Vláda Petra Fialy si při konstruování rozpočtu na příští rok uvědomila, že bez dodatečných daňových příjmů není schopna udržet schodek pod relativní kontrolou. Pomoc občanům a firmám při nakládání s drahými energiemi je už tak vysoká, že by bez tohoto kroku deficit státních financí v klidu letěl přes hranici 400 miliard, možná ještě výše.
Zařazení dodatečných daňových příjmů do rozpočtu sice nepřinese zázraky, ale schodek kolem 330 až 350 miliard je v současných podmínkách ještě snesitelný. Proč vlastně vláda trvala tak dlouho na tom, že daně zvyšovat nebude? Vždyť jí všechny důležité ekonomické instituce (NERV, Rozpočtová rada vlády), které má momentálně k poradenství v rozpočtové politice k dispozici, tuto nepříjemnou pravdu opakují už řadu měsíců!
Přece jen – je to pravicová vláda, a to přesto, že v ní sedí sociálnětržně naladění lidovci. Dominantní postavení v ní má ODS, která vždy mluvila o přísné rozpočtové politice, jež se má soustřeďovat na úpravy na straně výdajové, nikoli na té příjmové – ta se má plnit růstem ekonomiky, nikoli růstem daní. Staré dobré pravicové pravdy ale dnes neplatí: rozpočet je natolik rozhozen z rovnováhy, že i nepřekročitelné limity (nebudeme zvyšovat daně) musejí být překročeny.
Najdou se sice stále ještě mladí ekonomové, kteří tvrdí, že šetření na výdajové stránce v řádu desítek, ne-li stovek miliard korun je stále možné, tomu už ale nevěří ani Petr Fiala, který před volbami mluvil o snadnosti takových úspor. Od stolu, jen tak nezávazně se škrtá snadno, s politickou odpovědností lídra se to už dělá hůř. Sociální smír a funkčnost státu jsou příliš vzácné komodity, o něž se bojí každá vláda.
Fialův kabinet tedy zřejmě nakonec pro větší vyrovnání rozpočtu přistoupí k dani z mimořádných zisků (windfall tax), jež dopadne na energetické firmy a zřejmě i na banky. Ty se ústy šéfa České spořitelny už ozvaly, „bude to jako znárodnění“. Jistě že nebude, všechna vlastnická práva v bance zůstanou nedotčena. Zvýší se jen daň, odváděná bankami a energetickými firmami. Je-li přechodně vyšší daň v době války na Ukrajině, která rozhodila ekonomiku celé Evropské unie, považována v Česku za ideologickou politickou krádež či zločin, pak není divu, že vláda s daňovými změnami tak váhá.
V českém prostředí, zdá se, je daň něco jako trest za úspěšné podnikání, místo toho, aby se brala jako výraz potřeby sociální soudržnosti, kterou za hodnotu snad dnes považují už všichni. Samozřejmě že jde o její míru v daném čase, ale považovat ji za okrádání státem je vskutku hodně posunuté vidění.
Vláda řeší výjimečně kritickou situaci výjimečnými prostředky. To se dá přijmout. Jde jenom o to následně uhlídat, aby při návratu k běžnému ekonomickému životu tato výjimečná opatření nezůstala automaticky jako nový standard. Daňová solidarita by se přitom dala rozprostřít plošněji a ani by to tak nebolelo. Jak by se dnes rozpočtu například hodilo těch sto miliard, které ODS s ANO a SPD ponechaly občanům při rušení superhrubé mzdy. Vrátit to, jak se ukazuje, už jen tak nepůjde. U daně z mimořádných zisků to bude mnohem jednodušší. Není na co čekat.
