Chmelařská krajina oceněna. A pivní kultura se snaží

Výroba a pití piva má na českém území tradici. Pilně Čechové pili už roku 993, kdy pražský biskup, pozdější svatý Vojtěch, vysvětil v Břevnově poblíž Prahy benediktinský klášter, kde mniši vyráběli víno i pivo. Víme to proto, že pak vaření piva zapověděl. Proč asi? „Historické prameny uvádějí, že to byly především špatné mravy lidu, jenž si liboval v nezkrotném veselí, oddával se bujným pitkám a jiným neřestem,“ uvádí kniha Blahoslavený sládek (1998).

Ta zkoumá dějiny piva nejen v českých zemích. Dokladů, že Češi pijí, ba chlastají, nejméně po jedno milénium, je mnoho. Pivovarníkům se už lok po loku blíží tisícileté výročí, neboť první doloženou zprávou o „pivovarčičích“ u nás je nadační listina kostela na Vyšehradě z roku 1088, v níž byl kanovníkem mimo jiné vymezen i desátek chmele pro vaření piva. A díky tomu známe i jména prvních známých sladovníků: Sobík, Šešúr a Častoň. Nezasloužili by tito pánové v nějakém tom minipivovaru po nich pojmenovaná pivka? Sobík by se hodil na řízný dvanáctistupňový ležák, Častoň na osvěžující desítku a Šešúr pro extra silný speciál.

Žatec, toť město chmelové

Citujme naposledy z dějinných pramenů. „Podle zpráv z let 1092 a 1100 odváděl se desátek u chmelnic ošetřovaných u Přelouče, Chotěšovic, Litomyšle a na pražských ostrovech. Pavel Stránský ze Zápské Stránky (1583–1657) chválí chmelnice, vynikající proslulým chmelem, hlavně u Žatce, Loun, Klatov a Úštěku. Půda a podnebí Čech byly vedle práce rozhodující pro kvalitu chmelů. To oceňovali i v cizině, protože český chmel svým jemným a nedostižným aromatem a hořkostí byl a stále je nejžádanější na světě,“ uvádí zmíněná knížka s tím, že o pověst této suroviny dbal už císař Karel IV., jemuž z chmelnic plynuly zisky do pokladny.

A loni 18. září se právě Žatci a okolní chmelařské krajině dostalo veliké pocty, když byly v Rijádu zapsány na prestižní seznam světového dědictví UNESCO coby sedmnáctá česká lokalita! Kromě centra Žatce a průmyslové čtvrti jde rovněž o krajinu s charakteristickými chmelnicemi a s vesnicemi Trnovany a Stekník včetně zámku. Žatecko proslulo pěstováním, sušením, certifikací i skladováním chmele, který dává českému pivu tak jedinečný šmak.

Jak se nedávný úspěch promítl do dění na Žatecku? „První projevy přišly bezprostředně po zápisu v podobě zvýšeného turistického zájmu, kdy vyšší návštěvnost hlásily všechny turistické cíle ve městě i v žatecké chmelařské krajině, kde je státní zámek Stekník, nabízející ze svých teras výhledy do krajiny. Rovněž byl zaznamenán zvýšený podnikatelský rozvoj; během několika měsíců vzniklo několik nových ubytovacích provozoven a restaurací,“ řekla týdeníku Euro pověřená koordinátorka pro světové dědictví Olga Bukovičová, která s kolegy věří, že pozitivní trend vydrží i nadále. Město spolupracuje též s centrálou CzechTourism.

Jaké mají Žatečtí plány? „V průběhu dalších čtyř let se chceme stát důležitým turistickým cílem nejen v Ústeckém kraji, ale i v rámci Česka. Tomu napomáhá i blízkost státních hranic (s Německem). Chmelařská krajina je jedinečná, vizuálně dynamická, měnící se v průběhu roku, je vhodná i pro pěší i cykloturismus… Mezi stávajícími zapsanými památkami UNESCO nefiguruje žádná jiná chmelařská krajina, čehož chceme využít, stejně tak propojení na českou pivní kulturu, jež musí vycházet z českého chmele,“ říká Bukovičová.

Město chce s jedinečně vonící tradicí pracovat, věnuje se edukaci, chce posilovat patriotismus a zlepšit infrastrukturu návštěvnických tras, dopravní propojení i lepší možnosti parkování.

Jdeme na jedno!

V témže roce, kdy uspěla chmelařská krajina Žatecka, se začalo veřejně řešit i další úsilí o zápis do análů UNESCO. Jde přímo o žitou českou „pivní kulturu“, která se prý projevuje nejen zlatým nápojem, ale i svébytnou kulturou čepování, atmosférou české hospody a rovněž okřídleným pořekadlem „jdeme na jedno“. Češi mají zatím mezi nehmotnými klenoty téže organizace zapsáno devět položek: slovácký verbuňk, masopust, sokolnictví, folklórní Jízdu králů, loutkářství, modrotisk, foukané vánoční ozdoby, vorařství a nejnověji ruční výrobu skla (2023).

„Česká pivní kultura patří mezi naše národní poklady a právem jí náleží uznání. Přesto zatím není na seznamu světového dědictví UNESCO. Český svaz pivo­varů a sladoven proto podal návrh na zapsání ,Pivní kultury jako fenoménu české lidové kultury‘ na index nemateriálních statků tradiční lidové kultury Plzeňského kraje,“ uvedl web pivovarníků. Dle nich má české pivovarnictví báječnou historii, je inovativní a náleží k němu čilý společenský i kulturní život, jak dokládají pivnice U Pinkasů, U Fleků, U Zlatého Tygra i další, kde se „píší dějiny“.

Svoji pivní kulturu už dostali na prestižní soupis Belgičané (2016), o podobný krok založený na osobitém vaření se snaží též Němci. Češi chtějí jít spíše cestou „sociologickou“, kdy se nad pivem scházíme, či jsme se hodně scházeli – jak tedy naznačují trendy v zájmu o lahváče.