Do čeho by měli Evropané investovat

Trumpovo druhé funkční období bude, zdá se, dosti odlišné od toho prvého. Tehdy byl Donald Trump přece jen o něco mladší, v úřadu se nejprve „rozkoukával“, bral zřetel na to, že bude usilovat o znovuzvolení… A neměl po boku Elona Muska, nejbohatšího člověka planety. A ten zase neměl sociální síť X, tehdy Twitter. Ta naopak ke konci mandátu ještě účet dosluhujícího prezidenta Trumpa zablokovala, přičemž tvrdila, že trvale. Účet mu v téže dobu, začátkem roku 2021, pozastavil i Facebook. Jenže nyní, po čtyřech letech, je Mark Zuckerberg, šéf jeho matky Mety, ve vztahu k Trumpovi jako vyměněný. Předchází si jej, uvolňuje pravidla svých sociálních sítí ve jménu svobody slova, sponzoruje inauguraci, takže mu tleská sám Musk, vlastně stínový viceprezident USA.

Trumpův mandát je navíc ve druhém funkčním období silnější už jen z důvodu přesvědčivějšího vítězství nad Kamalou Harrisovou, než jakým bylo to nad Hillary Clintonovou. Trumpova pozice na světové politické scéně je nyní silnější než kdykoli v minulosti. V lednu 2021 se z Bílého domu poroučel málem jako „spráskaný pes“, se zablokovanými sítěmi, nyní se vrací coby americký imperátor digitálního věku, za kvitujícího šustotu stovek miliard dolarů v majetku oněch zmíněných IT a technologických superboháčů – a nejen jich. Ještě ani neúřaduje v oválné pracovně, a už si nárokuje Grónsko, Panamský průplav, vlastně dokonce i celou Kanadu… A po spojencích v NATO chce, aby dávali na obranu hned pět procent svého HDP. Jistě, ne všechny Trumpovy výstřední představy a plány se naplní, ovšem i tak je zjevné, že doba transatlantické idylky uplynulých dekád je pryč. Spojené státy, samy zavalené dluhem, budou žádat výrazně větší spoluúčast evropských zemí na zajištění vlastní vojenské bezpečnosti. Budou ji žádat zřejmě i za budoucích, jiných prezidentů, než je Trump. Možná méně přímočaře, zato diplomatičtěji, zaobaleněji, ale přece.

Vývoj v Německu je stěžejní

Evropa a Česko s ní, pochopitelně, musí už letos investovat více do své bezpečnosti, do armády, do zbrojení. V případě Česka a jeho veřejných rozpočtů by Trumpův požadavek pěti procent HDP na zbrojení znamenal, že si musí připravit 260 miliard korun ročně navíc. Pokud by totiž jeho požadavek platil už letos, bude Česko muset na obranu dávat místo nyní plánovaných zhruba 160 miliard korun přibližně 420 miliard korun.

Příklad Polska demonstruje, že armádní a bezpečnostní výdaje ve výši pěti procent HDP nebo nějaké blízké částce nereálné nejsou. Jde o otázku priority. Polsko je stále o něco zadluženější než Česko, takže i na české straně prostor k takovému navýšení výdajů být může. A v dalších evropských zemích NATO rovněž. Akcie zbrojařských firem, nejen těch evropských, by tedy mohly být ternem i letos. Ale pokud má Evropa více investovat do zbrojení, musí přehodnotit zejména svoji zelenou agendu, Green Deal. Výstrahou v tomto ohledu je osud potácející se německé průmyslové ikony ThyssenKrupp. Její ocelářská divize loni na sklonku roku oznámila plán rozsáhlého snižování stavu zaměstnanců, a to v rozsahu zhruba 11 tisíc lidí v příštích šesti letech. Jedna z největších oceláren Evropy se tak snaží vyrovnat s kombinací nepříznivých faktorů, které zásadně ochromují její hospodaření. Jde zejména o nutnost provést investice značného rozsahu v rámci nařízeného dekarbonizačního úsilí.

Podobným nárokům přitom nejsou vystaveni konkurenti mimo EU. Navíc na ocelárnu ThyssenKrupp i na evropské poměry zvlášť tíživě doléhají poměrně vysoké ceny energií. Ty jsou fundamentálně důsledkem odstřihávání Německa od jádra a relativně levných ruských energií – zejména potrubím dodávaného zemního plynu –, na nichž si největší evropská ekonomika pěstovala závislost celá desetiletí. Ocelárně nesvědčí ani poměrně vysoké ceny emisních povolenek, jež energie dále prodražují. Emisní povolenky jsou v EU suverénně nejdražší v porovnání s dalšími ekonomickými celky světa, které, pokud je vůbec uplatňují, stanovují až mnohonásobně nižší cenu. To loni na podzim připomněla široce diskutovaná zpráva k neutěšenému stavu ekonomiky EU z pera Maria Draghiho, někdejšího šéfa Evropské centrální banky.

Závažné problémy ocelárny ThyssenKrupp jsou o to paradoxnější, že v současnosti „za humny“ EU, na Ukrajině, probíhá válka, přičemž Rusko uplatňuje válečný ekonomický režim a podřizuje válce své hospodářství. EU naproti tomu zatím stále dává přednost jiné agendě než té válečné, zejména pak zelené. Tento přístup se může ukázat jako fatálně krátkozraký, neboť i silná válečná výroba zbraní či munice – jejímž základem je právě ocel – představuje způsob vojenského odstrašení.

Loni ve druhé polovině roku oznámily snižování stavů v rozsahu tisíců zaměstnanců také další ikonické firmy německého průmyslu, třeba Bosch, Schaeffler, ZF nebo Audi, přičemž k výrazné redukci stavů, dokonce k zavření fabrik se málem uchýlila také největší německá – a evropská – automobilka Volkswagen. To svědčí o tom, že otřesy zejména právě německého průmyslu nelze svádět jen na omyly managementu jednotlivých podniků, leč že jde o systémovou záležitost, danou z velké části chybnými, ideologicky motivovanými kroky na úrovni států či celé EU. Z nich ale Evropu Trump zřejmě „vyléčí“.

Naplní evropské akcie očekávání?

Představuje evropská léčba šokem, pardon, Trumpem investiční příležitost? Evropské akcie loni měly svůj nejhorší rok historie, alespoň tedy ve vztahu k těm americkým. Hlavní referenční index evropských burz, Euro Stoxx 600, ještě nikdy, v žádném roce tolik jako loni nezaostal za svým americkým protějškem Standard & Poor’s 500.

Těžce loni zklamaly akcie firem, jež měly být hvězdami evropských burz a odpovědí na americkou supersilnou sedmičku, tedy „Magnificient 7“. Ukazatel údajných evropských hvězd, jejž sestavuje banka Goldman Sachs, loni zaostal dokonce i za širokým evropským ukazatelem 600 burzovně obchodovaných firem starého kontinentu, již zmíněným indexem Euro Stoxx 600. Ještě mnohem znatelněji ovšem zaostal za širokým americkým ukazatelem 500 burzovně obchodovaných firem USA, Standard & Poor’s 500. Zcela nedostižná je pak „evropským hvězdám“ – firmám jako ASML, Novo Nordisk, Louis Vuitton nebo SAP – ona americká supersilná sedmička (Apple, Nvidia, Microsoft, Tesla, Meta, Alphabet, Amazon), která měla být vyzyvatelem. Nestalo se. Prohlubující se zaostávání se zrcadlí i v narůstající slevě evropských akcií vůči těm americkým. Evropské akcie tak mohou být investičním ternem příštího roku, pokud: • skončí válčení na Ukrajině; • Donald Trump nenaplní svoji hrozbu vysokých cel na EU a Čínu; • se čínská ekonomika zmátoří, třeba díky (kvůli hrozbě cel) stále pravděpodobnějšímu masivnímu stimulu v podání Pekingu; předpokládané tempo hospodářského růstu však například podle ekonomického výhledu společnosti XTB stále nedosahuje ambicí čínských politiků a ukazuje jen na přibližně 4,5procentní růst HDP v roce 2025. • Německo neupadne do dalšího roku ekonomického propadu, který mu prognózuje například ING Bank. Každý si může odpovědět na to, jak je toto vše reálné.

Zatím Trumpovo zvolení řádně nakoplo alespoň budapešťskou burzu. Její akcie zhodnotily od té doby více než akcie jakékoli jiné burzy kontinentální Evropy. Investoři sázejí na nadstandardní Trumpovy vztahy s premiérem Viktorem Orbánem. A maďarským firmám a jejich akciím zase pomáhají dobré Trumpovy vztahy s Muskem. Například akcie maďarského mobilního operátora 4iG vylétly na sklonku loňska nejvýše za více než tři roky, neboť jeho šéf v Trumpově floridském sídle, kam jej vzal Orbán, diskutoval obchody právě s Muskem. Ale pochopitelně, Budapešť je v rámci Evropy burzou spíše jen drobnou. Z této části nelze usuzovat na celek.