Daňová neodvaha

Vládní pětikoalice premiéra Petra Fialy (ODS) si donedávna dávala pozor, aby svou agendu neprobírala v médiích, a nevytvořila tak dojem vnitřní řevnivosti. Koalice se na většině nových politik dohodovala za zavřenými dveřmi, teprve potom o přijatých opatřeních mluvila veřejně. Změnilo se to až nyní, kdy se začalo diskutovat, zda lze schodky státního rozpočtu vyrovnat bez zvyšování daní. A začala malá mediální mela.

Díky ní víme, že šéf lidovců a ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka si dokáže představit růst daně pro vyšší příjmové skupiny, které by se podle něho měly v časech krizových solidarizovat s chudšími. Víme také, že šéfka TOP 09 a předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová je proti, protože by to byl „trest za úspěch“. Místopředseda sněmovny a ekonomický expert ODS Jan Skopeček dokonce řekl, že než zvyšování daní, to raději poplatky u lékaře, což byl bizarní vrchol celé debaty, protože na nich už jednou ODS prohrála krajské volby.

Nezvykle rozjařenou koaliční debatu, v níž se míchají ideologie stran spřízněných protibabišovskou volbou, uzemňuje pragmatický ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS). Podle něho se daně z příjmů zvedat nebudou ani bohatším, nahoru nepůjde ani DPH. Veškerá další diskuse o nastavení daňových limitů je otevřená. Včetně „windfall tax“, tedy daně z mimořádných zisků, které nevyrostly díky snažení firem, ale jen a jen vnějšími krizovými efekty, jako jsou válka a růst cen.

Spíše peníze než ideologie

Zatímco Jan Skopeček (ODS) to považuje za porušení tradiční pravicové ideologie své strany, Stanjura takové zábrany zatím nemá, možná i proto, že tuto daň nedávno zavedli britští toryové, vzor ODS. Přestože je to „netoryovské“, Rishi Sunak, tehdejší ministr financí, dnes finalista volby nového šéfa konzervativců a budoucího premiéra, tuto daň v parlamentu prosadil. Není to v dějinách konzervativní Británie poprvé, podobně postupovala v osmdesátých letech i ikona pravicové politiky premiérka Margaret Thatcherová, která se svým ministrem financí Geoffreym Howem tímto způsobem zdanila banky, což přineslo do rozpočtu 400 milionů liber.

Stejně zasáhla vůči ziskům naftařských společností, které vydělávaly na ropné krizi. Do rozpočtu tak připlulo dalších 2,4 miliardy liber. Ani tehdy nešlo o ideologii, nýbrž o peníze. Potřeby státní pokladny měly přednost. Howe argumentoval tím, že rozpočet nutně další peníze potřebuje a že ty, po kterých stát sahá, byly snadno „vydělané“ pouhou spekulativní operací jiných.

Ministr Stanjura možná není poučen touto nedávnou historií, ale leccos by o ní mohl vědět profesor politologie Petr Fiala, který také dost dbá na „ideologickou čistotu“ své pravicové politiky. Proto před volbami slíbil, že celková daňová kvóta se zvyšovat nebude, zvyšování daní z příjmu či daňové progrese odmítal úplně. Ať je to jakkoliv, ministr financí najel na tuto thatcherovskou, původně však labouristickou kolej vyšších daní pro „tlusté kočky“ (fat cats).

„Česká republika chce během předsednictví EU prosadit celounijní dohodu na minimální dani pro velké nadnárodní technologické firmy, především pro ty digitální, jako jsou Google, Facebook nebo Apple,“ řekl nedávno Stanjura. Narážel na zavedení celosvětové minimální daně, kterou už odsouhlasilo sto zemí a kterou původně přijaly země G7 a OECD.

Důvod, proč se tato daň dělala, byl nasnadě: efektivní zdanění zmiňovaných firem bylo výrazně nižší, protože byly schopné využít daňových úlev a opatření, které jejich daně srážely hluboko pod 15 procent. Novému nástroji, který na zavedení teprve čeká, se říká „minimální globální daň firem“, ve skutečnosti se o ní uvažuje jako o svého druhu sektorové digitální dani.

Kolik peněz by takové daně přinesly, nedokáže nikdo vypočítat, u windfall tax zavedené zejména na energetické firmy by mohlo jít o několik desítek miliard korun. Zdanění technologických gigantů by tak výnosné nebylo, protože o daň by se dělila celá EU, na jejímž území velká trojka působí (obvykle se sem zahrnuje ještě Amazon). Stanjura s Fialou a s nimi celá vláda se nyní snaží projet mezi dvěma rizikovými útesy: nechtějí zvyšovat daně lidem, ale potřebují příjmy pro konsolidování rozpočtu. Co s tím?

Spor o zvyšování

Na takové zapeklité situace, kdy je kaž­dá rada drahá, má vláda speciální orgán. Jmenuje se Národní ekonomická rada vlády (NERV) a sedí v ní významní čeští ekonomové a sociologové, od předse­dy Národní rozpočtové rady, bývalého vice­guvernéra ČNB Mojmíra Hampla po spolu­pracovníky týdeníku Euro Aleše Roda a Dominika Stroukala nebo ekonomy Helenu Horskou a Davida Marka.

NERV se shoduje, že zvyšování daní bude nejspíš nutné, protože se v současných podmínkách bez toho nedá uvést rozpočet do rovnováhy, která by zastavila růst zadlužení. To dnes už překročilo 41 procent HDP, celkově jde o částku 2,7 bilionu korun. Dluh roste i za Fialovy vlády, přitom jeho kabinet sliboval, že trend růstu dluhu zastaví. Zatím se to neděje. I schodek letošního rozpočtu kabinet zvedl z 280 na 330 miliard korun.

Někteří členové NERV, například Daniel Prokop, uvažují o zvyšování daní z příjmu, zejména o vyšší progresi, jež by napravila propady daňových příjmů po zrušení superhrubé mzdy, kterou schválily před volbami ANO a ODS. O nutnosti zvýšit daně, alespoň na přechodnou dobu, hovoří i další ekonomové. „Nedokážu si představit, že by se podařilo vyrovnávat rozpočet bez vyšších daňových příjmů,“ tvrdí Jan Bureš, hlavní ekonom Patria Finance. „Ministerstvo financí musí hledat cesty, jak dosáhnout snížení schodku. Osobně ale nevěřím, že to je možné bez úprav na příjmové straně,“ tvrdí další bývalý viceguvernér ČNB, dnes europoslanec za TOP 09 Luděk Niedermayer.

Premiér Fiala zvýšení daní dál odmítá, zejména nápad zvýšit progresi daně z příjmu. Proti vyšší daňové progresi se na Twitteru postavila také šéfka TOP 09 Pekarová Adamová. „Nesouzním s návrhem více danit vyšší příjmy,“ napsala předsedkyně sněmovny: „Netrestejme za píli a ambice. Vyšší míru solidarity navíc lidé s nadprůměrnými příjmy projevují, protože na daních odvádějí do systému více peněz – mají vyšší sazbu daně. O příjmech státního rozpočtu se bavme, ale tohle je slepá ulička.“

Skutečná čísla ale mluví jinak. Ze studie Institutu pro demokracii a ekonomické analýzy (IDEA) vyplývá (viz tabulka), že český daňový systém je dokonale proporcionální. Jinými slovy, lidé v jednotlivých příjmových pásmech (je jich deset, odtud decily) odvádějí do daňového systému skoro přesně tolik daní, kolik je jejich podíl na celkových hrubých příjmech. Nedá se tedy říct, že by bohatí odváděli více daní a že by se výrazně solidarizovali s těmi, kteří vydělávají méně. Daňová změna u vyšších příjmů, na kterou narážela Pekarová Adamová, byla spíše dorovnáním nepodloženého předchozího daňového zvýhodnění bohatších lidí.

Fiskální nečinnost

Proč se tento fakt v Česku dlouhodobě přehlíží? Odpověď nabízí další člen NERV, ekonom Aleš Rod z Centra ekonomických a tržních analýz (CETA). „Protože nikdo nenašel odvahu změnit daňové zákony tak, aby byla progrese vyšší. Důvodů pro i proti nalezneme více, jsou ekonomické, ideové, profesní. Osobně považuji za zajímavý koncept ,daňového patriotismu‘ – ten v Česku na rozdíl od jiných zemí neexistuje. Daň je vnímána skoro jako krádež, nikoliv jako výsada nebo služba společnosti, protože lidé si do ochoty platit daně projektují spokojenost se službami státu. A zatímco vynikající zdravotnictví, bezpečnost nebo skvělou práci hasičů při požáru oceňují, ale paradoxně vnímají jako samozřejmost, nevrlou úřednici, složitou administrativu při oběhávání razítka nebo výtluk na silnici přijímají silně jako nekvalitní služby státu, za které je zbytečné platit,“ vysvětluje Rod, podle něhož jde o společný rys postkomunistických společností.

Pokud tedy vláda odmítá progresi daně z příjmu, nechce zvyšovat DPH a váhá i u windfall tax, nezbývá jí ke konsolidaci rozpočtu na příjmové straně už téměř žádný nástroj. Plánované zdanění globálních digitálních gigantů nepřinese peníze hned, jestli vůbec, kromě toho podíl činnosti gigantů v Česku je jen zlomek jejich světových a evropských výnosů. Zbývá už jen úspora na výdajové straně. Ani k ní se ale vláda nemá. Úspory na ministerstvech, které měly podle premié­ra dosáhnout šesti procent v každém resortu, provedeny nebyly. Kde tedy škrtat, jak šetřit?

S bezradností vlády v rozpočtové politice se snaží pomoci návrh deset bodů

„Je za minutu dvanáct!“, který v Hospo­dářských novinách zveřejnili Miroslav Kalousek a Mirek Topolánek. Bývalý ministr a premiér jsou v něm radikální: navrhují snížit počet úředníků o 70 tisíc, zrušit podporu stavebního spoření, zmrazit mzdy státních zaměstnanců na tři roky, uvolnit strop odchodu do důchodu v 65 letech, omezit valorizaci důchodů, znovu platit za pobyt v nemocnici.

To vše jsou opatření na výdajové straně, s výjimkou desátého bodu. „Vrátit do rozpočtu alespoň část každoročních příjmů, které vypadly s daňovým balíčkem z podzimu 2020. Jednalo se cca o 1,5 procenta HDP, které nijak nepomohlo k zotavení ekonomiky, zato představovalo proinflační impulz, a především zdvojnásobilo strukturální deficit,“ píšou Kalousek a Topolánek.

„Bez ohledu na rychlou aplikovatelnost je dobře, že podobné názory zaznívají, protože na politické ose ,roztahují‘ veřejnou debatu doprava,“ hodnotí výzvu liberální ekonom Aleš Rod. Podle něj je mimo jiné zajímavé podívat se, jak funguje digitalizace jako zdroj úspor. „Jako by neplatilo, že digitalizace zjednodušuje a nahrazuje lidskou práci, ale že roste počet zaměstnanců, které vybavujeme počítači, aplikacemi a úložišti, a tím ,digitalizujeme‘ jejich agendu. A tak bychom mohli jít bod po bodu… Ale realita je jasná – náraz na dluhovou brzdu se neúprosně blíží.“

Někteří čeští konzervativní politici nemají problémy s vyššími daněmi, když je to kvůli ekonomické rovnováze potřeba. Je ale nutné přiznat, že z lavičky politických vysloužilců se to říká snadněji, než když sedíte ve vládě. V případě Topolánka a Kalouska je ale třeba dodat, že když byli ve vládě, reforem daní a výdajů se nebáli. „Dalo by se říct, že jsou to poslední daňoví reformátoři, rovná daň, jednodušší systém,“ připomíná člen NERV, ekonom České spořitelny Petr Zahradník. Častější ale je, že politická odpovědnost a strach ze ztráty preferencí podvazuje fiskální rozum až k nečinnosti. Fialova vláda v tom, zdá se, není výjimkou.