Zvýšená inflace přináší politickou smůlu

Kdo může za vysokou inflaci v uplynulých letech? Zvýšená inflace zasáhla všechny ekonomiky, relativně méně však bohaté „západní“ a více postkomunistické „východní“ (viz graf Kumulativní inflace před a po koronavirové pandemii). Existuje jednoduché vysvětlení, proč byla na Západě inflace nižší než na Východě? Ano, a nemusejí se ani zkoumat opatření pandemická nebo centrálních bank. Představme si, že všechny ekonomiky na světě zasáhne totožný nabídkový šok – zablokovaný dodavatelský řetězec a/nebo vyšší cena energií v důsledku ruské invaze na Ukrajinu. A představme si běžného Čecha a Švýcara. Pokud Čechovi třeba zdraží energie o tři tisíce korun měsíčně, jde o výrazný zásah do jeho rozpočtu. Pokud Švýcarovi jedna položka rozpočtu zdraží o tři tisíce korun měsíčně, sotva si toho všimne. V jeho měsíčním rozpočtu je tento negativní šok relativně mnohem menší než v případě Čecha. Řečeno jinak, na Západě je všechno tak drahé, že zdražení jedné položky je zanedbatelné. To je pouze první aproximace nebo velmi zjednodušené vysvětlení inflačního problému, ale při pohledu na hrubá data funguje docela dobře. Na podrobnější vysvětlení s většími nuancemi se nyní píšou a pravděpodobně budou psát akademické práce ještě dlouho. Vždyť dodnes se píšou práce o velké hospodářské krizi ve třicátých letech 20. století.

Nezávislost centrálních bank

Po dlouhé historii velkých inflací vlády ve vyspělém světě v uplynulých desetiletích konečně dostaly inflaci pod kontrolu. Pak však přišla koronavirová pandemie a poté znovu inflace. Před zjištěním důvodu této zvýšené inflace, a to zejména v Česku, je třeba si zopakovat základy makroekonomie. Především, že inflace je všeobecné zvyšování cen v ekonomice, nikoli zvýšení ceny jednoho statku. Ceny statků se mění každý den vůči sobě, což je pro zákazníky reprezentováno změnou jejich ceny vyjádřené v korunách. Některé statky se dlouhodobě stávají dražšími (typicky služby) a jiné levnějšími (typicky spotřební elektronika). Zajímá nás tedy cenová hladina, nikoli jednotlivé ceny.

Cenová hladina je vážený průměr cen v ekonomice, a to spotřebitelských, sledujeme tedy pouze ceny těchto statků. Není tudíž pravda, že snížení cen lokomotiv vyváží zvýšení cen potravin. Ceny lokomotiv nevstupují do výpočtu Českého statistického úřadu, i když je spotřebitelská inflace ovlivňuje. Do výpočtu inflace však vstupují kromě cen věcí, jako jsou potraviny nebo oblečení, také třeba cena kadeřníka nebo kytary. Všechny věci však mají příslušnou váhu. I úředníci „ve slonovinové věži“ vědí, že si člověk nekupuje kytaru každý měsíc. Důvody krátkodobé inflace mohou být různé – například zvýšení DPH či cel, zdražení ropy nebo plynu, neočekávaně vysoký státní deficit, popřípadě náhlá touha spotřebitelů utrácet. Všechny tyto jevy fungují i naopak – při opačném znaménku mohou způsobit neočekávaně nízkou inflaci, případně deflaci. Ekonomové se však domnívají, že z dlouhodobého hlediska má na cenovou hladinu hlavní vliv výše měnové zásoby, tedy objem peněz v ekonomice. Peníze přitom v moderní svobodné ekonomice nevytváří centrální banka, ale obchodní banky úvěry. Centrální banka má k dispozici nástroje, jak chování těchto bank nepřímo ovlivňovat, ale nenařizuje přímo, jak velký úvěr a komu smějí poskytnout.

Navíc je třeba si říct, proč je zodpovědnost na centrálních bankách, a nikoli na politicích. Jak už jsem řekl, období velké a dlouhé inflace nebývala ničím výjimečným. Historie lidstva od starověku by se také dala popsat jako historie inflací. Inflace sice nezpůsobila všechny dějinné zvraty, ale velkých událostí, v nichž vysoká inflace hrála zásadní vliv, bylo mnoho. Proto se prosadil přístup, že se měnová politika svěří nevolené a nezávislé centrální bance, ve které budou o řízení měnové politiky rozhodovat makroekonomové, jimž záleží více na profesní reputaci než na volebním výsledku, a proto nebudou používat měnově-politické nástroje, aby pomohli tomu či onomu politikovi nebo jeho politické straně. A tento přístup poměrně dobře fungoval a funguje. Čím více je centrální banka nezávislá na politické reprezentaci, tím nižší a méně volatilní je inflace v ekonomice, jak dokazují empirické ekonomické výzkumy.

K dlouhodobě nejlépe hodnoceným centrálním bankám se vedle amerického Fedu, Evropské centrální banky řadí i Česká národní banka. Možná to překvapuje, když inflace za uplynulé čtyři roky znehodnotila českou korunu o více než třetinu, ale to nás pálí dobré bydlo. V zemích, jako jsou Čína, Bělorusko, Kolumbie, Argentina nebo Írán, je dlouhodobě inflace výrazně nad tou naší a výjimkou nejsou měnové krize. (Proč má polský zlotý nebo bulharský lev akronym PLN, respektive BGN, a nikoli PLZ, respektive BGL? To „N“ znamená nový zlotý, respektive nový lev, protože ten předchozí v devadesátých letech zažil tak vysokou a ničivou inflaci, že musel být nahrazen novým.)

Příčiny

Podle indexu spotřebitelských cen (CPI) se dle Eurostatu cenová hladina od začátku roku 2020 do konce roku 2023 zvýšila v Česku o 40,1 procenta. Řečeno jinak, ceny většiny zboží a služeb, které si průměrný spotřebitel pořizoval, vzrostly během čtyř let o více než třetinu. Průměrná inflace v tomto období činila 11,9 procenta ročně. Česká národní banka ve své Zprávě o měnové politice z konce roku 2022 identifikovala dva hlavní rysy tohoto období. Prvním byla mimořádná intenzita růstu cen, která byla z hlediska uplynulých desetiletí výjimečná. Druhým bylo plošné zdražování, které zasáhlo široké spektrum položek ve spotřebním koši. Inflace tedy nebyla způsobena růstem cen několika specifických položek, ale šlo o celkový a rozsáhlý jev. Země Visegrádské čtyřky (V4) patřily během poslední inflační vlny k těm, které vykazovaly nejvyšší inflaci v Evropské unii. Dle člena bankovní rady ČNB Tomáše Holuba může tento jev souviset s procesem reálné konvergence těchto ekonomik. Státy V4 sdílejí řadu rysů, které ovlivňují vývoj inflace. Patří mezi ně geografická blízkost Rusku, vyšší energetická náročnost, omezená konkurence na maloobchodních trzích a nižší výchozí úroveň HDP i cen. Česko, Slovensko a Maďarsko navíc patří mezi malé otevřené ekonomiky v porovnání s průměrem EU, což je činí zranitelnějšími vůči globálním šokům.

Podle nedávné studie ČNB hrály při růstu inflace v těchto zemích klíčovou roli zahraniční šoky, a to jak poptávkové, tak nabídkové, například zvýšená spotřeba po koronavirové pandemii. Během ní spotřebitelé našetřili více, než chtěli, a proto začali utrácet, jakmile se opatření uvolnila. Nebo na druhé straně narušení globálních dodavatelských řetězců a ruská invaze na Ukrajinu. Globální faktory tak výrazně přispěly k inflaci, zejména v letech 2021 až 2022. V Česku byl prvotním impulzem růst jádrové inflace poháněný domácími poptávkovými faktory. Až v roce 2022 začaly mít významný vliv rostoucí ceny energií. Studie ČNB zároveň potvrzuje, že rozdíly v inflaci jednotlivých zemí lze vysvětlit především domácími faktory.

Výzkumy ČNB z roku 2022 ukazují, že od začátku roku 2020 do třetího čtvrtletí 2022 převažovaly v Česku poptávkové faktory ovlivňující jádrovou inflaci (dle ČNB jde o růst cen neregulovaných, nepotravinářských komodit, respektive o celkovou inflaci bez regulovaných cen, bez cen potravin a pohonných hmot, po očištění o primární dopady změn nepřímých daní.) Nicméně i nabídkové faktory hrály významnou roli. Tento kombinovaný vliv poptávky a nabídky pak vysvětluje charakter inflace v Česku i v dalších státech V4.

Mladý český ekonom Štěpán Drábek právě vydal knihu Pojednání o podstatě a původu inflace v ČR 2020–2023, v jejímž úvodu píše bývalý viceguvernér ČNB Mojmír Hampl: „Mohu říci, že jsem se z práce sám i poučil a dozvěděl se řadu věcí podaných novátorským a netuctovým stylem, a lze říci, že nejspíš žádné akademické pracoviště zatím nevydalo podobně zaměřenou studii periody vysoké inflace v Česku v posledních letech, jakou byl schopen sepsat tento mimořádně bystrý středoškolský student.“ Drábek detailně rozebírá příčiny a důsledky inflace a dospívá k závěru: „Mimořádně vysoká míra inflace, jíž jsme byli v posledních několika letech svědky jak v Česku, tak i ve většině zemí vyspělého světa, měla původ jednak v nákladových šocích spojených s pandemií koronaviru, jednak ve výrazných poptávkových tlacích.“ Ačkoliv je velmi rozšířené přesvědčení, že za inflaci mohly nabídkové šoky, Drábek kontruje: „Nejvýznamnějšími silami pohánějícími akcelerující inflaci v Česku byly právě poptávkové faktory, jakými byly nedostatečně restriktivní měnová politika centrální banky, příliš expanzivní fiskální politika vlády, napjatý trh práce, strmý růst peněžních agregátů, vysoký nárůst nominálního i reálného HDP.“

Politické důsledky

ČNB zareagovala na růst inflace zvyšováním úrokových sazeb s cílem obnovit cenovou stabilitu. Podle analýzy ČNB z konce roku 2022 byla tato strategie vzhledem k významnému podílu poptávkových faktorů správná. Otázkou však zůstává, zda načasování a tempo zvyšování sazeb bylo dostatečně efektivní. Jiná studie ČNB uvádí, že „centrální banky se neuchýlily k dalšímu zpřísňování měnové politiky“, které by prostřednictvím měnově-politických šoků mohlo inflaci více tlumit.

Retrospektivní pohled naznačuje, že centrální banky reagovaly na růst inflace příliš pomalu a neadekvátně zvyšovaly úrokové sazby. Tento názor dnes potvrzují i někteří představitelé ČNB, kteří tehdy o měnové politice rozhodovali. Komické bylo zejména chování současného guvernéra ČNB Aleše Michla, který soustavně hlasoval pro zvyšování sazeb tak, jako by byl o jedno zasedání bankovní rady opožděn.

Je třeba také zmínit politické důsledky ekonomické situace. Hyperinflace, která svědčila zadlužené vládě, a ekonomická krize vynesly v Německu k moci Adolfa Hitlera a spustily druhou světovou válku. Často se uvádí, že takzvaná velká recese, která začala v roce 2009, vynesla k moci Donalda Trumpa v USA, Andreje Babiše u nás a zapříčinila odchod Velké Británie z EU. První česká recese ve druhé polovině devadesátých let ukončila vládnutí Václava Klause coby premiéra. Co tedy způsobila nejnovější pandemická recese a následná inflace? Vlády ve vyspělém světě jsou značně nepopulární. Ve volbách v roce 2024 ztratily podporu některé vládní strany, například britští konzervativci nebo v USA demokraté. A příští rok o moc s největší pravděpodobností přijde německá SPD a česká ODS.

Vlády nemají přímý vliv na inflaci, a pokud mají, hned několik opozičních stran začalo s veřejnými výdaji, které ji pomohly zvýšit. V USA byl celý rok 2020 prezidentem republikán Donald Trump, nikoli demokraté. V Česku byl Andrej Babiš u moci až do podzimu 2021. Možná, že nakonec bude lepší označit z politického hlediska toto období zvýšené inflace za období politické smůly, neboť u voleb drtí současné vládní strany bez ohledu na jejich podíl nebo pravo–levé zařazení. Ukazuje se, že stále platí volební strategie Jamese Carvilla, poradce bývalého prezidenta USA Billa Clintona: „Je to ekonomika, hlupáku!“