Dostat dluhy pod kontrolu je pro vlády jen prostředkem, nikoli cílem

Na co by měla cílit fiskální politika? Nedávno se rozjela debata, zda je vhodnější zaměřit se na dluh a deficity, jako se to děje nyní, nebo na širší ukazatele čistého jmění veřejného sektoru včetně všech aktiv a pasiv. Co je tedy lepší? Záleží na tom, jak si otázku položíme.

Britský Institut pro fiskální studie (IFS) ve svém nejnovějším Zeleném rozpočtu tyto alternativy podrobuje analýze a dochází k závěru, že „přechod k cílení na bilanci by pravděpodobně neměl natolik výrazný přínos, aby ospravedlnil potenciální náklady s tím spojené“. Učinit z toho jediný cíl fiskální politiky by mohlo být pošetilé. Stejně tak soustředění se pouze na udržitelnost dluhu. Vládnutí je komplexní činností a jednoduché cíle jsou nebezpečné.

Nezbytnou podmínkou úspěšného vládnutí je schopnost vyhnout se fiskální krizi. Z tohoto důvodu má smysl o udržitelnosti uvažovat. I v tomto případě je však nutné vidět více než jen na dluh a na schodek. Záleží totiž rovněž na aktivech. Je nezbytné znát jejich stav, mimo jiné proto, že jejich lepší správa může zlepšit příjmy státu, ať už přímo, nebo prostřednictvím vyšších daňových příjmů. Je to ostatně jedno z témat, jímž se zabývá připravovaná kniha Iana Balla a několika spoluautorů s názvem Public Net Worth – Accounting, Government and Democracy (v překladu Čisté veřejné jmění – účetnictví, vláda a demokracie).

Jak přiznává sám IFS, soustředění se na deficity a dluhy může vést ke špatným rozhodnutím. Ve Spojeném království to například vedlo k odprodeji úvěrového portfolia státní studentské úvěrové společnosti, a to pouze proto, aby se snížil vykazovaný dluh, přestože hodnota portfolia byla pro vládu vyšší než pro soukromé kupce. To vedlo k chybnému rozhodnutí snížit veřejné investice po finanční krizi, a to navzdory mimořádně nízkým dlouhodobým úrokovým sazbám, a ospravedlňovala se tím situace, kdy soukromá finanční iniciativa nahradila viditelné závazky dluhové služby neviditelnými (a nákladnějšími) budoucími výdaji.

Nápady, jak obejít pravidla

Někteří lidé tvrdí, že soustředění se na čistý dluh a deficity nutí vlády řešit zásadní problémy. Příliš často však kabinety jen objevují nákladnější způsob, jak obejít svá vlastní pravidla. Když to nedokážou, mění je: podle nezávislého think-tanku Institute for Government měla Velká Británie od roku 1997 devět souborů fiskálních pravidel a 26 specifických pravidel. To musí být snad vtip!

Je tu však ještě cosi mnohem důležitějšího, co zmíněný IFS pomíjí. Ano, vláda musí finančně přežít. S tím souhlasím. Ale je to pro ni jen prostředek, nikoliv cíl. Tím je dobře vládnout, a tak pomáhat utvářet prosperující společnost. K dosažení tohoto cíle musí věnovat velkou pozornost své vlastní bilanci i bilanci země.

Vláda je správce. Jak ve své nové knize Legacy (Odkaz) tvrdí Sir Dieter Helm z Oxfordu, měla by chránit a rozvíjet přírodní kapitál země, stejně jako její fyzický a lidský kapitál. Nedostatečné investice, které vykazuje celá Velká Británie už příliš dlouho, jsou špatnou správou.

Aby vláda – nejsložitější, největší a nejtrvalejší organizace ve státě – mohla svoji práci dělat správně, potřebuje přinejmenším takové informace o své vlastní finanční situaci, jaké by měla a zveřejňovala soukromá firma. Například v roce 2021 (podle údajů Mezinárodního měnového fondu) činilo čisté jmění britského veřejného sektoru minus 96 procent hrubého domácího produktu. V rámci skupiny G7 na tom byla hůř pouze Itálie. Překvapivé je, že mnohem lepší byl i zatím poslední údaj Japonska (za rok 2020) a činil pouze minus 16 procent. IFS správně naznačuje, že taková data mohou být zavádějící. Stejně jako přílišné zaměření se pouze na dluh a deficity. Měli bychom diskutovat o čistém jmění veřejného sektoru a národní bilanci, ale také o udržitelnosti dluhu. Pokud tak učiníme, budeme nutně mluvit i o mnoha důležitých politických rozhodnutích, i když ne o všech. Navíc tak učiníme zcela přirozeně, protože budeme mít v ruce reálná data.

Účetnictví jako dar

Vynález moderního účetnictví patří k nejdůležitějším pokrokům v dějinách lidstva. Bez něj by dnešní složité ekonomiky nebyly možné. Jeho aplikace na národní důchod nesmírně zlepšila i naše chápání ekonomik. My se však vytrvale odmítáme věnovat tomu, co nám účty říkají o našich vládách. Místo toho se soustředíme jenom na otázku, zda účty směřují k platební neschopnosti. Naše ambice by měla být rozhodně širší. I když se navíc zaměříme pouze na udržitelnost, nelze pomíjet jiné závazky – například důchody ve veřejném sektoru. I ty je nutné započítat.

V předmluvě k již avizované knize Public Net Worth tvrdím, že „má-li se s něčím počítat, musí se to nejprve spočítat“. Navíc „je vždy mnohem lepší mít zhruba pravdu, než se přesně mýlit. Velkou chybou je pomíjet realitu kvůli tomu, že je obtížné započítat vše“. Místo slepého důvěřování prostým pravidlům, jež pak rozpačité vlády mění, se musíme postavit realitě čelem. Ano, vlády potřebují přežít, ale musejí dělat svou práci. Bez znalosti celkových účtů si zadělávají na selhání.

Martin Wolf, FT