vašemu srdečnímu tématu Vltavské filharmonie. Myšlenka nového koncertního sálu není vůbec nová, už v 60. letech byla vypsaná velká soutěž. Tehdy se počítalo s využitím náměstí Republiky, ale vedlo to do ztracena. Jak vůbec došlo k znovuoživení tohoto projektu?
Je to něco jako plánované rodičovství nebo odložené těhotenství. Jako potomek sametové revoluce to vnímám v tom pozitivním slova smyslu. Můžeme se o „sametovce“ bavit z různých úhlů a vidíme i negativní věci, které se staly ve společnosti, ale ty první myšlenky za Havla byly… Ta doba tím byla těhotná, jenom neměla věci rozmyšlené, neměla prostředky, neměla zpracovaný záměr. Ale lidé, kteří táhli tu dobu, nad tím tehdy začínali přemýšlet. A významná část těch, kteří byli ve spolku pro budování Filharmonie, jsou dneska v týmu Filharmonie. Kromě Jiřího Bělohlávka, který už umřel, Josef Pleskot, Martin Gross a další. Pozitivní je, že to trvá nějakou dobu, dodefinovalo se místo, dodefinoval se záměr a projekt je připravovaný hodně profesionálně.
To těhotenství tedy došlo k pravému okamžiku, má to určitá pravidla, musel někdo přijít s iniciací, má to nějaké podhoubí – že město Praha, Česká republika, je ve vážné hudbě velmoc. A teď všichni cítíme, že to potřebujeme upgradovat, protože třeba Rudolfinum je nádherné, rád tam chodím, ale tam se skvěle hraje hudba 19. století. Ovšem hudba se vyvíjela dál, tím to neskončilo.
Roman Bělor, kterého jsem zapomněl zmínit, říká, že lidé, kteří nemají prostředky na cestování po Evropě, Českou filharmonii třeba ještě ani neslyšeli. Myslí tím v té plné parádě, jež se dá zahrát ve velkém sále s velkou akustikou.

Aby budova žila, je potřeba ji naplnit nějakým programem. Už teď tu máme Rudolfinum, Obecní dům… I při vědomí toho, že jsme velmocí vážné hudby, má Praha vůbec potenciál dramaturgicky utáhnout novou budovu Vltavské filharmonie?
O tom se vedly dlouho debaty, kdo tam bude a kdo se o to bude starat, jaký bude obchodní model. Kolegové z České filharmonie, ze Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a z Městské knihovny v Praze si sedli a nachystali takový ideální program, modelovou sezonu, což mi přišlo geniální. Protože místo toho, aby se debatovalo o tom, kdo to bude mít na starost a došlo k hádce a třídnímu boji, pánové a dámy si sedli a řekli, chceme udělat barák, který funguje 24 hodin sedm dní v týdnu, kde se pořád něco odehrává. Kde je významná složka koncertů, ale také významná edukativní část, kde dochází k přenášení znalostí a poznání. Bude to budova, kde návštěvníci uslyší nejenom české a zahraniční orchestry, ale přispěje třeba i k hledání talentů. Hudba aktivuje určité části mozku a může společnosti pomoct překonat to, co nyní prožíváme. Nechci říct, že to bude průlom, ale může to významně přispět ke změně, k poznání, že život je hezkej.

Proč padla volba na Vltavskou, potažmo Bubny?
Probíralo se více než dvacet lokalit v Praze. V poslední fázi prostor na konci Revoluční třídy a Vltavská. Silný argument proti Revoluční byl ten, že je to poměrně vzdálené od stanice metra Náměstí Republiky a že by to mohlo zvýšit dopravní zatížení. Kdežto Vltavská, přestože je náročná na přestavbu, tak tam můžete přijet metrem, tramvají a do budoucna i lodí. Také myslíme na kvalitní turismus čili dá se tam přijet z letiště. A když si uvědomíte, jak náročné je to území, tak tam vlastně jiný než veřejně významný barák nejde postavit. Nějaká velká administrativní budova by byla odporná a měla by tam potíže.

Bude Filharmonie první vlaštovkou kultivace okolí Severojižní magistrály, nebo je šance, že se brzy souběžně rozjedou další projekty?
My říkáme, že to jsou takové puzzle. Ty věci už se odehrávají. Vedle Národního muzea vznikla muzejní oáza, kde už jsou položené koleje, a ta bude navazovat na tramvaj a dvouřadou alej na Václaváku. Ať si lidé myslí, co si myslí, ale ta nová odbavovací hala na hlavním nádraží není jen o tom, jestli se to někomu líbí, nebo ne, ale jde o rehabilitaci celého parku. Nad komplexem Zahy Hadid vzniká střešní konstrukce, jež vytváří platformu, z níž se můžete dívat na město, a propojuje to. V tématu Florence 21 vzniká město, jež propojí Karlín a část Nového Města. A další švýcarský tým vymyslel takovou jednoduchou úpravu magistrály, že v první etapě nebudeme snižovat počet pruhů, ale uděláme tam místo pro chodce a cyklisty.

Tento týden má být k Vltavské filharmonii tisková konference, co od ní můžeme čekat?
Jeden z jejích tvůrců Bjarke Ingels představí rozpracování soutěžního návrhu. Je podrobnější, dům je trochu větší, protože když se daly požadavky jednotlivých aktérů, České filharmonie, FOK… Je mnohem detailnější a dá se z něj pokračovat k dokumentaci pro územní rozhodnutí. A je to hezký. (smích)

Vítězem na novou podobu hlavního nádraží se stal návrh od dánského studia Henning Larsen. Zatímco Vltavská filharmonie byla přijata
v zásadě pozitivně, po představení Šťastného Hlaváku se strhla mediální smršť. Překvapilo vás to?
Skvělé bylo, že když člověk zapnul rádio, televizi nebo otevřel noviny, tak tam nebyl rozhovor s někým z SPD… Takovou drsnou debatu o architektuře, o tom, jak se žije ve městě, jsme tady dlouho neměli. Co mě ale nemile překvapilo, zvlášť od některých architektů, bylo, že zpochybňovali formát soutěže nebo poroty. Ale debata mi nevadila, každý máme nárok na názor. Je to téma, jak s tím projektem pracovat dál. Dánské architektonické studio je skvělé a Správa železnic jako investor si z toho určitě vezme poučení a budou na tom pracovat dál.

Zájem zúčastnit se dialogu projevilo 26 týmů a jen 24 poslalo konkrétní nabídky. (O soutěž Národní knihovny projevilo zájem 360 týmů, v případě Vltavské filharmonie žádostí bylo bezmála 200). Proč tak málo?
Myslím, že to bylo komplexností toho návrhu. Od počátku šlo o spojení tří investorů, byl tam park, tramvaj a nádraží, které je samo o sobě složité.

Prostor hlavního nádraží zjevně trpěl tím, že se o něj padesát let nikdo nestaral. Může být veřejnosti klidná, že v případě nové realizace tomu bude jinak?
Dnešní Správa železnic je úplně jiná instituce než České dráhy v době, kdy tam společnost Grandi Stazioni dělala takzvanou rekonstrukci. Oni ji vlastně vůbec neprovedli, stropní konstrukce jsou nerekonstruované, oni hlavně vložili obchodní plochy. Není úplně pravda, co běželo veřejností, ta rekonstrukce skutečně stála něco přes miliardu, ale věnovala se interiéru. Jak říkal vtipně Jindřich Šídlo, na to byli Italové ideální. Na hardwarové věci ideální nebyli, a tak se musí zrekonstruovat znova.

Chováme se podle vás k poválečné architektuře obecně s náležitou péčí?
Tahle debata je u nás dlouhodobě trošku nešťastně vedená. Končí buď snahou tu budovu úplně zachovat, nebo zbourat. Zahraniční příklady ukazují, jak je přenastavit k životu. Ty budovy byly ve své době experimentem, v dobách, kdy nebylo úplně snadné cestovat, inspirovat se. A když neumožníte rekonstrukci, která do toho přinese život, dá do toho společenské, technické standardy, tak je tlak na demolici.