Evropa se musí stát vojensky soběstačnější

Ve stejný večer, kdy se dozvěděl o uzavření dohody Spojených států a Austrálie, která vynechala Francii ze zakázky na dodání ponorek, oznámil francouzský prezident Emmanuel Macron vlastní vojenský úspěch. Francouzská vojska zabila vůdce teroristické organizace Islámský stát větší Sahary Adnána abú Valída Sahrávího.

Pro Macrona byl tento sled událostí poněkud nevhodný. Zmíněná dohoda Aukus mu potvrdila, že Francie spolu se zbytkem Evropy by měla uzavřít vojenskou alianci, která nebude závislá na Spojených státech. Bez pomoci od Američanů by ale Macron vůdce teroristů neporazil, což si dobře uvědomuje. Sahrávího smrt je výsledkem největší současné francouzské vojenské mise, která už sedm let v severoafrickém Sahelu bojuje s extremisty. Značný podíl na tomto úspěchu měl i Washington, který akce ze zákulisí podporoval.

Francouzi do operace Barkhane nasadili přibližně 3500 vojáků. Musejí se ale spoléhat na americké dopravní letouny, na americké drony pro průzkum území a na americkou rozvědku pro sledování osob, jako je Sahráví. Francouzské stíhačky typu Mirage střeží vzdušný prostor jen díky pravidelným devítihodinovým letům tankovacích letounů KC–135 z americké vojenské základny v jižním Španělsku.

Zprvu rozhořčení Francouzi postupem času svému zaoceánskému protějšku pakt Aukus prominuli, ale ne zcela. Paříž se zbytkem EU následně dospěla k závěru, že USA se sice čím dál méně soustřeďují na obranu Evropy, ale pro Unii jsou stále klíčovým spojencem. Země Unie si sice uvědomují, že za ochranu svého světadílu by měly převzít větší odpovědnost, ale zároveň vědí, že ani pevnější a efektivnější evropské vztahy nemohou nahradit vztah s USA.

Otázkou tedy není, jak Evropu zprostit vojenské závislosti na Američanech, ale jak se může Evropa stát pro USA spolehlivějším a silnějším spojencem. „Naše spojenectví s USA je klíčové pro globální bezpečnost. O tom jsme v Evropě nikdy nepochybovali,“ řekl předseda Evropské rady Charles Michel. „Silnější Evropa znamená silnější vztah s USA.“

Michel poskytl rozhovor Financial Times krátce po vypjatém telefonátu Macrona s Bidenem, ve kterém se americký prezident snažil uklidnit francouzského kolegu právě kvůli paktu Aukus. A zároveň mu připomněl, že Francie, tedy i celá Evropa, by mohla kvůli špatnému vztahu s Washingtonem přijít o mnohem víc než jen o zakázku na ponorky v hodnotě v přepočtu 1,4 bilionu korun. Biden ve společném prohlášení souhlasí s tím, že silná a vojensky samostatnější Evropa by byla přínosem pro USA i celý svět.

Šéf rady 27 členských států EU Michel tvrdí, že vynechání Francie ze zakázky pro pakt Aukus nebo letošní unáhlené stažení vojsk z Afghánistánu jsou jasný signál, že Evropané musejí držet spolu a společně se poučit. To podle něj ale neznamená, že by se Evropa měla distancovat od USA nebo že by s nimi měla omezit bezpečnostní vztahy. „Poprvé dostáváme zřetelně najevo, že silnější Evropa znamená silnější vztah s USA,“ tvrdí Michel. „Spojené státy považují EU za strategického spojence.“

Největší země EU moc dobře ví, jak Američané změnili priority v zahraniční politice. Nyní se zaměřují hlavně na Čínu a bezpečnost Evropy už nepovažují za takovou prioritu jako za studené války. Někteří tvrdí, že je jen otázkou času, než USA stáhnou další vojska z Evropy, aby se mohly zaměřit na Indický a Tichý oceán. Pakt Aukus utvrdil členské země EU, že by měly směřovat k takzvané „strategické soběstačnosti“. Ta by umožnila nasazovat vojska nezávisle na mimo­evropských spojencích.

Spojené království bylo spolu s Francií jednou z nejdůležitějších zemí pro obranu Evropy, ale po jeho odchodu z EU se na tomto tématu členové Unie nemohou shodnout. „Členské státy se nikdy pořád­ně nedohodly, co pro ně strategická soběstačnost vlastně znamená. Pro některé by to znamenalo vystoupit z NATO a další si uvědomují, že je na čase na této oblasti zapracovat, abychom se vyrovnali Americe,“ tvrdí Judy Dempseyová z think-­tanku Carnegie Europe. „Strategická soběstačnost má smysl, jen pokud Evro­pané budou myslet strategicky jako celek.“

Obavy z NATO

Po ohlášení paktu USA, Austrálie a Spo­jeného království a související zakázky na prodej ponorek začaly v EU panovat rozpaky ohledně obrany a vojenské strategie. Francie to nesla velmi těžce. Její ministr zahraničních věcí Jean-Yves Le Drian obvinil spojence ze závažného porušení důvěry a z pohrdání.

Veřejné pohoršení Francie vyvolalo u některých členských států obavy. Není těžké pochopit, proč Francii vadí, že s ní žádná ze zemí paktu Aukus nic nekonzultovala. Zároveň se ale mnozí obávají, že reakce Francie může poškodit plány EU pro obnovu vztahů s USA po konci Donalda Trumpa ve funkci prezidenta.

Největší obavy měli neochvějní zastánci NATO a vojenské aliance s USA, mezi kterými jsou i země bývalého Sovětského svazu. Francouzský evropský komisař Thierry Breton řekl Financial Times, že spojenectví s USA je neefektivní, čímž znepokojil řadu lidí. Tyto obavy se dostaly na povrch, když dánská premiérka Mette Frederiksenová na návštěvě v New Yorku řekla dánskému deníku Politiken, že Biden je věrný spojenec EU a že ona sama s vládou Spojených států žádný problém nemá.

Než s Bidenem ve stejný den mluvil i Macron, členské státy se už snažily situaci uklidnit. O pár dní později obě strany potvrdily spojenectví, což kontrastovalo s názorem Francie a dalších zemí, že by Evropa měla být připravená se osamostatnit. „Byli jsme k sobě upřímní a otevření, ale naše spojenectví jsme nijak nezměnili,“ řekl Michel Financial Times. „Liberální demokratické země drží při sobě. Rozhodli jsme se proto zůstat spojenci.“

Znamená to, že se Evropa musí začít prezentovat jako samostatnější a důvěryhodnější vojenská velmoc. Jak ale tvrdí jeden evropský diplomat: „Změny v této oblasti přicházejí velmi pomalu.“ Stačí se podívat na situaci v Afghánistánu a na chaotickou evakuaci Kábulu. „Ani se Spojeným královstvím nemá Evropa dostatečné prostředky, aby zvládla bez pomoci udržet letiště v Kábulu v bezpečí,“ tvrdí Michel. „Spojené státy tam na pomoc vyslaly dvě skupiny letadlových lodí. To je něco, co evropské velmoci jen tak nezmůžou.“

Podle Michela je problém v tom, že evropští politici nevnímají posílení obranyschopnosti svých zemí jako prioritu. Hodně podle něj bude záležet, jaké důsledky z nedávných událostí vyvodí nová německá vláda. Německo je ekonomicky nejsilnější evropská země, ale zatím snahy o posílení obranyschopnosti Evropy spíš brzdí.

Podle Christopha Heusgena, který do června působil jako německý velvyslanec při OSN a bezpečnostní poradce pro zahraniční a bezpečnostní politiku pro končící kancléřku Angelu Merkelovou, má Berlín pádné důvody, proč být vzhledem ke své historii v tomto směru opatrný. Zároveň ale dodává: „Nejsme na to vojensky dostatečně připravení. Naši spojenci od Německa očekávají, že převezmeme větší zodpovědnost. A přesně k tomu teď směřujeme. Je to ovšem zdlouhavý proces.“

Tento argument bude mít ve Francii dál velkou váhu. Negativní reakci Paříže na pakt Aukus v Indo-Pacifiku ještě zvětšilo, když si Francouzi uvědomili, že je Američané ignorovali, přestože Francie je jediný stát EU s ozbrojenými silami schopnými zámořských misí, který má v Tichém oceánu územní i vojenskou moc.

Bývalá francouzská velvyslankyně Sylvie Bermannová, která teď působí jako šéfka Ústavu vyšších studií národní obrany, tvrdí, že pokles zájmu Američanů o Evropu, Afriku a Blízký východ a přesun pozornosti k Číně by mohl přesvědčit dosud neochotné evropské země, aby pomohly zvýšit evropskou obranyschopnost. „Bude to chvíli trvat, ale stane se to,“ říká. „Protože se o nás Američané už nezajímají.“

Zmatečná koordinace

Vojenská podpora USA byla pro Evropu zásadní už od podepsání Pařížské smlouvy z roku 1952, která sjednotila šest evropských států. Američané spojili s Evropou síly prostřednictvím NATO v době, kdy pro ně Sovětský svaz představoval vážnou hrozbu. Až na šest členských států EU jsou v této alianci všechny země EU.

Odborníci na obranu vnímají spojenectví s USA jako dvousečnou zbraň, protože se Evropa stala na Spojených státech příliš závislá a málokterý členský stát zvládá vojensky fungovat bez podpory Washingtonu. Vojenská síla Unie jako celku není zanedbatelná. Členské státy EU mají v NATO dohromady 1,26 milionu vojáků ve službě, čímž se přibližují Spojeným státům, které jich mají 1,37 milionu. Jenže tato čísla neukazují zásadní evropské nedostatky, které USA nahrazují.

Státy EU nemají dostatečnou kapacitu v letecké dopravě, která je důležitá pro strategický a pohotový přesun tisíců vojáků, zbraní a vybavení do bojové oblasti. Také jim schází pozemní a mobilní systémy protivzdušné obrany. Navíc vybavení některých zemí nedokáže komunikovat s jinými.

„Celé to závisí na věcech za oponou. Převážně ale na dopravě a komunikaci,“ tvrdí bruselský analytik Brooks Tigner z obranné zpravodajské společnosti Janes. „NATO nám poskytuje i to nejzákladnější vybavení. A dodávají mu je Spojené státy, největší člen NATO,“ doplňuje Tigner. „USA vlastní většinu zbraní a překážek, které zabraňují nepříteli vstoupit na určité území.“

NATO a USA už dlouho vyžadují, aby armády států EU zapracovaly na vzájemné kompatibilitě vybavení. K tomu alian­ce pořádá pravidelná školení, která mají zemím ukázat, jak přejít na společné platformy, aby mohly například francouzské průzkumné přístroje předávat polským tankům informace o cíli. Jenže několik států se raději rozhodlo podpořit vlastní obranný průmysl a pořídit si vybavení na zakázku, které je sice kompatibilní s vybavením USA a NATO, ale ne s dalšími zeměmi EU.

„Dokud veškerá technika v terénu, od vysílaček až po bezpilotní letouny, nebude digitalizovaná pomocí stejného softwaru, koordinace vybavení členských zemí bude velmi zmatečná,“ tvrdí Tigner. „Výzkum, návrh, testování a nasazení společného vybavení trvá desítky let. Takže i kdyby se země rozhodly věnovat tomuto úsilí značnou část svého armádního rozpočtu, pořád by trvalo 15 až 20 let, než by se jim to povedlo.“

Kontinentální spolupráce

Tak či onak, mnoho států EU, hlavně východoevropských, potřebuje NATO, aby jim pomohlo vytvořit bariéru proti Rusku. Pro tyto země jsou rozptýlené Spojené státy nebo i Spojené království po odchodu z EU pořád lepší volba, než se spoléhat čistě na Brusel.

Nezdar v Afghánistánu znovu otevřel diskusi, jestli by EU neměla vytvořit vlastní armádu. Někteří členové jsou ale stále proti. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová v letošním Projevu o stavu Unie tuto problematiku zmínila jen letmo.

„NATO, Spojené státy a Spojené království jsou základ naší bezpečnostní politiky. Bez nich bychom neměli národní obranu,“ tvrdí vrcholný diplomat z bývalého státu Varšavské smlouvy. „Nedokážeme si představit řešení, které není závislé na USA. To samé platí pro spoustu východoevropských zemí.“ Podle něj by se v Moskvě asi náramně pobavili, kdyby se EU rozhodla nespoléhat na NATO, ale raději sama na sebe.

Řada členských států na severu a východě Evropy chce posílit obranné a bezpečnostní vztahy se Spojeným královstvím, které by doplnily USA. Britská konzervativní vládnoucí strana sice nyní nemá o spolupráci s EU zájem, ale dobře si uvědomuje, že spolu s Francií je jedinou evropskou strategickou velmocí a že působí jako most mezi Evropou a Washingtonem.

Návrh, že by se Londýn s Bruselem snažily najít způsob, jak posílit armádní spolupráci, je údajně výsledkem letošního rozhovoru dánského premiéra Marka Rutta s britským premiérem Borisem Johnsonem v Londýně. Jeden evropský diplomat tvrdí, že Rutte Johnsonovi vyprávěl o kontinentální spolupráci a že padla řeč na „společné zájmy“ s členskými státy. Optimisté tvrdí, že toto partnerství EU a Spojeného království by mohlo pomoct oběma stranám udělat čáru za hořkou dohodou o brexitu a společně znovu vykročit konstruktivním způsobem.

„Politické naladění se rozhodně změnilo. Je mnohem méně nepřátelské než před rokem a existují náznaky, že by nám mohlo povést domluvit se,“ říká britský politik, který zároveň varuje před vypjatou situací v Severním Irsku. „Není vyloučeno, že by se přibližně v polovině příštího roku mohly objevit zmínky o navázání spojenectví, ač omezeného,“ tvrdí. „Samozřejmě jsou země, ve kterých bude diskuse snazší, ale chápeme, že jsou v Unii a že s nimi musíme jednat kolektivně.“

Nejnaléhavější otázkou pro EU však je, co se Spojenými státy. Jejich přístup se sice v mnoha věcech po konci Trumpova mandátu změnil, ale svou pozornost čím dál víc věnují zmíněné rivalitě s Čínou. „NATO je a vždy bude základním kamenem obrany EU. I tak ale zvládneme být silnější a soběstačnější,“ říká jeden evropský politik. „V oblasti obrany musíme být vyzrálejší a schopnější. Tím přimějeme další země, aby s námi posílily vztahy.“

Henry Foy a Sam Fleming, FT