Dotace a netransparentnost

Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) je v současnosti silným hráčem české sociální a hospodářské politiky. Její předseda Josef Středula se v uplynulých měsících profiloval jako vážný kandidát na prezidenta a řady odborářů nedávno rozšířila bývalá ministryně práce a sociálních věcí za ČSSD Jana Maláčová. O odborech je slyšet skoro kaž­dý den, je proto s podivem, jak málo pozornosti média a akademici věnovali jejich právní a ekonomické struktuře.

Se zmíněnou kandidaturou Josefa Středuly na prezidenta a růstem vlivu a počtu odborářů se však tento v podstatě nezájem o ně začíná měnit. Jak jsou české odbory financované a jakými finančními prostředky disponují? Jak jsou zakotvené v legislativě a co mají v popisu práce? Značná část informací o nich zůstává skrytá, zejména z důvodu mezinárodních dohod o ochraně zaměstnanců. To, co skryté není, však o nich příliš příznivě nevypovídá a vyvolává podezření, že některé ukryté údaje by mohly vyděsit.

Snadné založení

K pochopení současné situace českých odborů je třeba stručně zmínit jejich historii. Odborové hnutí provází Česko zhruba od počátku 20. století – od prvorepublikového boje za zlepšení podmínek pro dělnictvo přes odbojovou činnost za druhé světové války až po jejich zestátnění do organizace Revoluční odborové hnutí (ROH) za minulého režimu.

Po listopadu 1989 českým odborům začali ubývat členové a nastal útlum jejich činnosti. Aby ne, když se ROH stalo jedním z aparátů Komunistické strany Československa ke kádrování obyvatel a málokdo chtěl být po revoluci s jejich fungováním spojován. Jejich obroda byla v nedohlednu a sestupný trend se obrátil až v uplynulých letech.

Do čela hnutí se postavili noví lídři, jako je Josef Středula, kteří svým charismatem, tahem na branku, důrazem na modernizaci zastaralých struktur a lepším marketingem hnutí oživili a přilákali novou generaci odborářů. Být jím začalo být pro mnoho zaměstnanců zase „sexy“. Založit odborovou organizaci není těžké. Zjednodušeně řečeno, zaměstnanec potřebuje dva kolegy pracující ve firmě na plný úvazek, ohlásit vznik organizace a má prakticky hotovo. Díky tomuto relativně jednoduchému kroku však získá řadu výhod.

Zaměstnavatel mimo jiné musí zajistit adekvátní prostory pro provoz odborové činnosti a zaměstnanec získá v podstatě nedotknutelnost, protože s výpovědí odborového funkcionáře ze zaměstnání musí souhlasit organizace. Jako bonus si může odečíst od základu daně až tři tisíce korun ročně zaplacené formou členských příspěvků, navíc dostane řadu dalších, menších benefitů.

Jednotlivé odborové organizace se z důvodu úspor z rozsahu sdružují do větších celků v podobě svazů a následně do konfederací. Největším takovým celkem je ČMKOS a zaměření na ni má pragmatický důvod. Odborové organizace a svazy totiž nejsou ve zveřejňování svých listin zrovna důsledné a kromě několika výjimek v nich mají zveřejněné maximálně stanovy. To vše navzdory zákonu o účetnictví, dle kterého ho musí od určité výše zveřejňovat stejně jako ostatní subjekty.

Z předchozích vyjádření představitelů ČMKOS vyplývalo, že zastupuje zhruba 365 tisíc zaměstnanců. Toto číslo bylo nutné po tiskové konferenci Josefa Středuly 5. října revidovat, jelikož na ní uvedl, že ČMKOS jich zastupuje méně – 270 tisíc –, a toto jeho vyjádření lze považovat za první náznak nové éry transparentnosti.

Tři možnosti

Z tabulky Výnosy ČMKOS v letech 2016 až 2020 vyplývá, že se pohybují zhruba mezi 50 a 60 miliony korun ročně a členské příspěvky z tohoto objemu tvoří zhruba polovinu, navíc z nich odbory neplatí daň z příjmu právnických osob. Dle stanov ČMKOS „výše základního ročního členského příspěvku na člena odborového svazu (…) činí 0,422 procenta z průměrné hrubé měsíční mzdy přepočtené na počty zaměstnanců v Česku podle údajů Českého statistického úřadu za předchozí kalendářní rok publikovaných k 30. červnu“.

Ta v roce 2020 činila 36 176 korun. Vzhledem k tomu že ČMKOS nezveřejňuje počty zastupovaných zaměstnanců, je k dispozici jen údaj z tiskové konference Josefa Středuly, tedy 270 tisíc lidí. Před dvěma lety to pravděpodobně bylo méně, nicméně odchylka bude v řádu tisíců, maximálně nízkých desetitisíců osob.

Z těchto údajů vyplývají tři možnosti. Za prvé, pokud ČMKOS skutečně vybírá příspěvky ve výši uvedené ve stanovách, musela by při zhruba 270 tisících zaměstnancích zaokrouhleně získat na členských příspěvcích až o devět milionů více, než uvádí. Za druhé, pokud skutečně zastupuje daný počet zaměstnanců a na příspěvcích vybrala 32,7 milionu korun, pak nedodržuje své stanovy, protože výše příspěvků neodpovídá 0,422 procenta ze mzdy zaměstnanců.

A za třetí, v daném roce nezastupovala 270 tisíc zaměstnanců, ale zhruba o 55 tisíc méně. Takový nárůst členské základny se nezdá, zejména během pandemie covidu-19, příliš pravděpodobný. Ať je to jakkoli, některé z čísel je špatné a ČMKOS by je měla napravit.

Tabulka dále naznačuje, že 40 až 50 procent rozpočtu ČMKOS tvoří tak­zvané provozní dotace, jež pocházejí jak od českého státu, tak z Evropské unie a jsou z nich financované projekty, jejichž hlavním cílem je, zjednodušeně řečeno, investovat do sociálních, pracovních a ostatních zájmů zaměstnanců.

Tato snaha je chvályhodná, ale na místě je otázka, zda by měly být odbory, kromě podpory v podobě snižování daní, financované ještě z veřejných peněz. V případě, že společnost uzná, že tato pomoc je žádoucí, je pak třeba volat po naprosté transparentnosti jejich fungování jako zveřejňování účetních závěrek, agregovaných počtů členů, podstupování auditů a dalších nástrojů veřejné kontroly.

Josef Středula na tiskové konferenci také uvedl: „Stát na můj plat nedává ani korunu.“ To je trochu svérázný výklad stavu, kdy až polovinu příjmů ČMKOS tvoří státní a evropské dotace, jedním ze svazů sdružených v konfederaci je Odborový svaz státních orgánů a organizací a odbory mají ze zákona (§ 322 zákoníku práce) právo provádět kontrolu

Bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP) a stát povinnost ji uhradit.

Regulační nároky na odborové organizace jsou mírné, podobně jako na spolky. Na rozdíl od nich jim však české právo přiděluje několik zmíněných výhod. Větší smysl by dávalo poskytovat daňové výhody organizacím, které nemají větší pracovní a politická práva než ostatní. Odboráři by si proto měli vybrat buď daňové, nebo pracovní a politické výhody. Obojí najednou není vůči ostatním organizacím spravedlivé.

Na článku se podílel Jan Šincl