Dodavatelé zdražují, my nemůžeme!

Firmy v železničním průmyslu čelí v posledních měsících problémům, které by pro ně mohly být likvidační. V první řadě řeší bezprecedentní růst cen materiálů a elektřiny. Ceny kovů jsou nyní zhruba o čtvrtinu vyšší než před pandemií covidu-19. Růst cen kovů má přitom zásadní dopady v tomto odvětví, protože u dopravních prostředků kovy představují 12 procent celkových výrobních nákladů.

„Za poslední půlrok zaznamenaly nárůst cen hlavních surovin tři čtvrtiny firem, z toho dvě třetiny dotazovaných uvedly nárůst cen o více než 50 procent,“ řekla týdeníku Euro Marie Vopálenská, generální ředitelka Asociace podniků železničního průmyslu (ACRI). Podle šéfky asociace očekávají firmy zvýšení cen za energie o více než 40 procent, a to i přes fixace a úsporná opatření; v souvislosti s válkou na Ukrajině to však může být v extrémních případech i 100 procent a více.

Oproti kovům má energie podíl na nákladech pouze 0,6 procenta, ale v kombinaci s rostoucí cenou vstupních materiálů to přináší zásadní problémy. Cena elektřiny se 11. května pohybovala kolem 216 eur/MWh, v době před covidem-19 to bylo zhruba 50 eur/MWh. Cena plynu je rovněž několikanásobně vyšší oproti roku 2019, přičemž v případě uzavření kohoutků z Ruska hrozí jeho zásadní nedostatek. V Evropské unii kromě energií také dramaticky stoupla cena za emisní povolen­ky na současných 87 eur za tunu (k 11. květnu), což má vážný dopad na výrobní náklady firem na celém kontinentu. Přitom ještě na začátku roku 2021 se cena povolenek pohybovala kolem 30 eur za tunu.

V železničním průmyslu je v Česku zaměstnáno přes 26 tisíc lidí a dalších 35 tisíc jich pracuje nepřímo v dodavatelském řetězci. Podle dopadové analýzy zpracované společností Deilotte železniční průmysl vytváří 1,4 procenta HDP.

Ber, nebo nech být

Podle Deloittu ovlivní vyšší vstupní náklady negativně ziskovost českých firem. Analýza říká, že pokud by se ceny všech vstupních nákladů zvýšily o 30 procent v porovnání s rokem 2019, podíl EBITDA na tržbách by klesl na nulu. Při vyšším nárůstu by se železniční odvětví dostalo do ztráty a ta by mohla v některých případech vést až k likvidaci firem.

Kvůli růstu cen si firmy pravděpodobně ukrojí část ze svého plánovaného zisku a dále drasticky omezí investice do vývoje nových produktů. Což je postaví v dlouhodobém horizontu do konkurenční nevýhody.

Jediným východiskem je tak zvyšování cen produktů. Jenže ani to není snadná cesta, a to hned z několika důvodů. Vysoké ceny energií v Evropě nahrávají asijské konkurenci, která může českým podnikům přebrat zakázky dumpingovou cenou. Hlavně v Číně (vyrábí polovinu světové oceli) a Indii firmy získávají levnou energii ze spalování uhlí; obě země jsou navíc mnohem méně zatíženy ekologickými předpisy.

Největším problémem jsou však dlouhodobě zasmluvněné kontrakty, kdy tlak na fixovanou cenu po celou dobu kontraktu přináší podnikům železničního průmyslu těžko řešitelné situace.

„Naši dodavatelé zvyšují ceny základních surovin i výrobků (do nichž se promítají jejich ceny energií), aniž by o tom s námi jakkoli diskutovali. Kolikrát je materiál dodáván stylem ,ber, nebo nech být‘. Kromě standardní oceli a hliníku zdražilo magnezium o 300 procent, některé plastové materiály o 30 procent a frézované díly o 200 procent. Navyšování cen zásadních vstupních komodit naprosto mění profitabilitu vyráběných produktů.

Nemožnost promítnout tyto cenové skoky alespoň částečně do ceny běžících projektů žene firmy do dluhové pasti, z níž nebude cesta ven,“ podotýká Tomáš Boruta, prokurista firmy Borcad, jež vyrábí sedadla pro cestující do kolejových vozidel a dodává své produkty skupině Škoda Transportation, firmě Siemens, Stadler nebo Alstom.

Nikdo před pár lety nepočítal s dramatickým zdražováním surovin, energií a ani inflací atakující 15 procent. Nově bude důležité mít smluvně zajištěnou určitou flexibilitu ceny za předem stanovených podmínek, například růst cen vstupních materiálů. „Je to obecně problém státních, respektive veřejných zakázek v Česku, a to nejen v železničním průmyslu. V západní Evropě se s takovou situací počítá a je smluvně zajištěna indexace cen dodávaných vozidel a služeb. Až na některé výjimky u nás ve smlouvách uzavřených z veřejných zakázek v posledních letech tyto mechanismy nejsou vytvořeny, a dokonce smluvní podmínky stanovené zadavateli vylučují uznání mimořádných vnějších okolností jako důvod pro objektivní navýšení ceny dodávek. Covidová krize a nyní i ta ukrajinská však odhalila naplno problémy související s nemožností použít alespoň částečně tyto mechanismy,“ upřesňuje šéfka ACRI Marie Vopálenská.

Jak pomoct podnikům?

Stávající státní opatření jsou nedostatečná. Hlavním důvodem je, že jsou cílena primárně na domácnosti a nezohledňují specifické postavení podniků. Řešením problému je plošná regulace cen energií tam, kde to umožňují pravidla Evropské unie. Co by mohlo našim podnikům pomoct? V první řadě je to indexace cen. Dále pak podpora čerpání evropských fondů, aby nedošlo k poklesu poptávky na trhu a tím ke snižování výroby.

Vláda by měla co nejrychleji implementovat dočasný krizový rámec přijatý Evropskou komisí, aby členské státy mohly využít flexibilitu stanovenou v pravidlech státní podpory a podpořit hospodářství v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu.