Energetické zlomy

O takových momentech se pak hezky vypráví v děje­pisu, píšou se o nich knihy, natáčejí filmy třeba jako oscarový Oppenheimer. Něco se zkrátka láme a zase se říká – „svět už nebude nikdy takový, jaký byl doposud“. Století páry a uhlí se změnilo ve století jaderné energie, 21. století má být zase zlomem na cestě k obnovitelné zelené energii, ke klimaticky neutrální existenci.

Antropocén – zvláštní nová éra, kdy se člověk stal významným činitelem geologického času, někým, kdo nemění věci staletí, nýbrž eonů – se od počátku vyznačuje tím, že antropocénem být nechce. Člověk (tedy někteří lidé, a je jich už na naší planetě docela dost) se chce vrátit do pokorné pozice někoho, kdo žije na Zemi, kterou nemá v plánu úplně zruinovat a chce si ji na nějakou tu dobu ještě udržet. Tedy alespoň se tváříme, že žijeme pro budoucnost našich dětí, jak praví nejoblíbenější fráze politických lídrů celého světa.

Ty zlomy však nikdy nejsou žádné čisté řezy. Přicházejí zdánlivě naráz, ale dlouho si dávají načas. Většinou nějakou dobu trvá, než se energie zlomu nakumuluje a než to praskne. Doby přechodu jsou někdy zatraceně dlouhé, ostatně jedná se o čas geologický, nikoli úsek vyměřený jedním krátkým lidským životem. V takové přechodové době se už nějaké to desetiletí zmítáme, hledajíce možnosti udržet potřebné energie nejen pro pohodlný moderní způsob života, na který jsme si tak snadno a rádi zvykli, ale i na způsoby ještě modernější, přicházející s novými technologiemi. Lidstvo si dnes asi neklade důležitější otázku, než kde najde energii pro osm miliard, ale spíše pro deset miliard lidí (odhady pro rok 2100 jsou až 13 miliard), když všichni chtějí jíst, svítit, být v teple, těšit se konzumním luxusem a jezdit kdykoli kamkoli čímkoli.

Boj o nové energie je centrálním úsilím 21. století. A protože je to doba přechodová, jež nenabízí a asi ještě dlouho nenabídne žádnou dálnici do budoucna, míchají se všechny zdroje v energetické směsi, v níž je každý watt a kilowatt dobrý. Odchod od uhlí se zdá být nutný, jen zatím nevíme, kdy ho definitivně odmávat a zda se v krizové chvíli ještě nevrátí jako pohotovostní nutný zdroj. Podobně plyn a jádro. Přechodová doba je doba směsi, jde o to, jak ji co nejlépe vyvážit, říkají politici už několik desetiletí, jen pořád jaksi „skutek utek“. Je to politicky „citlivá věc“.

Právě vychází „energetické číslo“ Eura, které v hlavním textu i speciální příloze zkoumá právě fenomény energetické udržitelnosti a soběstačnosti, zajištění zdrojů pro další desetiletí, potažmo staletí. Globální zásobení energiemi je nakonec výsledkem propojení sítí lokálních, lokální je globální a naopak. Začít doma u starosti o své zdroje dnes už vždy znamená počítat i se zdroji okolními, zdá se totiž, že sami si už nikdy úplně nepomůžeme. Energetika je prostorem, v němž se tato vysmívaná „postmoderní“ poučka o globálním světě dávno stala samozřejmostí.

Přeji všem energetické čtení na stránkách Eura. A hlavně: „Jaro je tu!“ Užívejte si ho energeticky naplno!