Do důchodu se nechystám. Práce je privilegium, říká zakladatel IDS Scheer

V době, kdy se veřejný prostor plní návody, jak co nejrychleji opustit pracovní život a proměnit čtyřicítku v symbol definitivní svobody, působí August Wilhelm Scheer jako zástupce téměř vyhynulého druhu. Ne proto, že by zpochybňoval hodnotu volného času, ale proto, že práci chápe opačně. Nikoli jako nutné zlo, nýbrž jako formu existence. „Já nepotřebuji přestat pracovat. Mám to privilegium, že mohu pracovat,“ říká klidně muž, který se i ve svých více než osmdesáti letech dívá spíše dopředu než zpět.

Scheer je akademik, který v Německu pomohl založit obor ekonomické informatiky, a zároveň podnikatel, jenž z univerzitního výzkumu vybudoval softwarovou firmu IDS Scheer. Ta během dvou desetiletí vyrostla z akademického spin offu v jednoho z největších evropských hráčů v oblasti modelování a řízení podnikových procesů. Na přelomu prvního desetiletí nového století dosahovala ročního obratu blížícího se čtyřem stům milionů eur, působila ve více než sedmdesáti zemích a její nástroje používaly tisíce firem, od průmyslových koncernů přes banky až po veřejné instituce, dávno předtím, než se začalo mluvit o digitální transformaci jako o univerzálním řešení všeho. Jeho profesní dráha tak propojuje svět univerzit, průmyslového softwaru a veřejné politiky způsobem, který je v evropském kontextu spíše výjimkou než pravidlem.

Zkušenost, která tento přístup formovala, přitom není technologická, ale existenční. Scheer vyrůstal v malém městě v rodině drobných podnikatelů. Matka provozovala malý módní obchod. „Pamatuji si dny, kdy v obchodě celý den nepřišel jediný zákazník,“ vzpomíná Scheer. Otec byl na volné noze v pojišťovnictví. Nejistota nebyla dramatem, ale stavem, se kterým se muselo počítat, a právě z této zkušenosti se rodí jeho celoživotní zájem o struktury, procesy a systémy, které dokážou chaos alespoň částečně zkrotit.

Jako první v rodině vystudoval vysokou školu a už během studia ekonomie se začal věnovat programování. V době, kdy počítače patřily spíše do technických laboratoří než do světa managementu, to nebyl strategický tah, ale výraz zvědavosti. „Byl jsem jeden z prvních studentů ekonomie, kteří programovali,“ konstatuje. Nešlo o snahu být moderní, nýbrž o pocit, že ekonomie bez porozumění datům a algoritmům zůstane slepá.

Když se na přelomu sedmdesátých let stal profesorem na univerzitě v Saarbrückenu, přijal nabídku vybudovat zcela nový obor, ekonomickou informatiku. Vyměnil zavedené a prestižní disciplíny za akademickou periferii s minimálním zázemím. „Na začátku jsem měl k dispozici jen půl sekretářky a půl asistenta,“ popisuje. Univerzita se v jeho pojetí proměnila v organizaci, která musela obstát v soutěži o peníze, lidi i pozornost průmyslu. „Ve vědě jsem fungoval stejně jako podnikatel,“ říká.

Během několika let vybudoval výzkumné pracoviště se stovkami zaměstnanců financované téměř výhradně z externích zdrojů. Právě zde vznikly metodiky, které se později staly základem softwarových nástrojů pro modelování podnikových procesů. Myšlenka, že firma není jen soubor oddělení, ale systém toků, rozhodnutí a odpovědností, byla v osmdesátých letech radikální. Tehdy se automatizovalo účetnictví, nikoli samotná logika organizace.

Zlom přišel ve chvíli, kdy se ukázalo, že akademický výzkum má své limity. „Já mohl dodávat jen papír. A to bylo málo,“ říká Scheer. Spolupráce s tehdy vznikajícími softwarovými firmami mu ukázala, že bez skutečného produktu zůstane vliv omezený. Založení firmy nebylo odchodem z akademie, ale jejím rozšířením. Výzkum dostal podobu nástroje, který mohl být testován v praxi.

Růst firmy byl rychlý a mezinárodní, z velké části postavený na tom, co Scheer sám nazývá řízenou naivitou. „Jako zakladatel musíte přeceňovat sebe a podceňovat problémy. Jinak byste to nikdy neudělal,“ říká. Nejde o oslavu chyb, ale o přesný popis zakladatelské psychologie. Rozhodnutí se činí v mlze neúplných informací a jejich smysl se ukáže až zpětně.

Nejtěžší okamžik jeho podnikatelské dráhy přišel s prodejem firmy softwarovému koncernu Software AG. Nešlo primárně o peníze, ale o ztrátu kontroly nad projektem, který vyrostl z akademické myšlenky a byl po léta formován osobně. „Bylo to rozhodnutí, se kterým jsem se dlouho vyrovnával,“ říká. Když se po několika letech objevila možnost část firmy odkoupit zpět, rozhodl se rychle, bez sentimentu, ale s vědomím, že některé projekty nelze považovat za uzavřené.

Jeho rozhodovací styl je přitom překvapivě asketický. Každodenní dlouhé ranní procházky, vědomě vyhrazený čas na přemýšlení, schopnost být sám. „Já musím být hodně sám, abych si věci ujasnil.“

Z této zkušenosti vyrůstá i jeho kritický pohled na evropský inovační model. Podle Scheera Evropa netrpí nedostatkem talentu ani výzkumu, ale neschopností převádět znalosti do globálně škálovatelných firem. „My máme nápady, ale neumíme z nich udělat velké firmy.“ Zakladatelé často zůstávají uvězněni ve střední velikosti, kde osobní kontrola nahrazuje profesionální řízení růstu.

Přesto Scheer nepůsobí jako skeptik. Opakovaně zdůrazňuje, že i z evropského regionu lze uspět globálně, pokud se najde správná kombinace specializace, disciplíny a ambice. Nejde o kopírování amerického modelu, ale o pochopení vlastní slabiny. Evropa podle něj nepotřebuje více vizí, ale více struktur, které dokážou vize dlouhodobě nést.

Jeho osobní rovnice úspěchu je až stroze jednoduchá. „Dnes bych řekl, že osmdesát procent je disciplína a cílevědomost.“ Intuice a fantazie jsou důležité, ale bez schopnosti dlouhodobě se soustředit zůstávají jen planým příslibem.

V době, kdy se úspěch často měří rychlostí úniku, nabízí August Wilhelm Scheer jiný způsob, jak o úspěchu přemýšlet. Ne jako morální apel, ale jako empirickou zkušenost. Smysluplná práce podle něj nemusí mít konec, disciplína není protikladem svobody, ale jejím předpokladem. A evropský problém možná nespočívá v nedostatku talentu, nýbrž v nedostatku lidí ochotných nést odpovědnost za to, co sami začali.