Inflace, klamy a manipulace
Běžní lidé se často ptají, proč je oficiálně zveřejňovaná inflace poměrně nízká oproti jejímu subjektivnímu vnímání. Mají pocit, že ceny rostou například o sedm nebo deset procent, zatímco úředně vypočítané třeba o tři nebo pět.
Jedno vysvětlení ekonoma může znít: „Inflaci vnímáte intenzivněji u položek, které často nakupujete, například u potravin.“ Jiné, behaviorálně psychologické: „Člověk vnímá intenzivněji ztráty než úspory.“ To sice je pravda, ale ne úplná.
Jak se inflace spotřebitelských cen počítá? Základ tvoří takzvaný spotřební koš neboli seznam položek zahrnující rozmanité zboží a služby: potraviny a nealkoholické nápoje (například 17,72 procenta), alkoholické nápoje (3,85), tabák (4,85), oděvy (2,79), obuv (1,1), nájemné (3,63), náklady na vlastnické bydlení (10,61), údržba bytu (1,0), služby související s bydlením (1,83), vybavení bytu (5,66), péče o zdraví (2,45), doprava (11,5), poštovní a telekomunikační služby (2,88), rekreace a kultura (8,53), vzdělávání (5,63), restaurace, hotely a podobné služby, včetně kolejí a menz (6,35), pojištění a finanční služby (1,83). A pak vše ostatní, co se do uvedeného seznamu nevejde: od dětského kočárku (0,02) a dětských jeslí (0,03) až po sepsání závěti (0,06), kremaci (0,16) a náhrobní kámen (0,02).
Při čtení kompletní struktury spotřebitelského koše mohou napadnout zajímavé souvislosti, například, že tabák je cenově významnější než maso a mléko dohromady. Anebo že dámské kabelky mají větší váhu než mouka. Pravděpodobně překvapí nízká váha nájemného. A pokud jde o náklady vlastnického bydlení, je třeba bližší vysvětlení.
Od počátku historie cenových indexů (zhruba meziválečné období v USA a poválečné v Evropě) se ceny vlastnického bydlení počítaly jako každá jiná položka: ty zjištěné na trhu se vynásobily určitou vahou, výsledkem byl cenový index. Časem však vyšlo najevo, že ceny nemovitostí rostou rychleji než zbytek indexu a že „kazí“ výsledný dojem. Zejména v sedmdesátých letech mediánová cena rodinného domu v USA vzrostla ze 17 tisíc dolarů na 47,2 tisíce, tedy 2,78krát.
Sešly se moudré hlavy a stanovily, že namísto skutečné ceny se bude počítat takzvané imputované nájemné: kolik by majitel domu hypoteticky platil, kdyby si ho měl pronajímat. Jelikož nájemní výnos je úměrný úrokovým sazbám, při jejich poklesu se zároveň zpomaluje růst nájemného (přinejmenším relativně k cenám nemovitostí). Imputované nájemné je tedy trik, jak snížit růst indexu spotřebitelských cen.
Po USA, kde byla tato inovace zavedena od roku 1983, imputované nájemné převzala řada jiných statistických úřadů včetně českého. Harmonizovaný index spotřebitelských cen používaný v eurozóně raději s cenami nemovitostí nepočítá vůbec. Mimochodem v letech 1980 až 2020 rostla mediánová cena amerického rodinného domu o 4,44 procenta ročně (na 269 tisíc dolarů), zatímco imputované nájemné o 3,54 procenta – trik zafungoval.
V roce 1996 se sešla takzvaná Boskinova komise, jejímž cílem bylo upravit výpočet, aby odrážel kvalitativní změny zboží. A zavedla „hédonické indexování“, což například znamená, že nový televizor se širší úhlopříčkou je považovaný za levnější než starý díky větší užitné hodnotě. Jinou technikou je nahrazování. Zvýšila se cena papriky? Nahradíme ji cenou rajčat nebo okurek, které tolik nerostly.
Boskinova komise snížila růst inflace minimálně o procentní bod ročně pouhou úpravou výpočtu. Netřeba dodávat, že tuto inovaci záhy převzaly evropské statistické úřady. Pokud vám tedy inflace připadá vyšší, než je uvedeno, zřejmě nejste pouze obětí optického klamu.
Pavel Kohout, analytik, Algorithmic SICAV
