Energie prodražuje hlavně tržní panika

Sotva se na Česko snesly první vločky sněhu, začalo nadělení. Ne snad, že by se vozy bořily po osy do závějí a sněhové pluhy odíraly radlicí zaparkovaná auta, jen světový trh se zemním plynem se na počátku topné sezony zbláznil. Obvyklá burzovní cena 20 eur za megawatthodinu vyskočila přes den na pětinásobek – na 100 eur. Situace připomíná počátek sedmdesátých let 20. století, kdy vypukla krize ropná. Tento dramatický vývoj způsobily čtyři hlavní důvody, které se doplňují.

Prvním jsou důsledky covidové pandemie, která zpřetrhala globální logistickou síť, a současně kvůli ní poklesl výkon světové ekonomiky. Druhým je nynější hospodářský růst, který sice oživil spotřebu, ale na toto oživení nezareagovala flexibilně narušená přepravní síť. Třetím je přechod na ekologičtější výrobu elektrické energie, tedy vytlačování uhlí plynem. A čtvrtým podivný výrok Ruska: letos se urodila spousta jeřabin, proto bude krutá zima a my sami budeme potřebovat více plynu. Jde zřejmě o tlak na Německo, aby Gazpromu přidělilo kapacitu plynovodu Eugal.

Roli hrála i investiční lenivost v uplynulých pěti letech. Nebylo investováno do nových ložisek těžby, plynárenství v oblasti zdrojů žilo z podstaty. Trh se zkapalněným zemním plynem (LNG) se sice vzpamatoval, ale prodeje směřují spíše do Asie, kde producenti prodávají za lepší ceny.

Navzdory tomu náhlý růst cen způsobila spíše tržní panika než systémová chyba. Proto pravděpodobně u plynu začne klesat a původní úrovně dosáhne možná již na sklonku podzimu. Potom skončí i regulační opatření, kterými vlády členských zemí Evropské unie čelí energetické chudobě.

K tomu všemu je nutné dodat, že s cenami plynu rostly i ty elektrické energie. A to ze dvou důvodů – kvůli rostoucímu podílu plynu na výrobě elektřiny a nárůstu ceny povolenek pro uhelné elektrárny. Pokles ceny plynu by se proto mohl částečně projevit i u té elektrické energie.

Vyrovnávání po částech

Česko jako člen společného evropského trhu a jedna z tranzitních zemí pro přepravu ruského zemního plynu je i součástí mezinárodního plynárenského obchodu. Má sice o něco lepší vyjednávací pozici, ale důsledky skokového zvýšení ceny zemního plynu – a následně elektrické energie – se jí dotýkají v plném rozsahu.

Na rozdíl od ekonomicky vyspělých zemí se u nás rozhodující podíl elektric­ké energie vyrábí z uhlí. Zemní plyn je zatím používán pouze ve velmi omezeném množství, proto příkrý růst jeho ceny není hlavní příčinou zdejšího nárůstu ceny elektřiny. Tou je v prvé řadě vývoj cen na evropských energetických burzách (kde se již růst ceny plynu projevuje) a také dlouhodobý růst ceny povolenek, jejichž účelem je zcela vytlačit spalování uhlí z evrop­ského energetického mixu. Pokud klesne cena plynu, což bude mít přímý dopad na snížení evropské ceny elektrické energie, bude u nás kvůli růstu ceny povolenek její pokles u elektřiny o něco pomalejší.

Šok z dramatického růstu cen plynu a elektřiny se silně projevil i v Česku. Zatím se s touto změnou vyrovnáváme po částech; jsou sice vidět bezprostřední důsledky, ale není jasné, nakolik změna cen energetických komodit naši zemi plošně zasáhne. Nejvíc patrná je naprostá nedostatečnost energetické koncepce – zaměřuje se na oblasti, které jsou výsostným územím soukromého podnikání, zatímco krizové situace neřeší.

Tomu odpovídá i chaos po oznámení nových cen. Nejvíce postižení jsou odběratelé plynu a elektřiny; sanační kroky vlády jsou nesystémové, nabízejí pouze okamžitá řešení. Proto má zásadní význam, aby přijímaná opatření byla časově vymezena, například stanovením maximální cenové úrovně energií, kdy bude platit nulová sazba DPH či státní podpora.

Připlatí si také odběratelé tepla a teplé vody z tepláren, jež kvůli své technologii nepatří mezi energeticky úsporné. Pokud používaly laciné uhlí, výrobu a dálkový přenos tepla to kompenzovalo. Nasadit do nich zemní plyn by se ještě víc pro­dražilo. Přesvědčují se o tom například brněnští odběratelé z teplárny, která z 80 procent funguje na zemní plyn a z 20 na dřevní štěpku.

Růst ceny emisních povolenek znamená konec uhelných tepláren, přičemž jejich přestavba na zemní plyn je ekonomickým i ekologickým zločinem. Ve srovnání s decentralizovanou výrobou tepla v paroplynových jednotkách je potřeba plynu (tedy i cena tepla) téměř dvojnásobná. Emise oxidu uhličitého jsou také dvojnásobné. Dobrým řešením je rozhodnutí vedení pražské městské části Kbely odpojit ji od horkovodu a zásobovat plynovou kogenerační jednotkou. To je jediná možná cesta i pro zbytek Česka.

Řada ponaučení a podnětů

Se zemním plynem lze obchodovat různě. Velcí obchodníci se snaží část nákupu plynu krýt střednědobými kontrakty s fixovanými cenami. Část plynu je nakupovaná na burzách, občas je „paběrkován“ na spotovém trhu (plyn je kupujícímu dodán okamžitě); bývá zpravidla nejlevnější, ale záruka stability dodávky je mizerná.

V zásadě platí, že čím větší obchodník, tím vyšší podíl zaručeného plynu z dlouhodobých kontraktů, přičemž nákup na komoditní burze je významný, ale doplňkový. Naopak čím menší obchodník, tím větší podíl nákupů plynu na burze a na spotovém trhu. Na tyto principy při skokovém růstu ceny plynu a elektřiny doplatili někteří hráči na trhu, například Bohemia Energy a skupina s nimi propojených malých obchodníků. Absence kontraktů na nákup plynu a vysoký podíl nákupu na burze a spotovém trhu je zasáhly bezprostředně.

Fixování cen v zákaznických kontraktech vycházející ze staré židovské obchodnické zásady „velký obrat, malý zisk“ vytvořilo po náhlém růstu ceny plynu paradox: čím více prodávám, tím více tratím. Nebyla jiná cesta, než přestat dodávat energii spotřebitelům. Téměř mi­lion odběratelů si rozdělí větší obchodníci s energiemi. Po zpětné stabilizaci trhu se však zřejmě opět objeví noví obchodníci.

Skokový růst cen zemního plynu a elektrické energie kromě přímých důsledků, které lze pozorovat (například změna výše účtů za dodávku energií), přinesl i řadu ponaučení a podnětů nejen pro současnost, ale především pro budoucnost. Prohlášení, že výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (OZE) byla v Evropě kvůli počasí nízká, je mnohem víc než varování. Lze mu rozumět také v tom smyslu, že bez dostatečných kapacit pro ukládání vyrobené elektřiny jde o nespolehlivý zdroj, který může přispět k nestabilitě systému.

Česko a Green Deal

Energetická stabilita je však klíčová pro posouzení reálnosti evropského projektu Green Deal. Sebeambicióznější cíle se skládají z kroků vyžadujících čas. Například elektromobilita se netýká jen výroby elektřinou hnaných automobilů, ale i baterií či ekologické likvidace zařízení a především kompletní změny struktury elektráren podle jejich systémových funkcí (růst podílu regulačního výkonu), naprosté přestavby celé elektrizační soustavy (bude nezbytná i kvůli předpokládané decentralizaci výroby elektřiny).

Stačí 14 let na tyto rozsáhlé investice? Má někdo alespoň rámcovou představu, co všechno je nutné konkrétně udělat a kolik to bude stát? Máme na to vůbec? Do té doby se žádná nová jaderná elektrárna nedokončí, ale uhelné zaniknou. Pokud je plyn považován za přechodové palivo mezi černou uhlíkovou minulostí a zelenými zítřky, spočítal již někdo, jaký výkon kogeneračních elektráren bude třeba vybudovat, kde budou stát a kolik plynu bude potřeba?

To jsou přitom jen nejhrubší začátky úvah o budoucnosti. Pokud ji budeme posuzovat pouze z hlediska přání a vizí, žádný z termínů transformace energetiky nebude dost dlouhý. Základní je odpověď na otázku: Chce Česko aktivně měnit energetiku k obrazu Green Dealu, nebo se – sice s nechutí – bude alespoň řídit tím, co si spolu s ostatními zeměmi odsouhlasilo v Bruselu?

Z dosavadních diskusí sice vyplývá, že je zde řada nadšenců, které Green Deal oslovil a kteří se jak s jeho argumenty, tak s obsahem a cíli ztotožňují. Existují však i skeptici, kteří mají v důsledku ambivalentního postoje státu dostatek příležitostí vytahovat jednotlivé části projektu a podrobovat je zdrcující kritice. Je jasné, že v době předsednictví Česka EU bude nezbytné zaujmout zřetelný postoj.

Máme však takovou možnost, neexistuje-li relevantní úvaha o reálnosti projektu v českých podmínkách? Sedí na ministerstvu průmyslu a obchodu skupina nezávislých expertů, kteří se snaží analyzovat přechod české energetiky ze současného stavu do cílových let 2035 a 2050?

Soulad výroby a poptávky

Obecný přístup k energetice by šlo shrnout větou: „Léta to dobře funguje, tak co!?“ Česko dlouhodobě disponuje instalovaným elektrárenským výkonem okolo 22 gigawattů, což odpovídá zhruba výkonu 11 „Temelínů“. Drobné změny vnitřní struktury zdrojů spočívají v uzavírání těch nejhorších uhelných elektráren a v náhradě tohoto výkonu především OZE. Právě zde však vzniká problém.

Výroba, rozvod a spotřeba elektrické energie se řídí fyzikálními, v tomto případě Kirchoffovými zákony. Dle nich podmínkou provozu rozvodné sítě je naprostý soulad výroby a poptávky. Znázorníme-li poptávku odběrovým diagramem, potom v každém okamžiku musí vstupovat do sítě přesně tolik elektři­ny, kolik z ní vystupuje. Odběrový diagram je členitý; kromě trvalé spotřeby se v něm objevují její nárůsty, někdy plynulé, jindy v podobě odběrních špiček či i superšpiček.

Hlavním úkolem řídícího energetického dispečinku je organizace vstupujících výrobních zdrojů do sítě, aby bylo zachováno krytí aktuální spotřeby elektři­ny. K tomu je ale nutná odpovídající struktura výrobních zdrojů. Ty základního výkonu (base load) kryjí část trvalé spotřeby odpovídající nejnižším bodům odběrového diagramu. Sem patří jaderné elektrárny a část výkonu těch uhelných.

Pro běžné krytí denního odběru slouží regulační výkon elektráren – u nás většinou uhelných. Odběrové špičky kryjí elektrárny schopné buď rychlého spuštění (vodní a plynové), nebo – v případě uhelných – takzvaná horká záloha (elektrárna je připravena na výrobu, ale do sítě je připojena pouze na pokyn dispečinku). Superšpičky zajišťují vodní a plynové elektrárny schopné poskytnout výkon okamžitě.

Nepromyšlený předpoklad

Tato trochu nudná fakta uvádíme z následujícího důvodu: zastavením uhelných elektráren přicházíme téměř o celý regulační a špičkový výkon elektrárenských zdrojů, jejž v žádném případě nelze nahradit novou jadernou elektrárnou. Výstavba elektráren vysokých výkonů však ztrácí smysl, zmizí-li výhoda blízkosti uhelného lomu. Stejně jako v případě teplárenství nastane podstatná decentralizace výrobních zdrojů elektrické energie. Sníží se tím přepravní ztráty dálkových přenosů a zlepší výkonové pokrytí státu.

Výstavba nových plynových elektráren je usnadněna i tím, že plynárenská soustava je v Česku plošně dobře konfigurovaná jak z hlediska hustoty sítě, tak její kapacitní způsobilosti. S výjimkou vodních elektráren jsou OZE zatím navzdory vysokému instalovanému výkonu nejistým zdrojem. Plnohodnotným, tedy systémovým se stanou až poté, co budou doplněné o spolehlivá zařízení pro ukládání elektřiny. Do té doby je musí kapacitně jistit výkonová rezerva „běžného“ výrobního zdroje.

Stále se počítá s tím, že spotřeba – i u energií – trvale poroste. Zcela se však opomíjejí nevratné změny struktury obyvatelstva. Počet obyvatel Ev­ropy neroste, spíše klesá. Porodnost je nižší než úmrtnost, a to při trvalém prodlužování věku dožití. Padesátka není jen cílovým rokem projektu Green Deal, ale i demografy očekávaným procentuálním podílem důchodců na celkové populaci (nejen) v naší zemi v roce 2050.

Předpoklad, že trvale poroste spotřeba elektřiny, je tedy možná poněkud nepromyšlený. Energetická politika by měla být přepracovaná tak, aby předjímala dlouhodobý vývoj spotřeby energií. Proto by měla být definovaná věcná pravidla, za nichž je lze produkovat a dodávat. Pak bychom nebyli natolik nemile překvapení, když se na trhu s energiemi přihodí něco nepěkného.

Autor zastával v energetice řadu významných postů ve státní správě, v průmyslových podnicích, mimo jiné předsedal dozorčí radě Pražské plynárenské