Politické revivaly

Jedněmi dveřmi ho vykážou, už druhými se vrací, zpívala kdysi na přelomu mezi socialismem a kapitalismem kapela Pražský výběr. Jako by v písni Snaživec oznamovala složitou výměnu politických stráží, k níž už brzy dojde a která poběží celá desetiletí. Zdá se, že něco podobného se děje v politice v pravidelných intervalech. Jako by to dokonce byl „železný politický zákon“, související nějak s historickým časem, v jehož toku se budoucnost snaží překonávat minulost a ta se této práci pochopitelně ze všech sil zuřivě brání.

Návrat známé tváře pražské ODS Borise Šťastného, o němž se píše v titulním tématu tohoto čísla, není jediným politickým revivalem, který lze v Česku momentálně sledovat. Bývalý vlivný člen sociální demokracie a exhejtman Jihomoravského kraje Michal Hašek vede na jihu Moravy kandidátku strany PRO Jindřicha Rajchla. PRO hledá „své známé lidi“ i v jiných vodách, například v okruhu sportovních celebrit. Mezi lidmi, které PRO nabízí, je i bývalý slavný český hokejista a později úspěšný reprezentační trenér Vladimír Růžička, TOP 09 sahá v boji o Senát po brankářské hokejové legendě a dnešnímu bojovníkovi proti účasti ruských sportovců na olympiádě Dominiku Haškovi. Tady by se snad ještě dalo mluvit o vtahování občanské společnosti do politiky.

Oživení spící panny

Jinou a zdaleka největší vlnu „nakupování posil“ a všemožných revivalů (největším českým politickým revivalem všech dob byl pochopitelně návrat Miloše Zemana jako prezidenta republiky v roce 2013) v poslední době zažívá úplně jiný subjekt, čtvrtá nejsilnější politická síla v Poslanecké sněmovně – Strana přímé demokracie (SPD) Tomia Okamury. Nejde ani tolik o vstup nových lidí do hnutí, které se netají odporem k NATO a Evropské unii, což se také skutečně děje, jako spíše o sdílení kandidátky do Evropského parlamentu s Trikolórou a především nasazení lídra Svobodných Petra Macha do čela kandidátky.

Ten už kdysi tři roky europoslancem byl, takže své zkušenosti z provozu evropské politiky má, jakkoli jeho parlamentní výstupy byly mizivé, poslancem byl spíše neviditelným. Mach se obléká do dresu SPD i v jiné oblasti: spolu s dalšími politickými veterány má být základem odborného týmu, který by mohl být zásobníkem lidí pro případnou účast SPD ve vládě s hnutím ANO Andreje Babiše, k níž se SPD dnes otevřeně hlásí, což je u tohoto seskupení velká novinka.

Vedle Petra Macha SPD ve svých vládních plánech počítá se známým právníkem a bývalým dlouholetým poslancem ČSSD Zdeňkem Koudelkou, s bývalým vicepremiérem a ministrem vnitra ve Fischerově a Rusnokově úřednické vládě Martinem Pecinou nebo se senátorkou a exministryní spravedlnosti za ODS Danielou Kovářovou. Okamurovcům své vědomosti a zkušenosti poskytne rovněž Miroslav Ševčík, bývalý děkan Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze, který byl zbaven své funkce pro nevhodně prezentované agresivní politické názory.

Podle poslance SPD Radima Fialy se jeho hnutí už delší dobu na tyto odborníky obrací, když potřebuje formulovat relevantní názor v dané oblasti. Fiala je přesvědčen, že právě tito lidé jsou vhodnými nominanty SPD na ministerské posty. „Ministry by měli být odborníci, neměli by to mít poslanci za odměnu,“ vysvětlil v rozhovoru pro Český rozhlas a nepřímo tím připustil, že tak vytrénované a znalé lidi ve svých řadách strana jednoduše nemá. Nebyla je schopna za deset let své parlamentní existence vyprodukovat.

Sledujeme tak mimořádné oživení Okamurova hnutí, jež se poslední volební období tvářilo ve sněmovně jako spící panna, spokojená se slušným pravidelným přísunem peněz do stranické pokladny při nulové odpovědnosti za cokoli. To se teď mění a SPD chce i svůj viditelný podíl na výkonné moci, tedy vládní odpovědnost. „Okamura původně budoval SPD jako celkem uzavřený spolek, kde nabízel vlastně jenom jakési čekatelství na členství a dával si hodně pozor, kdo nakonec bude členem, a kdo ne. V posledních letech se otevřela stavidla a členů výrazně přibývá,“ analyzuje současnou situaci politolog Lukáš Jelínek. SPD má podle dostupných čísel skoro 11 tisíc členů; nejsilnější ANO dva a půl tisíce.

Jako by se Okamura už nebál, že mu stranu někdo unese, ale konečně chce i něco navíc. „Okamurově SPD se vždy vyčítalo, že jsou to jednodušší extrémisté a ideologové, že nemají v politice, potažmo ve vládě co nabídnout, že jsou zkrátka nekompetentní. Potřebují si tedy spravit pověst, a to jednak před voliči a jednak před případnými koaličními partnery,“ pokračuje ve své analýze politolog Jelínek.

Vychytralá strategie

Koudelka, Pecina, Kovářová a další podobné typy mohou uspokojit právě ty voliče, jimž se stýská po starém dobrém světě, kdy věci ještě fungovaly přirozeně a podle zdravého rozumu, jak o tom výše jmenovaní často a rádi mluví. „Všechno to jsou jména spojená se zemanovskou sociální demokracií nebo s klausovskou ODS. Sledujeme jakýsi historický výprodej klausovců a zemanovců, ten klausovský výprodej je teď, zdá se, o trochu silnější,“ soudí Jelínek. Funguje to pořád stejně: Okamura si vezme klausovce Macha či zemanovce Pecinu, Babiš třeba dalšího klausovce Borise Šťastného a budou společně ukazovat jakousi kontinuitu s nedávnou minulostí.

Souvisí to i s jistou nespokojeností konzervativního klausovského křídla ODS, jež se stále častěji ozývá s kritikou současného vedení Petra Fialy. ODS se podle těchto lidí od základu změnila, vyprázdnila svou pravicovou vizi a posunula se někam do středu, pryč od pravicového konzervatismu, který Klaus a jeho politické děti prosazují vehementně dodnes. Stará garda ODS se cítí být nepoužitá a zastíněná. A tak sáhne po každé příležitosti získat zpět vliv v politice, když se nějaká šance objeví.

SPD otevřeně říká, že usiluje o přetažení konzervativně laděných voličů ODS, navíc připomíná, že má opravdu „pravicový program“, takže by to od voličů ODS nebyla vlastně ani žádná zrada, kdyby přešli k SPD. Všechny dnes přece spojuje „národní konzervativismus“, jak tomuto naladění říká SPD a jak ho na svých přátelských cestách za Alternativou pro Německo propaguje bývalý prezident Klaus. Tak jednoduché to ale není. „No, myslím, že za chvilku tady budeme mít soutěž národních konzervativců a národních socialistů, trochu se to zase rozpůlí,“ vykresluje současné konsolidační a rekonfigurační dění na české politické scéně politolog Jelínek. „A než se všem hnutím podaří celé politické spektrum takto důkladně rozorat, budou chtít samozřejmě do sebe nasát spřízněné duše ze starých struktur.“

Od SPD je to vcelku vychytralá strategie. Řada osobností, jež dnes do sebe nasává, by totiž konvenovala i politickým představám Andreje Babiše. Se svým týmem expertů z řad bývalých zemanovců a klausovců by se pak opravdu mohli vetřít Babišovi do přízně. Jak říká politolog Jelínek: „Snadněji by dokázali uspět, kdyby se náhodou, nedej bůh, musela zformovat nějaká rádoby odbornická vláda ANO a SPD. Babiš možná Okamurovi dokonce trochu závidí, že dokázal přetáhnout tyto lidi k sobě, protože stejně tak dobře by mohli být u něj, kdyby na to přišlo.“ A kde v tom veškerém přelévání starých známých politických tváří mezi stranami a hnutími zůstal Boris Šťastný?

I on by mohl být odborníkem, který by se při sestavování vlády ANO s SPD, nebo dokonce s ODS mohl případně hodit. Politickými komentátory je však považován spíše za solitéra či neřízenou střelu, rozhodně za člověka, který by si mohl na „anoistické“ poměry počínat až příliš autenticky a samostatně. „V Senátu, kdyby se tam náhodou dostal, by byl Šťastný pro ANO dobrý,“ vysvětluje politolog Jelínek, „tam taková politická samostatnost až tolik nevadí.“