Chceme víc zahraničních studentů

Lékařka Milena Králíčková bude od února vést nejstarší a největší českou univerzitu. Univerzita Karlova (UK) ještě žádnou rektorku neměla, proto se i většina novinových titulků zúžila na to, že ji povede poprvé v historii žena. „V každém rozhovoru se mě na to ptají, jak se cítím na rektorském postu jako první žena. A já cítím, že je to velká odpovědnost, že nesmím zklamat,“ říká příjemně komunikující dáma, která byla na univerzitě uplynulých osm let prorektorkou pro studijní záležitosti, takže velmi dobře ví, do čeho jde.

Profesorka Králíčková chce školu více otevřít do světa, vyměnit zastaralé komunikační systémy a ještě více propojit studijní obory, protože současný svět je komplexní a každý akademik musí vědět, co se děje jinde. „Chci, aby si studenti uvědomili, že tu mají skvělou školu, s níž se ve světě v 21. století neztratí.“

Doléhá na vás ta genderová tíha, „první rektorka v historii“… Je to svazující?
Trochu je, protože si říkám, že to těm holkám nemůžu zkazit. Protože by se určitě našli kolegové, kteří by říkali, vidíte, jak to dopadlo, když to řídí ženská.

V senátu univerzity, který vás zvolil v poměru 55 ku 17, je ale většina mužů (47 ku 23). Přesvědčila jste tedy především je. Bylo to těžké?
To je pravda. Byl to těžký boj, ale i dobrá zkušenost, potkat na fakultách tolik lidí, kteří chtějí školu někam posunout.

Opět vyhráli lékaři, kteří vedou univerzitu už 16 let. Jejich inteligence ovládá školu už dlouho. Nemůže to být na škodu? Filozofové, sociologové, historici se na svět dívají jinak, nebyl čas na změnu?
Od počátku jsem říkala, že když se stanu rektorkou, v mém okolí bude silné zastoupení humanitních věd. Statutárním zástupcem bude Jan Kuklík, současný děkan právnické fakulty, prorektorem pro vědu profesor Ladislav Krištoufek z fakulty sociálních věd, prorektorkou pro zahraničí profesorka Křížová z filozofické fakulty. Jsem participativní lídr, který si velmi dobře uvědomuje, že je třeba naslouchat humanitně-společenskému prostoru naší univerzity, a ten má proto ve vedení univerzity důležité místo.

Pěkná politická úvaha…
Ano, akademická samospráva je politika v malém.

K čemu vůbec dnes univerzita je? Jak si vyložit to směřování k jednomu, „in unum vertere“, jež je skryto v názvu univerzita?
Univerzita je tu od toho, aby vzdělávala lidi, ale také aby posouvala vědecké poznání. A to se u nás stále daří držet u sebe. Neříkám, že ve všech studijních programech, ale snažíme se, aby maximum oborů mělo jak cíl vzdělávat, tak objevovat nové, tedy udržovat vědecké poznání na špičce.

Univerzita je jako taková instituce už 50 let v krizi. Vzdělání už není excelence, ale podřizuje se zákonům ekonomismu: využitelnosti, výhodnosti, logice peněz.
Máte částečně pravdu, já tento ekonomizující tlak na vysokoškolské vzdělání dobře cítím. Ale tlaků je víc. Je potom na každém z nás akademiků, aby věděl, proč tu práci dělá. U Karlovy univerzity, která má 48 tisíc studentů a osm tisíc učitelů, s externími dokonce jedenáct tisíc, je to o to těžší, že je třeba držet pohromadě velmi různorodý a často velmi svébytný útvar.

Lidé, včetně politiků, často chápou univerzitu jako výcvikové centrum lidí, kteří pak dodávají do společnosti vědění, jež vede k větším ekonomickým výkonům a ziskům. To je často důležitější než poznání a věda.
Na tomto tlaku není nic špatného, pokud povede k tomu, aby naši absolventi byli uplatnitelní, aby byli zaměstnatelní nejen ve chvíli, kdy ukončují studium, ale i za dvacet třicet let. Pak je to v pořádku. Ráda bych uplatnila širší přístup. Ve svém programu jsem měla i několik bodů zaměřených na to, aby naši absolventi byli flexibilnější.

Teď se v Evropě hodně mluví o takzvaných mikrodiplomech, micro credentials, které by měly vést k tomu, že když máte studenta například v programu geografie, kterému umožníte v rámci studia absolvovat předmět umělá inteligence, dáte mu navíc příležitost získat v tomto oboru mikrodiplom.

Tedy vzdělání, které jeho rozhled dál rozvíjí.
Přesně tak, a to je moje pozitivní odpověď na námitky, které jste uváděl. Pokud ekonomický tlak bude mít tento efekt, pak bych ho nechápala negativně.

Univerzita je ale i svět sám pro sebe. Neměla by se nechat ovlivňovat převládajícím meritokratickým pojetím společnosti. I univerzity jsou dnes tlačeny k přesně měřitelnému výkonu, což je něco zcela jiného než „vzdělání a věda“.

V mnoha oblastech na univerzitě ale není tento tlak na výkon špatný. Máme například pět lékařských fakult − a tlak na to, aby byli naši absolventi od první chvíle uplatnitelní, je zcela správný. K čemu to vede? Snažíme se praktické dovednosti dávat už do nižších ročníků, více využíváme simulační přístroje, simulaci kontaktu s pacientem. Vždy jde o to, jak tento tlak proměnit v něco pozitivního.

Ví česká společnost a její političtí zástupci, co od univerzit čekat?
Někteří politici to vědí. Mně se třeba docela líbí názory současného ministra školství Petra Gazdíka, ale vysokým školám rozuměl i jeho předchůdce Robert Plaga. Například strategie 2030, kterou ministerstvo pod jeho vedením připravilo, je koncepce, která nás posouvá správným směrem.

V čem nejvíc?
Ve spolupráci s praxí. Ale tato strategie vede i k tomu, aby naši studenti měli lepší jazykové dovednosti. My přece nechceme jen absolventy uplatnitelné tady u nás. Chceme absolventy, kteří budou uplatnitelní na mezinárodním trhu práce. Větší propojování s EU je důležité nejen pro naše studenty, ale i pro univerzitu, protože přivede více studentů z Evropy. My chceme více zahraničních studentů. To je jeden z cílů, kam by se univerzita měla ubírat: větší otevřenost, větší mezinárodní stopa.

Politici tlačí na výkon i tím, že chtějí rozdělit univerzity na výzkumné a pak na ty takříkajíc čistě pro praxi. To také podporujete, když ctíte heslo in unum vertere?
Souhlasím s tím, že tlak na uplatnitelnost výsledků je dobrý. My se na naší univerzitě hodně snažíme, aby se akademici posouvali v tom, jak dělat transfer technologií. Máme dceřinou společnost CUIP (Charles University Innovations Prague), která i během pandemie covidu-19 ukázala, že vlastní výzkum je přímo použitelný pro praktické použití.

Univerzita ale nemůže dělat jen aplikovaný výzkum, bohatství řady našich oborů spočívá v tom, že umí dělat výborný základní výzkum. Ale podívejte se na matematicko-fyzikální fakultu, která patří v tomto ohledu ke špičce. Tam jde základní a aplikovaný výzkum ruku v ruce a jsou mezinárodně konkurenceschopní. Na naší univerzitě si oba směry výzkumu umějí podat ruku.

Takže byste univerzity nerozdělovala na výzkumné a praktické?
Pokud jde o dělení na výzkumně intenzivní univerzity a školy, které se více zaměřují na praktické vzdělání, pak ano a byla bych moc ráda, kdyby se našly odlišné modely financování takových škol. Uvnitř univerzity bych to rozhodně nerozdělovala a ještě více bych propojovala jednotlivé obory. Nám se někdy stává, že jedna fakulta neví o tom, co dělá druhá. Že si najde mezinárodní spolupráci někde v Německu na něco, co už se přitom dělá na jiné fakultě UK.

Uvedla jste příklad matematiky a fyziky, kde propojení a užitečnost společnost chápe. Existuje takové propojení i v oblasti humanitních věd, kde to lidé možná chápou hůře. Můžete to jako rektorka nějak podpořit?
Je třeba sdílet dobrou praxi, nejen třeba na fakultě sociálních věd, ale i se zahraničními partnery. Máme výbornou spolupráci v rámci evropské univerzitní aliance, kde jsou silná tělesa jako Sorbonna, Heidelberg, kodaňská univerzita, milánská či varšavská. I od nich chceme čerpat inspiraci, jak výsledky výzkumu lépe uplatnit ve společnosti.

Společnost možná až během koronavirové pandemie zjistila, že nějaké sociál­ní vědy má a že při řešení krizí mohou pomoct. Ale pořád panuje jistá nedůvěra, protože sociální vědy jsou přece málo exaktní. Jako by tu zase jako tolikrát v historii stála zeď mezi přírodními a sociálními vědami. Jak ji budete bourat?
Taková zeď tu asi skutečně stojí, proto se budu snažit o větší propojování přírodních i společenských, humanitních věd. Máte pravdu, že tam, kde během pandemie fungovala víceoborová spolupráce, byl pohled na ni komplexnější. Sociologové a ekonomové dali celému problému úplně jiný rozměr a nikdy se také nesmí zapomínat na etiku.

Mně se velmi líbila činnost Meziobo­rové skupiny pro epidemické situace (MeSES), kde byla řada lidí z UK nejen přírodovědných oborů, jako je profesorka Tachezy, ale i humanitních a společenských věd, jako je profesor ekonomie Jurajda. Takové propojování oborů budu vždy velmi podporovat.

Věda, i ta lékařská, dostala během pandemie velkou ránu. Lidé byli zvyklí, že lékaři a vědci jasně vědí, co se děje, a najednou to nebyla pravda. Jak tuto důvěru ve vědu obnovit a jak tomu můžete pomoci?
Mě strašně mrzí, že lékařské elity během pandemie vystupují tak protichůdně. To, že existuje akademická debata, je zcela v pořádku, tu bychom měli podporovat, ale pro veřejnost by to mělo vypadat jinak. Během pandemie se nepodařilo dát veřejnosti důvěryhodný hlas s ověřenými informacemi a napjatá akademická debata se bohužel stala veřejnou.
Mně se například velmi líbilo, jak trpělivě, jasně a přesvědčivě vysvětloval v rozhlase některé věci kolem pandemie profesor Jan Konvalinka, který jako biochemik dokázal jít od biologie až k humanitním vědám. Byl komplexní. Jeho hlas byl důležitý. Univerzita může v takových situacích dávat podporu právě podobným lidem, jako je on. Můžeme se třeba formou tiskové konference v budoucnosti za takové lidi postavit, aby to byl i názor univerzity.

Pandemie už není dávno medicínská, nýbrž komplexní celospolečenská záležitost, proto se také mluví o syndemii. Univerzita by v ideálním případě měla veřejnosti vysvětlovat i takové souvislosti.
Jsem přesvědčená, že by to dělat měla. A měla by si hledat specifické cesty komunikace podle publika. Jinak se mluví se středoškolskými studenty, jinak na hodinách univerzity třetího věku. S prorektorem pro vnější vztahy, docentem Vlachem, vytvoříme způsob, jak každou cílovou skupinu vhodně oslovit. Máme výborné programy Univerzity třetího věku, kam chodí studenti i se svými vnoučaty, ale dělali jsme i projekt juniorské univerzity, který se snaží přitáhnout k univerzitě středoškoláky. V tom budeme pokračovat.

Pandemie také ukázala, jak důležitá je spolupráce soukromého kapitálu s univerzitou. Například při vývoji vakcín mRNA v Mohuči, firma BioNTech by ji bez dlouhé spolupráce s univerzitou nevyvinula. Soukromý kapitál a univerzita jako zdroj veřejného poznání, jak vám to zní dohromady?
Zní mi to velmi dobře. Děláme tu první kroky díky již zmíněné společnosti CUIP. Profesor Kmoch z 1. lékařské fakulty je předobrazem vědce, který i díky CUIP dokáže své poznatky přenést do soukromé sféry. Ale jsme v tom pozadu třeba za německým a holandským prostředím, kde je takové propojení naprosto běžné. Vzorem může být Ústav organické chemie a biochemie, kde se s aplikovatelností výsledků daří pracovat výborně.

Důležité je, aby univerzitě zůstala badatelská svoboda, ale jak k ní přitáhnout soukromé peníze: daňovými úlevami, nebo jinak?
Už dnes existují vouchery, tedy cílené dotační peníze, které přímo podporují spolupráci s univerzitami, a to i na regionální úrovni. Jsou to, pravda, malé peníze, ale je to první krok, jak univerzitu otevřít společnosti.

Máte nějaký svůj vzor zahraniční univerzity, která se vám líbí?
Na konkrétní věci mám konkrétní vzory. Moc se mi líbí, jak realizuje transfer technologií do společnosti Katolická univerzita v Lovani. Podporu výzkumu, excelentním vědcům a talentům dělá skvěle Imperial College v Londýně, která má obrovské množství ERC grantů (European Research Council), těch nejlepších výzkumných projektů v Evropě.

My jich máme také pár, ale s nimi se to nedá srovnat. Na UK to díky profesoru Zdeňku Strakošovi už nějakým způsobem také existuje, a když finančně podpoříme jeho úsilí, pomůže to nejen univerzitě, ale i Akademii věd a dalším výzkumným institucím v Česku.

Ptal jsem se na zahraniční vzory záměrně, protože je důležitá i mezinárodní pozice UK. Imperial College, kterou jste uváděla, je v první desítce univerzit na světě… Někdo by mohl říct, že není moc dobré, že Univerzita Karlova je na 250. místě, před rokem jste byli ještě 210. Ale obory, jako je fyzika, v první stovce. Jaké ambice máte?
Jsme sice na 250. místě, ale když se na žebříčky podíváte, a je jich několik, vždycky se pohybujeme mezi dvěma procenty nejlepších vysokých škol na světě. Hodnotí se jich tisíce a my jsme 250. Sám jste také správně řekl, že některé obory máme v první stovce. Chtěla bych, aby se za mého působení dostalo do první stovky oborů více.

Překvapilo mě, že v první stovce je geografie.
Ano, fyzika a geografie. A máme na to, aby se do první stovky dostalo i lékařství, protože máme pět lékařských fakult, které jsou výzkumně intenzivní. Kdybychom měli mluvit o postavení univerzity jako celku, musíme se podívat na širší kontext. Třeba na to, proč nás v poslední době přeskočilo asi 30 asijských univerzit. Protože v uplynulých letech se financování vysokého školství v asijských státech dramaticky vyvinulo do obrovských investic státu i soukromého kapitálu. Potom se před nás takto silně podporované školy mohou snadno dostat.

Chci udržet univerzitu mezi dvěma procenty nejlepších škol světa a rozšířit počet oborů, které budou do stovky. Nicméně žebříčky pro mě nejsou alfa a omega. Univerzita dobře fungovala v silném spojenectví s nejlepšími evropskými partnery, které máme, a pro mě je důležité, aby tu akademici pracovali rádi, aby pro ně univerzita byla místem, které i je samotné někam posouvá, což platí i pro studenty.

Pro sebevědomí společnosti může být důležité, že má univerzitu, která je v mezinárodním srovnání na exkluzivním místě.
Je to důležité. Když se podívám na generaci dnešních středoškoláků (mým dcerám je dnes 17 a 14 let), často si vybírají vysoké školy v zahraničí. Velmi snadno se dnes hledá bakalářský obor v Dánsku, Británii i v jiných zemích. I my chceme mít ty nejlepší studenty, proto je důležité, aby věděli, že u nás mají velkou šanci odjet do ciziny, mít mezinárodní zkušenost, po které současná generace prahne.

Jsme jedna z nejúspěšnějších škol v programu Erasmus, tedy v mezinárodní výměně studentů; našich, kteří jezdí ven, zahraničních, kteří jezdí k nám. V obou těchto ukazatelích se trvale držíme v první desítce evropských vysokých škol. Chci, aby si studenti uvědomili, že tu mají skvělou školu, s níž se ve světě v 21. století neztratí.

Jak vám v rozvoji univerzity může pomoci vláda?
To je řada věcí, menších i větších. Nemůžu nezačít u finančních prostředků, protože pokud je pro současnou vládu vzdělávání priorita, musíme se bavit o nárůstu peněz pro vysoké školy. Ale jsou tu i menší věci. Náš Národní akreditační úřad bohužel ještě nemá evropskou kvalitu, na které se už pracuje, ale je důležité dotáhnout úsilí do konce.

Aby absolvování českých škol bylo plně uznáno v zahraničí?
Ano, například je to potřeba k tomu, aby vzdělání na českých lékařských fakultách platilo i v USA. Ale chtěla bych připomenout, že to platí i obráceně. Na našich lékařských fakultách studuje 25 procent studentů ze zahraničí, studují tu v angličtině a potom v českém zdravotním systému nezůstávají. I oni potřebují záruku, že jejich vzdělání je uznatelné na mezi­národní úrovni.

Ze světa přicházejí i kulturní trendy, kterým se univerzita nevyhne, politika identit, politická korektnost, genderové otázky, sexuální obtěžování, jako byla aféra kolem poslance Feriho na právnické fakultě. Jste na tyto věci připravena?
Pevně věřím, že je na to připravena univerzita, protože má řadu zdravých mechanismů, které dokážou takové věci řešit.

Jsem přesvědčena, že si nenecháme vzít svobodu akademické debaty, která na univerzitu patří. Už před aférou Feri jsem prosazovala, aby univerzita měla svého ombudsmana, tedy aby tu byla „nadfakultní“ cesta, jak problémy řešit.

Některé fakulty jsou hodně malé a dovedu si představit, že je složité něco řešit v takovém malém okruhu lidí. Univerzitní ombudsman bude zaručovat ochranu identity oznamovatele a vytvoří prostor pro ty, kteří doposud neměli to sebevědomí, aby se s něčím důležitým svěřili.

Má se univerzita do dnešní kulturní debaty aktivně zapojovat jako instituce?
Jistěže má. Třeba v otázkách udržitelného rozvoje. Celý rok 2022 se budeme na univerzitě věnovat právě debatám na toto téma. Chceme do nich vtáhnout i lidi mimo univerzitu, třeba v debatách v kampusu Hybernská.

To už vlastně vstupujete do politiky, udržitelný rozvoj a klimatické problémy jsou dnes silně politizované. Nebojíte se, že vám to budou někteří politici vyčítat a říkat, že univerzita má být apolitická?
Udržitelný rozvoj by měl být prioritou, to dnes dobře vědí a cítí i středoškoláci. Pro ně to není politika, ale něco, co zasluhuje pozornost všech. Každý z nás by dnes měl pro větší udržitelnost něco udělat.

Jak po čtyřech letech poznám, že rektorkou UK byla profesorka Králíčková? Jak bude vypadat váš podpis?
Doufám, že to bude poznat na studijním informačním systému. Dnes jej máme založený na jádru z devadesátých let. Změnu pozná každý student, bude uživatelsky vstřícnější. Někteří studenti to poznají podle toho, že jim za zády vyrostou nové kampusy, ať v Hradci Králové, kde máme dvě fakulty, nebo na pražském Albertově. A doufám, že každý student bude mít širší nabídku mezinárodních kurzů, což platí i pro ty, kteří zůstanou doma. Ti budou mít mezinárodní kurzy online. Říká se tomu hybridní mobilita.

Nebude to jen můj podpis, ale celého mého týmu.