Dredy klamou!

Turbulentní časy covidu a probíhající česko-ruská krize kvůli výbuchům ve Vrběticích nedávají moc prostor na usebrání a přemýšlení o sobě. Ivan Bartoš, předseda České pirátské strany a jeden z uchazečů o post budoucího premiéra, si čas našel ochotně a rychle. Potkáváme se v opuštěné centrále Pirátů v Praze naproti ministerstvu zdravotnictví. Jedenačtyřicetiletý politik působí extrovertně, i když o sobě tvrdí, že je vlastně introvert a jeho snem je jednou mít knihkupectví, kam by nikdo nechodil a kde by si četl knížky. Mluví otevřeně, s viditelným sebevědomím člověka, který po deseti letech práce sahá po svém největším politickém úspěchu. Radost z růstu preferencí Pirátů a jejich partnera ve volební koalici STAN kalí jen to, že je dán i zmatenou politikou Andreje Babiše v covidové pandemii. „Nejsem cynik, vláda měla padnout, ale na něčem jiném. Platit za to lidskými životy je špatně,“ říká Bartoš.

Po kauze Vrbětice se možná ukazuje nutnost restartu české zahraničí politiky. Jak by ve vaší představě vypadal ve vztahu k Rusku, ale i ke slábnoucí EU?

Evropská unie poskytuje Česku bezprecedentní míru blahobytu, stejně jako Severoatlantická aliance poskytuje Česku bezprecedentní míru bezpečí. Naše zahraniční politika nepotřebuje restart. Dlouhodobě budujeme vazby se spojenci, EU a NATO a tak by to mělo zůstat. Plody našich partnerství jsme viděli i právě teď během kauzy Vrbětice. Získali jsme plnou podporu od našich partnerů. Postavila se za nás celá Evropa i Spojené státy. I díky tomu můžeme vůči Rusku vést sebevědomou zahraniční politiku. V zahraniční politice máme navazovat užitečná, dlouhodobá a vzájemně prospěšná přátelství. S méně přátelskými státy jednejme jako rovný s rovným a nebojme se vymezit proti zasahování do naší svobody.

Když už jsme začali zahraniční politikou, v Německu sílí pozice Zelených, americký prezident Biden uspořádal klimatický summit a klima je jeho prioritou. Bude prioritou také pro vaši případnou vládu? Jak moc je zelená i vaše barva?

V příštím volebním období bude ministerstvo životního prostředí rozdělovat přes 40 miliard z Fondu pro spravedlivou transformaci, v dalších letech nás čekají investice v řádu stovek mi­liard díky Zelené dohodě pro Evropu. To musíme efektivně využít. Jinak snižování emisí skleníkových plynů je zásadní celosvětové téma, globální oteplo­vání je megatrend dotýkající se každé země a ohrožující do budoucna lidskou civilizaci jako takovou. Nejde tedy o to, nakolik je kdo zelený. Globální oteplování musejí řešit všichni a společně. Česko je bohužel v současnosti dinosaurem, který má nízké klimatické ambice, v rámci EU společné cíle spíše brzdíme. I to je třeba změnit. Piráti podporují rychlé ukončení spalování uhlí v elektrárnách a udržitelná opatření k adaptaci krajiny, zvláště schopnosti krajiny zadržet vodu. V koaličním programu máme bod věnující se adaptaci sídel na změnu klimatu i samostatný plán pro klima, jde tedy o jednu z našich priorit.

Peníze na to bude třeba někde najít, všechno nedostaneme od EU. Guvernér ČNB Jiří Rusnok nedávno vyzval všechny strany, aby před volbami přišly s úsporami či zvýšením daní, protože na tak velký sociální stát, jaký teď živíme, prostě nemáme. Jak si s nápravou rozvalu státních financí poradí Piráti?

Zásadní úkol je zastavit rozvrat státního rozpočtu. Problém je strukturální deficit, který se bude prohlubovat, pokud nezasáhneme. Čekají nás náklady důchodové reformy, potřeba financovat veřejné služby, modernizace armády a investice do infrastruktury. Musíme najít úspory v běžných výdajích skrze digitalizaci státní správy, zjednodušení procesů a navazující snížení počtu zaměstnanců, revizi dotací a zefektivnění státních nákupů. Možné úspory odhadujeme na 40 až 50 miliard korun ročně. Chceme zlepšit výběr daní – zejména rušením daňových výjimek, omezením možností daňových úniků například skrze transferové ceny. To je dalších 40 až 50 miliard. Řešení exekucí dostane do legální ekonomiky více lidí a zjednodušení kratších úvazků zvýší zapojení žen a důchodců. Tady lze najít dalších 50 miliard korun. Zdroje lze získat i digitální daní, ekologickými daněmi, zdaněním konopí, a pokud to bude nutné, i zvýšením jiných daní. Zachovat chceme nižší zdanění práce. Klíčový úkol je přispět k modernizaci naší ekonomiky a k silnějšímu růstu. To povede i ke zvýšení příjmů státu. Podrobný program a jeho vize zveřejníme v květnu.

S financemi určitě pomůže i Národní plán obnovy. Co byste na místě vlády
udělali s těmito investičními penězi z EU jinak?

Koalice Pirátů a STAN zaslala vládě celkem 35 připomínek k Národnímu plánu obnovy, který je základem pro čerpání až 180 miliard korun z evropského Fondu obnovy. Jenomže vláda předložila dokument do meziresortního připomínkového řízení pouhé tři týdny před termínem odevzdání Evropské komisi. Piráti jí přitom zaslali své návrhy a nabídli pomoc se sestavováním plánu již v prosinci loňského roku. Jsme přesvědčeni, že cílem Národního plánu obnovy nesmí být zalátat díry ve veřejných rozpočtech nebo přihrávat dotace velkým hráčům ze zastaralých odvětví, ale zmodernizovat stát a ekonomiku, aby byla udržitelná a konkurenceschopná v 21. století. Investice hrazené z unijního Fondu obnovy mají jít primárně do perspektivních odvětví, kde budou pracovní místa i v roce 2050, a mají pomoct především malým a středním podnikům. V případě státní správy pak musí být důraz na rozvoj strukturálně postižených regionů. Je tedy potřeba, aby vláda ohlídala, že investice budou v souladu s klimatickými a digitálními cíli EU a že bude zohledněn sociální rozměr investic s důrazem na vzdělání. Pro firmy a samosprávy musí vláda zajistit férové a snadné čerpání dotací.

V oblasti digitalizace například požadujeme větší důraz na investice do IT expertů ve státní správě, jinak hrozí, že budou uzavírány nevýhodné smlouvy šité na míru velkým IT firmám. Stejně tak je důležité, aby investice vedly k lepšímu propojení IT systémů, jež budou přívětivé pro občany; musíme také posílit kybernetickou bezpečnost. V oblasti ochrany vody v krajině nesouhlasíme s výstavbou betonových vodních nádrží, neboť mokřady, tůně nebo proti­erozní meze řeší problém efektivněji, levněji a výrazně méně invazivně. V oblasti vzdělávání oceňujeme fond pro poskytování IT vybavení znevýhodněným žákům a rozvoj informatického myšlení a digitálních kompetencí, nicméně požadujeme, aby byla zahrnuta i učiliště a počítalo se s rekvalifikacemi právě například v uhelných regionech.

Během koronakrize hodně utrpělo právě i české školství, jak se dá situace rychle zlepšit během prvního roku vaší případné vlády?

Bohužel patříme v Evropě mezi země, kde byly nejdéle zavřené školy. Ačkoli od jara minulého roku můžeme pozorovat výrazný posun škol v zajištění distanční výuky, nadále se potýkáme s problémy ohledně její organizace, komunikace mezi školou, žáky a rodiči nebo omezeného přístupu k online výuce pro některé žáky v důsledku nedostatečného technického zázemí rodin. Dlouhé výpadky v prezenční výuce bude třeba dohnat. Chceme vytvořit adekvátní podmínky pro přípravu žáků z hlediska rozvoje znalostí a dovedností potřebných pro život i profesní uplatnění. Možnost doučování by se neměla omezovat jen na matematiku, češtinu nebo cizí jazyky, ale i na praktickou část, kterou nebylo možné distanční formou nahradit. V případě praxe bychom chtěli otevřít dialog i se zaměstnavateli, kteří by mohli pomoct s přípravou žáků i na svých pracovištích.

Covidová krize byla i příležitost ve využívání digitální techniky ve výuce, jež by mohla posílit i její atraktivitu a podmínky pro aktivní zapojení žáků. Školy se v této oblasti za poslední rok hodně posunuly, ale stále potřebují pomoct se zajištěním adekvátního technického zázemí, v metodické podpoře a v rozšiřování možností profesního rozvoje učitelů, jak s digitálními nástroji ve výuce pracovat. To jsou věci, na něž bychom se v souvislosti s dopady koronaviru chtěli zaměřit.

Průzkumy vaší dvojkoalici se STAN opakovaně potvrzují jako favorita voleb, který by mohl převzít moc v zemi. Děláte to tak dobře, nebo to vláda dělá tak špatně?

Samozřejmě platí obojí (smích). Pád preferencí vládních stran, a nazvěme to pád, je bohužel draze vykoupen tím, co se děje, když vláda neumí věci řídit. Upřímně bych měl raději ANO na třiceti procentech a nemít ve finále 30 tisíc mrtvých z covidové pandemie. Nejsem cynik ani politický pragmatik, vláda měla padnout, ale na něčem jiném. Platit za to lidskými životy je špatně.

Možná, že lidé odklonem od ANO reagují více na jeho styl politiky, z něhož jsou unaveni, než na počty mrtvých.

Ano, PR politika se všemi těmi zbytečnými tiskovkami je únavná. Průzkumy preferencí ale ukazují, jak daná politická formace řeší problémy dneška. Představujeme vizi a lidé hodnotí, jak je to pro ně uvěřitelné a praktické. Naše kampaň je pořád stejná: říkáme, co chceme udělat, proč to chceme udělat a pak, že jsme to udělali. Ani naše spolupráce se STAN nevznikla tak, že jsme si s Vítkem Rakušanem řekli, bude fajn udělat koalici. Ve sněmovně trvala dlouho během covidu, měli jsme vyzkoušenou místní spolupráci v Olomouckém kraji. Do krajských voleb jsme šli v koalici. A sedm měsíců jsme probírali programy a cíle. Nestavěli jsme dům od střechy, že se předsedové někde spolu vyfotili, ale obrátili jsme se na členy a stavěli dům od základů. Lidé vidí, že to není žádná rychlovka a účelovka, že nám jde o konkrétní politiku.

Třeba je to jednodušší − pro řadu voličů, kteří už mají ANO dost, jste dnes možná jen ta nejlepší alternativa, nic víc.

Když se podívám, jak jsme před jedenácti lety vznikali, tam všechny otázky transparentnosti státní správy a boje proti korupci byly. Pak přišlo hnutí pana Babiše, změřilo si, co lidi nejvíc štve, a byla to korupce, protože ta tady je. ANO pak na tomto základě mělo úspěch ve volbách. My ale na těchto tématech pracujeme systematicky, neděláme jen kampaň jako ANO. Ukazují to i čísla: roste nám i voličské jádro mezi 25 až 45 lety, to opravdu nejsou žádní teenageři, co chtějí na internetu „stahovat“ zadarmo. Jsou to lidé, co mají klidně tři děti a ve 45 letech jsou na vrcholu kariéry. STAN také dokáže těmto voličům leccos nabídnout, to spojení má obsahový, ne marketingový smysl. My jsme dnes se STAN v devíti krajských koalicích, známe dobře procesy na místních samosprávách. To, že svou činnost budujeme od základu nahoru, je přece projevem politické dospělosti a připravenosti. Nejlepší kampaní, kterou můžeme dělat, je podle mě naše práce. Co se bude počítat, je společně odvedená práce za dalších šest měsíců do voleb. Neříkám tomu kampaně, kvůli nim se přece krize nevypne.

To zní až masarykovsky, stavíte politiku na systematické drobné práci…

Já jsem nikdy nebyl profesionální politik a Pirátskou stranu jsme postavili na dobrovolnické bázi při práci. Každý měl své zaměstnání nebo studium a při tom dělal politiku. Až dnes ve sněmovně a v krajích máme poprvé politiky, kteří za to berou peníze.

Nabízíte tedy práci, nikoli marketing.

Seneca kdysi řekl, že „kdo nezná přístav, do kterého se chce plavit, tomu není žádný vítr příznivý“. Já to však stavím obráceně: „Když víš, kde je přístav, každý vítr je dobrý.“ Politické strany budou buď dělat kampaň na zástupných tématech, jež s realitou nemají nic společného, ale mají velký emocionální potenciál, nebo musí lidem říct, jak se věci mají, že další život po krizi bude obtížný. Musíte říct, kde jsou prio­rity, jak budou omezeny výdaje státu, abyste po krizi alespoň zachoval kvalitu služeb, které byly před krizí. Alespoň zachoval. A všechno musíte vidět vcelku, provázaně. Problém dnešní vlády je v tom, že neexistuje meziresortní provázání. Jeden ministr něco na vládě navrhne, druhý mu to oponuje, premiér je z toho nervózní a odejde se slovy, „tak si to tu dojednejte“. Tak dnes probíhá vláda. Premiér ani nevzal do úvahy jistou zkostnatělost státní správy, která nefunguje jako firma, není schopen odvádět všechnu tu nepříjemnou byrokratickou práci. Hezky o tom mluví Tony Blair v knize memoárů Moje cesta, kde nabádá politiky, aby byli velmi střídmí v předvolebních slibech, protože ty se také musejí potom odpracovat.

Sám se tím ale moc neřídil…

(smích) Kdybych já psal memoáry, dal bych na začátek poznámku, že se to vše z pohledu jiných může jevit odlišně. Chtěl jsem jen říct, že politiku musíte stavět na práci, ne na slibech, které nemůžete splnit.

Možná, že lidé dnes nepotřebují vidět, co, kdy, od koho a jak dostanou, ale potřebují změnu politické kultury, změnu stylu politiky.

A k tomu potřebujete, aby premiér byl dobrý manažer a měl pod sebou dobrý tým. A ten tým zase musí mít pod sebou dobrý tým atd.

Politika musí být spolupráce?

Ano, to slovo, které bych vyzdvihl, je SPOLUPRÁCE. Nechť se soutěží ve svobodném soukromém sektoru, pokud je to podle pravidel a zákonů. Ale při nějakém cílení společnosti má kooperace samozřejmě daleko lepší výsledky než bezohledná soutěž. Situace bude navíc velmi vážná, první roky každé budoucí vládní koalice budou muset politici řešit poměrně jasně pochopitelné fundamentální problémy blízké lidem, od sociálního a zdravotního systému po dluhové pasti a pomoci firmám. Nebude moc na výběr, co řešit a jak postupovat. Chtěl bych lidem dát nějakou naději, ale ta je v tom, jak říkají Finové, „po volbách je třeba opravit chodník“. My se STAN máme týmy pro jednotlivé oblasti, víme, jaké priority mají ministerstva, ty nemůžete změnit ze dne na den. Došlo k „agrofertizaci“ státní správy, ale nemůžete vyházet všechny jen proto, že nechtěli přijít o práci a zůstali. My jdeme cestou resortních týmů, které se už rok a půl připravují na to, co ministerstva mají do budoucna dělat.

Jak bych jako občan poznal, že vládnete? V čem by byla hlavní změna? V této technické a provozní organizovanosti?

O nás se teď říká, že jsme technokrati, což není pravda, já jsem inovativní člověk. Ale když chcete něco řídit, musíte mít strategii, musíte znát zdroje, a když máte investici, musíte mít plán její reali­zace. Investice spočívá v tom, že má nějakou návratnost. To jsou nutné manažerské znalosti, bez nichž nemůžete uspět.

Námitka technokratičnosti spočívá v něčem jiném: v tom, že nemáte hodnoty a ideologii, z níž vyrůstají politické vize. Dobrá správa není vize.

Vzdělaná, svobodná a propojená (nejen digitálně) společnost, umožňující schopným lidem generovat bohatství, z něhož roste i výkonný stát. To by jako vize snad mělo stačit. Důležitá je stabilita, že se můžete na věci spolehnout, že například podnikatel ví, v jakém daňovém systému dlouhodobě funguje, a ne že se daně mění třikrát za rok, nejlépe týden před koncem roku, aby nikdo nevěděl, do čeho jde, jako se to děje teď. Je důležité vědět, kam země míří, na něco se lidé musejí spolehnout. A z toho také vycházím v úvahách o našem případném vládním angažmá.

Jak to myslíte?

My nikomu nic nedlužíme. Nepotřebujeme omlouvat jakýkoli historický šlendrián našich lidí. To vám otevírá možnost říkat věci přímo. Například: tady v Praze je hodně mostů a ty mosty jsou na spadnutí. To také primátor Zdeněk Hřib řekl, když přišel. Ale potom musíte mít priority, který most opravit první, všechny najednou opravit nemůžete, protože přes Vltavu se musí jezdit. A takto se to musí dělat i se státem. Udělat inventuru a pak říct, co lze hned a co později. Například v pandemii ještě zesílila potřeba digitalizace státní správy a my víme, že problém je ve špatné smlouvě – nemůžeme se z ní hned vyvázat, ale můžeme to maximálně urychlit a udělat projekt levněji, takže se okamžitě ušetří stovky milionů. To jsou jen příklady, jak lze vytvářet stabilnější prostředí, na něž se občané budou moct spolehnout.

A je nějaká stabilita tohoto typu v současném rychle se měnícím světě vůbec možná?

Je, ale nesmíte lhát a musíte být konzistentní. A nemylte se, v některých věcech, kde jsme si naprosto jisti, umějí jít Piráti velmi „na sílu“.

Které to jsou?

Například daně. Když se podíváte na Německo nebo jiné státy, daň z těžby je podstatně vyšší. U nás je strop tři procenta, v Německu deset. Zbavujeme se tak národního bohatství, které máme v zemi, devastujeme krajinu, a i když dáváme práci lidem, zase jim ubíráme délku života, protože žijí ve znečištěných oblastech. To je deformační a nespravedlivé. To se přece dá postupně změnit. Všechno v politice je evoluce, postupný vývoj a vy se jako politik snažíte najít co nejlevnější, efektivní a v maximální míře spravedlivé řešení. To je náš styl politiky.

To, co popisujete, je něco jako „projektové řízení státu“. Lidem, kteří vás kritizují jako technokraty, asi schází něco, co tento manažerismus spojuje.

Já chci společnost, kde se lidé cítí bezpečně, protože to má pak vliv na všechno. Dám vám příklad z doby covidu. Imunosuprese, tedy potlačení imunity, má za následek existenciální strach, který vede ke ztrátě koncentrace, ale i k nedodržování hygienických norem, protože máte úplně jiné starosti než se soustředit na mytí rukou. A v tom je ten princip: abyste mohl dobře žít, potřebujete stabilitu a bezpečí. A to je ta ideologie, která nám prý chybí. Žijeme v informační době a svobodný přístup ke kvalitním informacím je důležitý proto, abyste se mohl svobodně a informovaně rozhodovat. Na to ale taky potřebujete čas, když jste pořád v práci, ve volném čase se věnujete rodině a na nějaké informace nezbývá nic. Ergo kladívko: bohatá společnost má výrazně vyšší úroveň demokracie a občanské angažovanosti.

Začínáte mě udivovat − většinou jsou Piráti chápáni jako revoluční strana a vy teď mluvíte o evoluci, stabilitě, bezpečnosti, jistotě, což jsou spíše konzervativní hodnoty.

Jsou? Já nevím. Svobodu přece můžete zažívat, jen když je toto všechno nějak garantované. Když se dostaneme do ideologické roviny, hranice mezi svobodným a absolutistickým státem je strašně tenká. Podívejte se na Maďarsko, jak to šlo rychle. I mladší lidé, kteří dnes vstupují do Pirátské strany a je jim kolem dvaceti, si myslí, že svoboda a demokracie jsou garantovány, jenže nejsou. Podívejte se na současnou vládu podporovanou komunisty. Důležitá je i naše geopolitická pozice. Jsme členy Evropské unie a já se raději budu kamarádit s bohatou demokratickou Francií či s Německem, se zeměmi, kde je kultura demokratického rozhodování a odpovědnosti za politiku, kde jsou politici schopni odejít kvůli korupčním a jiným podezřením, než vytvářet nějaké pakty se zeměmi V4, s Orbánem a Kaczynskim, to není demokracie, kterou já chci. V tom je pevná kotva Pirátů.

Máme nejstabilnější vnitrostranický systém ze všech stran. Neměli jsme žádný otřes, nic takového. A vždy se vše řešilo otevřeně a demokraticky. Přesto někteří konzervativní komentátoři mluví o pirátské anarchii. Ale od kdy se demokracii říká anarchie? Navíc se ukazuje, že autoritářský způsob vedení státu, „rule them all“, jaký má Andrej Babiš, který chce všechno rozhodovat sám pomocí esemesek, není úspěšný. Pozor, dredy klamou.

Jak si tedy vysvětlujete, že jste pro tolik lidi levicoví progresivisté, socialisti nebo komunisti?

Pravice nás napadá, že jsme levičáci, levičáci říkají, že jsme moc napravo; v posledních volbách do sněmovny nás volilo 60 tisíc bývalých voličů ODS, 170 tisíc bývalých voličů TOP 09. Bohužel nemůžete ovlivnit, jak o vás mluví jiní lidé, a někdy politická konkurence reaguje dost zkratkovitě. Kdybych to dělal já a chtěl trochu přidat na agresi, mohl bych vystoupení předsedy Senátu Miloše Vystrčila z ODS, když navrhoval, aby se lidé na home office daňově podíleli na pomoci těm, kteří pracovat nemohou, také interpretovat ostře ideologicky. Ale můj komentář byl, že si to pravděpodobně moc nerozmyslel. Mohl jsem říct, že to ODS připomeneme, až se bude jednat o dani z komerčních nemovitostí. Vždyť když se za výrobní halu se všemi externalitami, které to přináší, jako jsou zátěž komunikací a místní znečištění, platí daň na úrovni sociálního pojištění jednoho zaměstnance, tak je to špatně, i když ta hala dává lidem práci.

Mohl jste klidně říct, že ODS podporuje podnikání bez společenské odpovědnosti…

Já na ty nálepky moc nehraji. Je tady naše práce a ta mluví za vše.

Jednu nálepku, s níž se asi identifikujete, používáte dost často, a to je „liberální demokracie“.

To je systém, ne jednotlivá ideologie. V liberálním pojetí světa může konzervativec fungovat, není omezován, má na výběr. Bohužel v konzervativním systému, kde mají úspěchy výrazně konzervativní strany, jak se ukazuje zejména v Polsku v souvislosti s právem žen, společnost zamrzá. Mluvil jste o progresivismu, ale progres – to přece chceme. Chceme nějaký trvale udržitelný rozvoj společnosti.

Všechno v politice je evoluce, postupný vývoj a vy se jako politik snažíte najít co nejlevnější, efektivní a v maximální míře spravedlivé řešení.

Jste tedy liberální zastánci trvale udržitelného pokroku.

To, že jsme liberální, není žádné překvapení, stačí, když si ideologičtí kritici přečtou naše stanovy. My na rozdíl od jiných neděláme nic, co bychom předem neříkali. Ale abych se vrátil k tomu vymezování a nálepkování. Nedávno Michael Žantovský v rozhovoru pro Český rozhlas říkal: „Bartoš, to je takový konzervativec s dredy.“ A to bych docela bral. Je-li například konzervativní hodnota rodina, pak to splňuji, mám syna a manželku, jsme oddáni v kostele. A že mám rád hudbu, která není mainstreamová, nebo nosím účes, který není většinový, to přece neznamená, že rodinu za hodnotu nepovažuji. Chtěl bych, aby si v našem složitém světě mohl kaž­dý poskládat své hodnoty tak, jak mu to vyhovuje. Nedávno jsem si pořídil Spotify, abych mohl poslouchat hudbu kdekoli, a když jsem vezl kamarádovi kolébku, zjistil jsem, že je tam i starý Spirituál kvintet. Já nejsem jejich velký posluchač, mojí životní láskou je kapela Znouzectnost, ale spirituál „Až se k nám právo vrátí“ – v něm je popsané vše důležité: právní stát, který vás nešikanuje, dbá na trvale udržitelný sociální smír, tudíž nepracuje s rozdělením společnosti a nevyužívá aktivní polarizaci pro volební zisk, jak to dělají všechny strany v Česku. Vede to potom k absurdním situacím, kdy se v Evropě mluví jinak než doma a jinak mluví premiér a prezident.

Když už jste opět zabloudil v úvahách do Evropy, koho byste volil v Německu, s nímž byste se kamarádil raději než se zeměmi V4?

Na rovinu. Měl jsem dvakrát příležitost potkat paní Merkelovou, a řeknu vám – není takový druhý evropský politik či evropská politička. Není.

Angela Merkelová už nekandiduje…

Asi bych volil Zelené, protože to je v Česku takový paradox. Solární energie je přece levná a čistá, je super. Jen u nás dostala negativní nálepku kvůli handlu se solárními barony. A tuhle nálepku je třeba změnit. Chovat se zodpovědně k naší planetě je přece, sakra, chytré. Nikdo nechce žít v nepořádku. Zelené peníze, to vám řekne Svaz průmyslu a obchodu, to je přece výzva. Investovat do něčeho, co vás posune dopředu, zlevní výrobu, a ještě je odpovědné, proti tomu nikdo nemůže nic mít. Důležitost zelené politiky každý pochopí, když mu za domem stavějí silnici, která zhorší životní prostředí a způsobí respirační problémy. Na místní úrovni jsou tato témata pochopitelná a úspěšná, na celostátní úrovni už moc ne, protože obecně si to nikdo moc nedokáže představit. My prosazujeme ekologii bez ideologie, buď je to „smart“, nebo není, chytrý, nebo hloupý. Ničit si krajinu, devastovat lesy, otravovat vodu, to je přece hloupé, ne? To nemá žádnou ideologickou barvu. K tomu není potřeba paternalismu a aktivismu, k němuž se Zelení v Česku bohužel často uchylují.

Věříte tomu, že vaši smart logiku voliči v Česku přijmou za svou?

Nemůžete něco prosazovat, když nevěříte lidem. Řada politiků v Česku lidmi pohrdá. Já jsem nikdy nenapsal o voličích ANO, že jsou nějaké koblihy. To není jen politický pragmatismus, protože když chci, aby tito lidé volili mě, tak je nemůžu urážet, ale hlavně: tito voliči mají nějaké důvody, východiska, potřeby a v Česku, které je chudé, se stejně nakonec nejvíce počítá, kolik knedlíků a masa na konci měsíce položíte na stůl. A vysvětlit těmto lidem, že je něco špatně a je třeba to změnit, nějakou dobu trvá.