Dezinformace není vágní pojem

Dezinformace – lživá, klamná, falešná informace – je v současnosti jedním z často používaných slov. Proto by se dalo usuzovat, že je její význam ustálený a většině lidí zřejmý. Tak tomu však není. Kvůli absenci zákonné definice jde o vágní pojem, se kterým může každý nakládat, jak uzná za vhodné. To vyvolává zmatek ve veřejné diskusi. Pojem dezinformace se totiž používá minimálně ve dvou neslučitelných významech – užším a širším.

Úzká definice odlišuje dezinformaci od propagandy, misinformace – nesprávná nebo zavádějící informace – a dalších podobných konceptů a jsou pro ni klíčová následující kritéria: za prvé, faktická nepravdivost šířeného tvrzení; za druhé, úmysl klamat; za třetí, systematická a organizovaná snaha, obzvlášť státních aktérů či jiných zájmových skupin. Dezinformací, která splňuje tato kritéria, může být například tvrzení z Kremlu řízených webů, že „Rusko jedná v sebeobraně“.

Toto úzké pojetí dezinformace je jediné, se kterým jde racionálně pracovat a na němž lze stavět navazující legislativu. Šíření některých dezinformací naplňujících tato kritéria je přitom možné mnohdy trestně stíhat již nyní, například jako trestný čin šíření poplašné zprávy, na jehož základě lze potrestat toho, „kdo úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá“.

V českém veřejném prostoru se však pojem „dezinformace“ a odvozené pojmy (například dezinformační web či protidezinformační strategie) používají také v širším významu, jejž obsahují ostatní koncepty, jako jsou propaganda, misinformace nebo konspirace. Zásadní je, že toto širší pojetí nemusí a většinou ani nenaplňuje zmíněná kritéria.

Rozšířené pojetí významu dezinformací tudíž postrádá přesnost, a proto je obtížné o problematice vést konstruktivní diskusi, natož pojem legislativně ukotvit. Dále vyvstává legitimní obava z ohrožení svobody projevu a práva na informace, zda by se stát měl aktivně účastnit boje proti široce definovaným dezinformacím.

Dezinformační narativ

Termín dezinformační narativ představuje hlavní úskalí širšího pojetí. Například dle Českých elfů, internetové skupiny, která si klade za cíl boj s cizími dezinformačními kampaněmi a ruskou propagandou v českém kyberprostoru, ho definují „určité historky, verze, způsoby interpretace událostí“. Narativní pojetí dezinformací je však příliš neurčité a široké, proto je vidí v řadě legitimních a ústavně chráněných projevů, zejména ve vztahu k případné cenzuře – razantnímu zásahu proti jejich šíření.

Dezinformační narativ popisuje z pohledu hodnotitele škodlivou interpretaci, a to i takovou, která se zakládá na objektivních faktech a je prezentovaná s upřímnou snahou o sebevyjádření. Svobodná interpretace událostí na základě faktických poznatků je však nedílnou součástí soutěže idejí v demokracii, již chrání článek 17 Listiny základních práv a svobod, včetně navazující judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.

Boj s dezinformacemi často vede k přehmatům a narativy označené za dezinformační se stávají legitimními a naopak. Například Centrum teroristických a hybridních hrozeb (CTHH) ministerstva vnitra v lednu 2022 za dezinformační narativ označilo tvrzení, „postoj Západu vůči situaci/Rusku není jednotný“, jež však na začátku války na Ukrajině použila i některá seriózní média, která kritizovala váhání evropských státníků k jednotné odpovědi na ruskou agresi. Bez kritérií lze za tento narativ považovat i podloženou a legitimní interpretaci.

Průzkum ministerstva vnitra označil za dezinformaci tvrzení, že Evrop­ská unie nařizuje Česku, co má dělat: „Například s dezinformací, že Evropská unie diktuje Česku, co má dělat, souhlasí 70 procent lidí.“ Toto tvrzení ukazuje, že za „dezinformaci“ v širším smyslu lze označit v podstatě cokoliv. Podstatou členství v EU a nadřazenosti evropského práva totiž je, že Unie nařizuje v mnoha oblastech Česku, co má dělat.

Zmíněné „dezinformační“ tvrzení je v podstatě konstatování faktu. Přitom na „nařizování“ není nic špatného, neboť tvoří základ jakéhokoli právního řádu, který není pouze fasádou. Označení podobných tvrzení za dezinformaci je založené na předpokladu širšího vnímání světa toho, kdo s ním souhlasí. Jde tedy o domyšlenou interpretaci interpretace.

V jiných případech se identifikace dezinformačního narativu zdá zcela arbitrární. CTHH nedávno zveřejnilo analýzu, dle níž je středoevropská identita součástí protizápadního narativu. Koncept střední Evropy jako „čisté, nezkažené, tradiční, normální“ je „politicky zneužíván v boji proti Západu zejména aktéry prosazujícími kremelské a prokremelské zájmy“.

Jako důkaz analýza mimo jiné uvádí, že podle průzkumu veřejného mínění se 58 procent Čechů „neidentifikuje se Západem (ten má 33 procent) ani s Východem (ten má dvě procenta), ale právě jako něco mezi“. Je obtížné si představit, jak by se fakticky dala zpochybnit identifikace někoho, a navíc značně diskutabilní, že středoevropská identita ohrožuje demokracii v Česku.

Široké pojetí dezinformací trpí nadměrnou neurčitostí a lze do něho zařadit projevy, které nejenže nejsou škodlivé, ale naopak žádoucí pro fungování demokratického procesu, jenž se ve smyslu imunizace musí soustavně vymezovat proti nesmyslům, hloupostem, zlovolnosti a slepým myšlenkovým cestám.

Neustále doba postfaktická

V diskusi o dezinformacích často padají ostré výroky. Ministr vnitra Vít Rakušan přirovnal hrozbu dezinformací k válce na Ukrajině. Ministerstvo vnitra hovoří o ohrožení národní bezpečnosti a o podrývání demokratického právního státu a jeho fungování. Tato tvrzení nelze brát na lehkou váhu, zejména říkají-li je společenské autority. Proto překvapuje, že dezinformace definují široce, tedy velmi

Izraelský historik Yuval Noah Harari ve své knize 21 lekcí pro 21. století uka­zuje, že problém fake news a dezinformací není nový, naopak. Byla někdy situace ohledně nepravd ve veřejném prostoru lepší? Byl svět pravdivější v devadesátých, osmdesátých či snad čtyřicátých letech 20. století? Spíš nikoliv. Harari dokonce konstatuje: „Ve skutečnosti lidé vždy žili v době postfaktické.“ Navzdory tomu v historii existovaly národy, které svobodu projevu chránily, byť to například za studené války nemuselo být příliš výhodné.

Do značné míry by se proto kvůli zachování svobodné společnosti neměl význam dezinformací přeceňovat. V současnosti je sice jejich šíření efektivnější než v minulosti a cílené útoky například cizích vlád mohou ohrozit demokracii, ale tyto snahy by měly být jasně a úzce definované a nezaměňované se soupeřícími narativy nebo s nepravdivými zprávami obyčejných lidí, kteří jim věří. Odvrácenou stranou boje s dezinformacemi totiž představuje riziko „domácí propagandy“, která může být pro demokracii nebezpečnější než útoky zvenku.

Dezinformace jsou živeny nedůvěrou, proto je třeba, aby se stát choval transparentně, a to i v boji s nimi. Vypínání dezinformačních webů a odstraňování dezinformačního obsahu musí probíhat dle řádného, zákonem stanoveného postupu a existovat nezávislý přezkum. Rozhodně je nelze vypínat na základě arbitrárního rozhodnutí správních orgánů, jak se dělo v uplynulých měsících. Takový postup navíc poškozuje principy právního státu, na kterých je Česko po roce 1989 založené.

Stát by měl k vypínání webů přistupovat až v poslední instanci a zaměřit se především na využití dalších opatření, která je možné stupňovat, například povinné zveřejňování infoboxů, právo na odpověď, výzva autorovi k úpravě nebo neposkytnout danému serveru veřejné výdaje na reklamu.

Řešením by mohla být kontrola faktů, pokud by nevedla k mazání obsahu nebo snižování dosahu, ale jen informovala o pravdivosti předkládaných tvrzení. Kdyby se totiž z boje s dezinformacemi stala novodobá svatá válka, jejímž cílem by byl absolutně „pravdivý“ a „čistý“ svět, musela by se zakázat také náboženství, národní pověsti nebo například Jára Cimrman. Touha po absolutní čistotě a pravdivosti veřejného prostoru je utopistickým sněním, které může mít katastrofální následky.