Co o nás sděluje válka
V pátek to bude přesně rok, co se malý diktátor rozhodl zapsat do dějin a rozpoutal válku. Jeho plány na bleskové dobytí suverénního státu nevyšly, a ač v zemi ruský agresor dál zabíjí, mnohem menší Ukrajina mu klade už dvanáct měsíců houževnatý odpor.
Uplynulých 365 dní bylo událostmi nabitých snad ještě více než předchozí dva covidové roky. A i když se válka mimo hranice napadené Ukrajiny zaplaťpánbůh nerozšířila, přinesla o ostatních zemích včetně nás poměrně zásadní zprávy.
Předně se potvrdila obrovská naivita, s níž společenství demokratických států přistupovalo k putinovskému Rusku. Utěšování se, že spolknutí Krymu vládci Kremlu stačí, že přece není tak hloupý, aby rozpoutal válku, bylo olbřímí chybou. Že ten poslední krok neudělá, že logicky dá přednost výhodnější cestě, tedy udržení ekonomických vazeb se Západem, tvrdili mnozí ještě v předvečer války.
Na druhé straně prokázal demokratický blok v čele se zeměmi Evropské unie nevídanou flexibilitu. Jestliže dříve každé rozhodnutí v Unii trvalo sáhodlouze, po napadení Ukrajiny se státy semkly a chrlily jeden sankční balík za druhým. A zároveň Kyjev podporují dodávkami vojenského materiálu, což je zásadní.
Samozřejmě že na drolení jednoty došlo. To když si politici začali představovat ekonomickou bolest, kterou by jejich země pocítily, pokud by proti Rusku vytáhli těžší kalibr. Totální embargo na ropu? Na plyn? Jak velkou „zkouškou ohněm“ bude pro demokratické země letošní rok, píše uvnitř tohoto vydání komentátor Financial Times Gideon Rachman.
Válka také zajímavě prokreslila západní firmy, které v Rusku podnikaly. Rychlost, s jakou se po rozpoutání války odtamtud stahovaly či naopak otálely, podala o jejich značkách mnohem přesnější dojem, než by svedli ti nejlépe placení marketingoví kreativci.
Mnohé se ukázalo i na úrovni samotné společnosti. Třeba Češi potvrdili pověst štědrých dárců, za první tři týdny darovali Ukrajině skoro tři miliardy korun. S postupem času, když odezněl prvotní šok a na válku jsme si jaksi zvykli, tato dynamika logicky klesala.
Naopak se začala aktivizovat dezinfoscéna a proruská pátá kolona, jež nejdřív Putinův válečný tah umlčel. Podobně jako za pandemie se i během válečných měsíců ukazuje, jak snadno je část společnosti manipulovatelná pomocí fake news. A zajímavé na tom je, že tábory odpůrců covidových opatření se nápadně překrývají s těmi, kteří nyní brnkají proruskou, nebo chcete-li protiukrajinskou notu.
Způsobilo to i nejeden vztahový rozvrat uvnitř rodin. Jak prohlásil jeden můj známý, nad odpůrci protipademických zákazů mezi příbuznými ještě mávl rukou. Ale přes sympatie s putinovským Ruskem už nejede vlak…
Ukázala se i ochota lidí snést ztrátu komfortu, pokud by to mělo znamenat ekonomické oslabení agresora. Třeba si vzít onen další svetr, okolo čehož planulo dost emocí.
Válka promluvila i do prezidentských voleb. Andrej Babiš z billboardů tvrdil, že nezavleče Česko do války, že je diplomat, ne voják. Dával tím najevo, že jeho rival Petr Pavel by do ní zemi zavléct mohl. Byla to lež, prezident nemá právo vyhlašovat válku, mobilizaci, ani posílat české vojáky bojovat na cizí frontu.
Ruské reprezentace také v uplynulém roce zmizely z mezinárodních sportovních akcí. Nedávno však Mezinárodní olympijský výbor rozvířil emoce úvahou, že by Rusové příští rok na hrách v Paříži mohli za určitých okolností startovat. Jakákoli účast ruských sportovců je reklamou na válku, opakuje dlouhodobě Dominik Hašek. A nelze s ním než souhlasit.
Když jsme u hrdiny z Nagana, výročí zlaté senzace se téměř kryje s datem začátku války na Ukrajině. Letos už to bude 25 let, co jsme ve finále slavně porazili právě Rusy. Kéž by válka pro Ukrajince skončila co nejdřív stejným výsledkem.
