Dva mlčoši

První šel na řadu Karel. Až v průběhu hovoru vyšlo najevo, že jeho krea­tivní dvojče Maxim je také v Praze, a tak se přímo nabízela myšlenka je oba konfrontovat, každého zvlášť a bez rizika, že si budou skákat do řeči a unášet tok slov tam, kam se jim zrovna bude chtít. Tak vznikl i tenhle dvojrozhovor a následným focením jsme je zase oba přilepili k sobě.

Karel Havlíček

Začněme až triviálně obecně. Jak jste se vlastně dostal k muzice?
Jako dítě jsem hrál na piano, ale bral jsem to spíš jako nezávaznou zábavu. Na střední škole už jsem trochu řešil zvuk. V té době začínala éra kompů, existoval třeba program Cubase. Prací v České televizi jsem si vydělal na svůj první počítač a věnoval se zvuku, jak se generuje, což mě dostalo víc než hudba samotná. Úplně mě pohltily softwary a fakt, že jde tvořit i jinou muziku, než jaká zněla z rádií. Pak přišla éra kapel, což vyústilo v Southpaw. Jenže máš kapelu a ta nevydělává. Takže musíš mít práci a na nic už nemáš čas. To mě trochu zpomalilo. Vždycky jsem chtěl dělat hudbu k filmům a seriálům. Ale moje profesionální kariéra začala až v roce 2007.

Takže jste toužil skládat scénickou hudbu?
Ano, ale moc mi to ze začátku nešlo. Musí se u toho uvažovat trochu jinak…

V jakém smyslu?
Když máš kapelu, většinou pracuješ s tradiční formou písně, sloka, refrén, přechod a tak. U scénické nebo filmové hudby nejde o formu, ale o emoce. Musíš se naučit pracovat s harmoniemi tak, abys byl třeba schopen hudebně co nejlíp popsat přechody mezi jednotlivými emocemi včetně sebejemnějších nuancí.

A jak se to člověk naučí? Odkouká to, odposlouchá?
Taky. Já jsem to dělal tak, že když se mi nějaká hudba líbila, nahrál jsem si tu sek­venci do počítače a snažil jsem se ji úplně přesně replikovat. A tak jsem udělal třeba dvě stovky věcí, věnoval jsem se tomu opravdu intenzivně. Postupem času jsem byl lepší a rychlejší, rutinou jsem se zdokonaloval. Ale nejdřív jsem začínal s televizními znělkami. Pak už ta cesta byla celkem rychlá – znělky, reklamy, seriály a nakonec filmy.

Jak se obecně díváte na reklamní hudbu? Není pořád vnímaná jako něco podřadného?
Asi ano, to slyším často. Já mám ale reklamní hudbu rád. A jsou dva typy reklam. U těch produktových je skoro jedno, co v nich hraje. Mě zajímají image reklamy, což jsou ve výsledku mnohdy kvalitní, velkorozpočtové mini filmy. Zrovna asi před měsícem mi volali z jedné americké produkce, že se jim líbí druhý track z mojí desky Spoken a že Kia launchuje nové auto a chtěli by ho po­užít. To je samozřejmě skvělé. Ale nevadí mi dělat i malé věci. Mám rád muziku a moje motto je, že hudba se má hrát.

Co si myslíte o dogmatu, že chcete-li být v téhle branži úspěšný, je třeba žít hodně aktivní sociální život, chodit na večírky, brát s těmi lidmi drogy a podobně, funguje to tak?
Já zas tak daleko nejdu, abych s nimi bral drogy, jsem sport’ák, ale určitě funguje rčení „sejde z očí, sejde z mysli“ a všechno je to kamarádšoft. Sice se dělají konkurzy, ale na ty se většinou zvou lidi, kteří jsou už známí. Musíš být v té partě, jinak los padne na někoho jiného. Ale zlatá doba reklamy už je stejně pryč. Jede se na kvantitu, agenturní seniory nahradili junioři, hodně se vytěžují hudební banky.

To je nepoměrné levnější záležitost, než si najmout někoho, kdo má už svoje jméno, kredit a cenu…
Když máš šetřivého klienta, je jednodušší a efektivnější nabídnout mu čtyři věci z hudební banky a on si jednu z nich vybere. Nezajímá ho, že ta samá hudba je i v jiné reklamě. Kdežto renomovaný skladatel nabídne jednu, maximálně dvě verze svojí autorské hudby. Někteří klienti už zkrátka nezohledňují kvalitu, jedinečnost a prestiž.

Jak velkou roli v tom všem hraje ego?
Ego se musí odbourat.

Jak jste se ho učil odbourávat vy?
Paradoxně velmi dobře. Hodně mi pomohla Amerika, musel jsem se od svojí tvorby emocionálně odstřihnout a nebrat to tak, že hudba, kterou vytvořím, je moje miminko. Navíc současný reklamní trend je dělat co nejprůměrnější a nekonfliktní věci tak, aby prošly všemi testy.

Tak tahle paralela se dá aplikovat skoro na veškerou současnou komerční hudbu, nemyslíte?
Jasně. Nedávno jsem dělal písničku Storyline pro Michaela Foreta a říkal jsem si, jak je limitující být jako zpěvák odkázaný na diktát rádií, která nechtějí nic riskovat, a už vůbec ne experimentovat. Pak jedeš někde v Los Angeles a vidíš billboard s Billie Eilish, jak jako zombie vylézá zpod postele, není v tom žádná komerce, je to naopak cool a fresh. A tady v Česku? Vždycky říkám všem, ať už děláte umění, nebo vlastníte rádia, hrajte osmdesát procent toho, co máte rádi, ale nechte tam těch zbylých dvacet pro něco současného, učte lidi poslouchat novou muziku. Strach z médií i z toho, že tvorba nebude splňovat nějaké tabulky, je v Česku hrozný. V Americe to tak není.

Tady ale nejste v Americe.
Mně hodně pomohlo, že mám možnost operovat na obou trzích a že nejsem tím pádem tlačený do situace, kdy budu muset sklopit hlavu a udělat něco, co se mi bude příčit. Můj názor je, že každý umělec by se měl konfrontovat se zahraničím. Každý, je jedno jakou formou. Jít třeba na semestr do Berkeley nebo si zaplatit nějaký kurz v Los Angeles, odletět a rok tam žít. Minimálně si zlepšíš jazyk, ale hlavně člověk pochopí systém jiné kultury, myšlení a přístup k tvorbě obecně.

Pořád přežívá názor, že na českou tvorbu ve světě nikdo není zvědavý a nikdo na ni nečeká?
To je blbost, čeká…

A že je lepší být úspěšný tady a neriskovat nepohodlí a fakt, že za Rozvadovem už český úspěch neplatí, nefunguje?
Žijeme v globálním světě, a tak je třeba se k tomu stavět. Mě třeba na Instagramu sleduje paradoxně mnohem víc lidí z celého světa než z Česka. Je dobré v sobě potlačit sraba a jít s vlastní kůží na trh, i kdyby to nevyšlo, ty nesporné přínosy převažují nějaké oběti, které člověk třeba musí přinést.

Jakou roli hrají přirozené predispozice a talent?
Talent je jen součást nějaké komplexity. Důležitá je dnes i technická zdatnost, ovládání hudebního studia jako takového. Tužka, papír a noty už jsou hodně „oldschool“, čím modernější je filmová hudba, tím víc jedeš i sound design, sám si vyvíjíš vlastní zvuky, které ve výsledku fungují jako tvůj rukopis a tvoří atmosféru. Já mám třeba jednou týdně den, kdy si postahuju všechny nové plug-iny, koukám se na novinky, a když se mi hodí, kupuju.

Uvažoval jste někdy o tom zůstat v Americe natrvalo?
Ano. Ale ta variabilita je i při náročnosti dvou stejných zázemí, dvou studií tady a tam vlastně strašně fajn. A fakt, že tam mám bráchu, to výrazně zjednodušuje.

Vaše dvojče Maxim je malíř, máte k sobě hodně blízko?
Strašně blízko. Maxim žije USA už dlouho, ale teď je už dva měsíce tady a podle mě tu ještě pár měsíců pobude. Má ate­liér v holešovickém Vnitroblocku. Kromě toho spolu připravujeme turné k mojí zmiňované desce Spoken. Měli bychom začít v Praze, pak bude následovat Los Angeles, New York, Sydney, Mexico City… Řekli jsme si, že uděláme něco multimediálního a velkolepého, v čem spojíme jeho a moji kreativitu do jednoho projektu, který bychom rádi představili po celém světě. Já už mám svoji hudební část hotovou.

Maxim

Kdy jste se rozhodl, že se budete věnovat malování nějak cíleně a že se tím budete živit?
Asi tak před deseti jedenácti lety. Ale jak je už člověk starší a má nějaké zkušenosti, tak ví, že ke všemu vede určitá cesta a věci se nedějí přes noc. Takže v době, kdy jsem byl vnitřně přesvědčený, že se tomu chci naplno věnovat, jsem už věděl, co všechno pro to musím udělat, abych to mohl dotáh­nout do konce. A podařilo se to. Samozřejmě bez práce to nejde. Musíš být zavřený v ateliéru, nonstop, pak si tě někdo všimne, uděláš první výstavu a rozjede se to.

Los Angeles je, co se týče konkurence, nekompromisní město. Jak se vám povedlo tam prorazit?
Zvenku to tak vypadá, ale v podstatě je to všude skoro stejné. Všude jsou talentovaní dobří umělci, kteří se chtějí prosadit. Akorát měřítko je v tomhle případě asi větší. Ale znamená to také víc galerií, víc příležitostí. Jde o to potkat ty správné lidi ve správnou dobu, takže musíš být vidět, jak to jenom jde.

A to jste dělal…
Jo, to musíš, pořád. Pak se to přehoupne a začneš si vybírat jenom věci, co tě skutečně baví. Chodíš na dny otevřených dveří kamarádů do jejich ateliérů a následně děláš to samé, potom se rozběhnou výstavy, najde si tě galerie, odveze tě na veletrh a začne to celé fungovat a dávat nějaký smysl. Ale není to automatické, pořád to musíš živit, jinak oheň vyhasne. Když ho jednou zažehneš, pořád do něj musíš přikládat polínka, protože konkurence je obrovská a pořád se objevují další a další, kteří by také chtěli prorazit.

Takže máte svého galeristu, agenta a tak?
Mám jich několik. A také kurátory, každého používám na něco jiného. Teď zrovna spolupracuju s jednou paní z Long Beach, která je respektovaná kurátorka v tamní latino komunitě. Přizval jsem ji, protože chystám ve spolupráci s českou ambasádou výstavu v Mexico City, takže ona mi pomohla vybrat tam správnou galerii a všechno zařídila.

Žijete v Los Angeles a v Praze, funguje to stejně i v té umělecké poloze?
Určitě. I proto si pořád držím ateliér v Praze, ačkoli tady trávím maximálně tři čtyři mě­síce v roce. Ale nechci přijít o možnost kontinuálně pracovat. Na výstavu zde jsem si přivezl obrazy z L. A., ale většinou to funguje tak, že kolekci, kterou vytvořím v Americe, vystavuju tam a tady je to stejné.

Bylo pro úspěch v Americe nějak důležité, že pocházíte z Česka, z Prahy a tady zase fakt, že jste úspěšný umělec z Los Angeles?
Funguje to určitě tady, ale tam zase tolik ne. Amerika je země emigrantů, v tomhle kontextu původ nikoho moc nezajímá. Nebo možná do jisté míry ano, ale že by se jenom na tom samotném dala postavit kariéra, to určitě ne. Paradoxní je, že často slýchám, že se do L. A. nehodím, protože to, co tvořím, víc konvenuje s newyorskou uměleckou scénou. Los Angeles je popové a odráží se to i ve výtvarném umění. Co není na první dobrou pochopitelné a musí se nad tím trochu přemýšlet, to tolik netáhne, kdežto v New Yorku je to naopak. Ten je hodně ovlivněný evropskou školou a vytvořil si vlastní styl, který v první polovině 20. století udával směr celé Americe. Dneska se všechno pomalu přesouvá právě do Los Angeles.

Jak dlouho vám trvalo, než jste získal nějaký kredit?
Tak pět let, než jsem začal vidět nějaké výsledky.

A měl jste na začátku jasnou vizi, čemu přesně se chcete věnovat?
Ano, ve výtvarném umění to byla malba a vždycky jsem tvrdil, že časem bych rád zkusil sochařství, ale k tomu jsem se ještě nedostal, protože v malbě je pořád co objevovat. Takže ambici jsem měl jasnou, ale nechával jsem otevřenou mysl experimentu. To znamená, že jsem se nebál pracovat jak s formou, tak i s materiálem, technikou, kompozicí, se vším. S každou kolekcí se to snažím posunout někam dál.

Co je tedy váš současný styl, MAXIM 2021?
Nemám to pojmenované. Za poslední dva roky jsem zjednodušil formu. Předtím jsem dělal hodně texturované obrazy, pracoval jsem s mramorem, který jsem přetvářel na plátno. Texturu a plasticitu jsem chtěl zachovat, ale zároveň víc pracovat s lehkostí a vzdušností, a tak organicky vznikl tenhle nový rukopis, který tu asi nebude napořád, protože až budu cítit, že to je vyčerpané, nebudu to dál dělat. Člověk by neměl zůstávat v tom, co je osvědčené. Buď můžeš vydělávat velké peníze, nebo budeš jedním z těch, o kterých se bude jednou psát, nikoli v časopisech, ale v učebnicích.

Jste typ umělce, který klidně zničí svoji práci, když s ní není stoprocentně spokojený?
Asi před čtyřmi lety jsem byl v Japonsku a úplně mě to dostalo. Byl jsem toho tak plný, že po návratu do L. A. jsem si řekl, že to musím nějak vyjádřit. Udělal jsem kolekci šesti velkoformátových obrazů, na kterých jsem pracoval šest nebo sedm měsíců, a skončilo to tak, že jsem vzal nůž, plátna jsem vyřízl, rozdupal je a hodil do kontejneru v přízemí. Trochu teatrální, ale byla to součást nějaké katarze. Sedm měsíců! Nechtěl jsem to vzdát, ale nakonec jsem si z té lekce vzal ponaučení, že příště musím víc poslouchat svůj vnitřní hlas, který mě upozorňoval na to, že to není dobrá cesta.

Vy i bratr se věnujete umění, každý trochu jinak, ale oba jste úspěšní. Záviděli jste si někdy?
Ne, naopak. Vždycky to byla spíš podpora, pomoc a možná podvědomé zdravé soutěžení. Závist rozhodně ne, vzájemná motivace ano.

Máte hodně pevný vztah?
Jo, jo, klasika. Když jsme byli malí, byli jsme pořád spolu, v pubertě jsme se řezali, pak jsme z toho vyrostli, zase jsme byli spolu, potom jsem já odjel, udržovali jsme kontakt. Ale chyběla mi ta fyzická pospolitost. Moje žena nám říká dva mlčoši. Třeba rok se nevidíme, pak se sejdeme a spolu si tak hezky mlčíme. To napojení tam zjevně je a zároveň je to takové relaxační. Jeden z nás načne větu, ani ji nedořekne a ten druhý už souhlasně přitakává, protože ví. Brácha má studio v L. A. u nás doma a já jsem dřív bydlel tady v Česku u něj. Teď, když už máme dítě, si pronajímáme byt ve stejném domě, kde bydlí Kája.

S Karlem chystáte společný projekt…
Jo, ta ambice tam je. Už jsme začali pracovat na logistice. Nápad vznikl, když Karel vydával desku Spoken. Já jsem k ní dělal vizuály a začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že by se mi líbilo udělat z nich obrazy a potom, ani nevím proč, že bych ty obrazy hrozně rád rozhýbal. Teď už je celý projekt vymyšlený, bude to vlastně interaktivní imerzivní projekce velkých animovaných vizuálů, které bude sám divák svou přítomností ovlivňovat. Celé to doprovodí Karlův sound design a hudba. Asi k tomu bude i výstava normálních obrazů, nějaký videomapping, brácha natočí videoklip s vesmírnou tématikou. Nikam s tím nespěcháme, takže reálně vidím jako výchozí bod podzim příštího roku.