Eurovolby Brity nezajímají

Pozorovat volby do Evropského parlamentu (EP) z Velké Británie znamená plně si uvědomit, jak radikálně se země během několika let odpoutala od Evropské unie. Nejde o to, že by eurovolby nebylo možné sledovat. To je díky moderním komunikačním technologiím jednoduché. Zaráží však takřka úplný nezájem o ně z britského hlediska.

I Britové, kteří jsou dobře informovaní o mezinárodním dění a bedlivě sledují významná britská média, si blížící eurovolby vybaví, pouze když se jich na ně přímo zeptáte. Na to, že by se strhla spontánní debata, jak dopadnou, což se často děje, když se řeč stočí na americkou politiku a tamní listopadové prezidentské volby, můžete zapomenout. A když jsem se nedávno ptal svých studentů, kteří studují mezinárodní vztahy, o eurovolbách prakticky neměli ponětí.

Nízké povědomí o eurovolbách v Bri­tánii je do jisté míry výsledkem toho, že se jim média v podstatě nevěnují, protože jejich čtenáři o tohle téma nemají zájem. Jde tedy svým způsobem o začarovaný kruh, ale s tím rozdílem, že to nikoho nijak netrápí. Panuje totiž představa, že v podstatě o nic nejde. Tím se vracíme na začátek – k hloubce britského odcizení od evropské unijní politiky a jejího nepochopení.

Nigel Farage a jeho obdoby

Celá tato situace je asi nejlépe vidět tak, že pokud se někde zmínka o eurovolbách objeví, jde takřka výhradně o dva druhy zpráv. První poskytuje jen základní přehled, co vlastně eurovolby jsou. Takové příspěvky se omezují na faktografický počet křesel v EP, zmínky o hlavních politických silách a aktérech či výčet nejdůležitějších pravomocí parlamentu.

Druhý okruh zpráv se věnuje politickým excentrikům z okraje politického spektra, často pod označením krajní pravice. Většinou se v nich objevují evropské obdoby Nigela Farage (politického klauna, který si na požadavku vystoupení Británie z EU vybudoval lukrativní politickou i podnikatelskou kariéru), tedy někoho, komu se podařilo v Británii prosadit obraz evropské politiky jako groteskní karikatury, již nelze a ani nemá cenu brát vážně.

Svým způsobem tak Farage, ačkoli již (nebo možná prozatím) opustil aktivní politiku, nadále výrazně ovlivňuje britské vnímání EU a vztah k ní. V této souvislosti stojí za to připomenout, že poněkud paradoxně dosáhl nejvýznamnějšího volebního úspěchu až poté, co se naplnil jeho dlouholetý politický sen o odchodu Británie z Unie. Konkrétně šlo o jasné vítězství jím vedené Strany brexitu (Brexit Party), která se od té doby přejmenovala na Reform UK a upadla v podstatě do bezvýznamnosti, v eurovolbách v květnu 2019.

Faragova strana v nich získala 29 z celkových 73 mandátů, o něž se v Británii soutěžilo. Její výsledek pak vynikne jak ve srovnání s druhou stranou v pořadí, proevropskými Liberálními demokraty, kteří dosáhli pouze na 16 křesel, tak především s tradičními hegemony britské politiky, labouristy a konzervativci, kteří se zmohli na pouhých deset, respektive čtyři křesla.

V historickém kontextu stojí za zmínku, jak se Farage vypracoval během 20 let, kdy byl v roce 1999 poprvé zvolen do EP spolu se dvěma dalšími poslanci své strany (tehdy United Kingdom Independence Party, UKIP). Často se však zapomíná, že v roce 2019 nešlo o první vítězství Fara­govy strany v eurovolbách. Toho dosáhl již v květnu 2014, kdy výsledek 24 křesel předčil jak labouristy (20), tak tehdy vládnoucí konzervativce (19).

Dovršení cesty z Evropské unie

Především na tuto situaci zareagoval tehdejší předseda vlády a lídr konzervativců David Cameron, když se rozhodl uspořádat referendum o britském členství v EU. Za tento riskantní tah později zaplatil vlastní politickou kariérou a celá země za něj platí, a to doslova, nadále. Nelze však vyloučit, že by se Cameron v budoucnu mohl do čela konzervativců vrátit, protože současná situace strany je tristní. Prokazuje schopnosti v nynější roli mi­nistra zahraničí a britská politika je proslulá návraty někdejších poražených.

Eurovolby v roce 2019 byly dosud (a pravděpodobně na delší dobu) poslední eurovolby, jichž se britští voliči mohli zúčastnit. Odehrály se skoro přesně tři roky po referendu, jež odmítlo další britské setrvání v EU, a to navzdory počátečním snahám britské vlády tyto volby vůbec nepořádat.

V té době však ještě nebyly definitivně stvrzeny podmínky britského vystoupení z EU, a proto se eurovolby musely konat, přičemž bylo předem jasné, že britští poslanci EP ho budou muset dříve či později opustit. To se také stalo na konci ledna 2020. Cesta k tomu, aby letošní eurovolby zajímaly jen málokoho v Británii, byla definitivně dovršena.

S jistou dávkou ironie by se dalo říct, že nezájmem o volby do EP se Británie nijak nevymyká tomu, na co si stěžují politici i pozorovatelé v samotné Unii. Ani tam nejsou eurovolby kdovíjakým tahákem a očekávaná volební účast nebude, kulantně řečeno, oslnivá. Problémem je, že na rozdíl od unijních politiků a komentátorů se v Británii nad tímto faktem nikdo nepozastavuje.

Jako kdyby letošní eurovolby neměly mít na Spojené království žádný dopad. Takový postoj může na první pohled vypadat přirozeně, protože Britové, pokud nejsou zároveň občany některého z členských států EU, v nich hlasovat nebudou. Je však skoro nepochopitelný, přinejmenším ze dvou hlavních důvodů.

Prvním je, že Británii nadále pojí s EU nejen silné obchodní, vědecko-výzkumné a kulturní, ale také osobní vazby. Tím druhým pak to, že současně existuje řada politických problémů, především mezinárodně-bezpečnostních, na jejichž řešení by Británie buď měla, nebo bude muset úzce spolupracovat s Evropskou unií. Ač si to mnozí neuvědomují, výsledky euro­voleb významně ovlivní všechny tyto oblasti.

Rozsáhlé vzájemné vztahy

Jedním z hlavních důvodů, proč byl britský odchod z EU tak dlouhý a složitý a proč ani dnes zdaleka nejsou vyřešeny všechny otázky, je fakt ohromně silné vzájemné propojenosti takřka ve všech oblastech. Obrat ekonomické výměny je gigantický jak v absolutních číslech, tak v poměru k celku, a to především na britské straně. Více než 40 procent britského vývozu nadále směřuje do EU (loni to bylo 41,3 procenta).

Poměrná část britského vývozu do EU sice v uplynulých 20 letech klesla zhru­ba o deset procent, ale i v současnosti jde o zdaleka největší britský exportní trh. Míří na něj skoro dvojnásobek vývozu do USA, které představují pro Británii druhé největší exportní odbytiště. A jen pro ilustraci, Británie vyváží do EU skoro dvanáctkrát více než do Číny! Ještě výraznější položku ve vzájemném obchodu představují dovozy z EU. Ty tvoří jen o trochu méně než 52 procent (51,9 procenta v roce 2023) z celku.

Hospodářská výměna je však pouze nejhmatatelnějším vyjádřením rozsahu vzájemných vztahů Británie a EU, které jsou široké a intenzivní ve všech oblastech. Nelze také zapomínat, že na obou stranách žije několik milionů občanů z Britských ostrovů, respektive EU. Je také stále zjevnější, že Evropa, nikoli pouze EU, a spolu s ní tedy nevyhnutelně i Velká Británie budou v nejbližších letech čelit několika zásadním mezinárodně-bezpečnostním otázkám.

Co se stane s NATO a evropskou bezpečností, pokud v listopadu vyhraje americké prezidentské volby Donald Trump? Myslet si, že by jeho případná rozhodnutí opustit Alianci nebo se výrazně stáhnout z Evropy měla dopad pouze na kontinentální Evropu a nikoli na Británii, se zdá nepravděpodobné, když ne naivní. Jak bude vypadat evropský obranný prů­mysl, by opět bylo nejlépe řešit úzkou spoluprací EU s Velkou Británií.

Takřka ve všech evropských zemích je velkým tématem migrace. I po brexitu má unijní migrační politika na Británii velký dopad. Země se silně angažuje v pomoci Ukrajině a i zde budou mít na unijní politiku vůči ruské agresi nadcházející euro­volby dalekosáhlý vliv. Opomíjet za této situace volby do Evropského parlamentu, které budou významně formovat charakter a fungování EU, jak tomu je v dnešní Británii, se proto jeví absurdní.

Autor vyučuje bezpečnostní vztahy
na University of Aberystwyth ve Walesu