Stát se musí vrátit do energetiky

Vlády se střídají, Václav Bartuška zůstává. Jako vládní zmocněnec pro energetickou bezpečnost radil Topolánkově, Nečasově, Sobotkově i Babišově vládě, což je v českém prostředí nevídaná kontinuita. Současná energetická krize, způsobená Putinovou válkou na Ukrajině, je podle něj ztrátou pro Rusko i Západ, ten se ale dokáže rychleji proměnit: „Západ je ekonomicky vynalézavější a vytrvalejší, takže je schopný přežít i toto těžké období. Z toho plyne naše naděje, ale jednoduché to nebude.“

Na začátku války na Ukrajině, kdy se intenzivně probírala otázka energetické bezpečnosti, jste mluvil o tom, že odpojení od ruské ropy by problém být nemusel, ale od plynu to bude těžké. Po jednání o šestém balíku sankcí Evropské unie se ale ukazuje, že ani s ropou to jednoduché nebude, jak ukazují výjimky pro země střední Evropy.
Řekl jsem, že to bude snazší, snadné rozhodně ne, to v žádném případě. Je nutné říct, že výjimku dostala čtveřice vnitrozemských států Česko, Slovensko, Maďarsko a Rakousko. Jsme v jiné pozici, protože každé řešení pro nás bude záviset na spolupráci s někým jiným. S někým, kdo má přístav, terminál LNG a podobně. Naše opatrnost plyne z toho, že si nikdo nedokáže pořádně představit, jaké budou všechny konsekvence sankčních opatření. Unie řekla jasně, že se chce zbavit ruské ropy, ruského plynu, jádra, uhlí do roku 2027, ale jak přesně to dopadne na jednotlivé členské státy, je těžké odhadnout. Šestým balíčkem sankcí vstoupila EU do fáze opatření, která začnou opravdu bolet nejen Rusko, ale i nás.

A přijde také zpětná vazba od občanů, od celé společnosti.
To určitě, ale jsou tu i další souvislosti a dopady, o nichž přesně nevíme. V Německu je například druhou největší rafinérií společnost Rosněfť, má podíl ve společnosti Schwedt v bývalé NDR, v Bayernoil a v MiRO v Karlsruhe. Německo dnes řeší otázku, jak přistupovat k tomuto vlastnictví, zda nějak omezit vlastnická práva, co dělat. To může mít dopad na zaměstnanost či výrobu pohonných hmot.

Popisujete napětí mezi idealismem boje proti agresorovi a ekonomickým a sociálním pragmatismem, protože odpojit se zcela od Ruska není výhodné, tyto dva postoje lze těžko skloubit.
To je pravda, hlavní ale je, že se teď všichni vyrovnáváme s tím, že ta konfrontace je na dlouho. V prvních dnech a týdnech si mohl někdo myslet, že válka brzy skončí. Teď už se všichni smiřují s tím, že konflikt Ruska s Ukrajinou a se Západem potrvá mnoho let, možná desetiletí.

Nevíme, jak se konflikt bude vyvíjet vojensky, ale v energetické oblasti je jasno. Rusové už dnes prodávají ropu, kterou svět odmítá, Indii a Číně za mnohem nižší ceny.
A jsme u toho. Prodávají za mnohem nižší ceny, než by chtěli, ale protože západní společnosti nechávají ropu pojistit, jsou nuceni prodávat za velmi nízké ceny na východ. Dochází ke zřetězení dopadů, které válka přináší. Například postoj pojišťovacích společností k ruské ropě není dán politickými sankcemi, ale tím, že Rusko přeregistrovalo asi sedm set letadel, vlastněných západními leasingovými společnostmi, která byla na ruské půdě, někdo by řekl, že je ukradlo. To se stalo prvního dubna a pojišťovny to považují za krádež, čímž se změnil jejich postoj k čemukoliv ruskému. Jsme teď ve fázi, kdy se tento postoj bude propisovat do řady odvětví.

Největší boj bude o energetické zdroje, ruská ekonomika přece nic jiného nemá.
Tři čtvrtiny příjmů ruského státního rozpočtu jsou z ropy a plynu. Na tom Rusko stojí a je si toho vědomo. Budou mít ale problémy i s jinými typy exportu. Rusko je poměrně velkým exportérem zbraní, nejsem si jist, že po této válce budou země světa ochotné kupovat ruské zbraně. Ropa a plyn budou nadále základem ruského blahobytu.

Hned po začátku války se začalo probírat, co Západ v energetice udělal špatně, zejména se kritizuje německá závislost na Rusku. Co jsme udělali špatně my, Češi?
Nejdříve je třeba říct, co jsme udělali dobře. Myslím tím neuvěřitelně jednotnou pozici celého Západu a Evropy k této válce. Co se nepovedlo, to byste měli hodnotit spíše vy, novináři.

V Německu se kritizuje už i Nord Stream I, celá ta závislost na Rusku, přitom Německo má ruský plyn z 55 procent, Česko prakticky ze sta procent. Co jsme tedy udělali špatně my?
U nás je na prvním místě spíše otázka, zda bylo rozumné privatizovat celé plynárenství. Když se podíváte na rozdíl mezi plynem a ropou, zjistíte, že v oblasti ropy je český stát schopný udělat některé kroky, například chceme zvýšit kapacitu ropovodu TAL z Terstu. A můžeme to udělat, protože máme stoprocentní státní firmu, jmenuje se MERO, která je také akcionářem TAL. Je s kým mluvit, jak vyjednávat, máme k tomu nástroje, lze to provést. U plynu nemáme nic.
Vláda má ve svém programovém prohlášení, napsaném ještě před válkou, že by chtěla získat podíl v LNG terminálu v některé sousední zemi. Ale kdo to bude dělat, který subjekt? Je otázka, zda kompletní privatizace plynárenství byla nutná, jestli byla správná. Ty hlavní kroky v devadesátých letech, které jsme udělali jako země, tedy ropovod z Ingolstadtu v roce 1996 a dohoda s Ruskem v roce 1997, obojí udělal stát kompletně ve své režii. Ten ropovod jako pojistka výpadku ropy z Ruska stál 17 miliard korun, to by žádná firma nestavěla. Odchod státu z energetiky byl okamžikem, kdy jsme ztratili.

Ten byl ale podmíněný spíše ideologicky než ekonomicky.
Ano, v devadesátých letech a ještě chvíli poté skutečně existovala silná víra, že nejhorší vlastník všeho je stát. Bylo to v knížkách, rozhovorech, mluvili tak politici. V ideálním světě by to možná mohla být pravda a mohlo by to fungovat, ale pak je ještě svět, ve kterém žijeme my, kde je zkrátka důležité mít nástroje, kterými lze vývoj ovlivnit.

V Německu a Rakousku vlastnil Gazprom strategické zásobníky plynu, které byly na začátku války skoro prázdné. Dnes už je nemá. Chci se tedy zeptat: je privatizační proces ještě vratný?
Když se podíváte na propojování Evropy plynem, tam si v prvních letech pro­najal Gazprom takzvané přeshraniční profily mezi státy, takové přechody, ale nevyužíval je. Jinde ale existovalo pravidlo, že když máte takový profil, ale nevyužíváte ho, může vám být sebrán. Jednoduché pravidlo „use it or lose it“. To samé se dalo a dá udělat i u zásobníků plynu, to není zase tak těžké.

Dá se tedy očekávat nová centralizace odvětví po celé Evropě?
Na prvním místě je to návrat státu do energetiky. Vždycky uvádím příklad: nový terminál na LNG plyn v Německu, odsouhlasený už v březnu, tam je podíl států, Německa a Nizozemska, 90 procent. Obě vlády velmi dobře pochopily, že rozhodovací procesy států – možná vám to bude znít bizarně – mohou být často mnohem rychlejší než u firem. My naopak máme často představu, že soukromé firmy jsou rychlejší než stát a někdy to tak asi bude, v okamžiku ohrožení je ale stát schopen reagovat mimořádně rychle. Německý, nizozemský, francouzský stát by v tom mohly být pro nás inspirací, v podstatě i polský stát funguje dnes v této oblasti velmi slušně.

Jaká bude pozice Česka, budeme dál ve vleku větších, kteří mají moře a lepší podmínky vyjednávání? Budeme závislí na všech kolem nás?
Jsou to dva příběhy, ropy a zemního plynu. U ropy si každý v zásadě může pořídit, co potřebuje, protože existuje poměrně likvidní trh.

A je jak ropu dopravit?
Ano, existují ropovody, stačí jen navýšit jejich kapacitu, u ropovodu TAL to mož-né je. Vždy jsme chtěli mít dvě ropné roury, jednu na východ a jednu na západ, aby bylo možné vyrovnávání případných výpadků. Teď budeme mít jenom jednu rouru na západ. Až se nám podaří navýšit kapacitu TAL, musíme se poohlédnout po dalším záložním zdroji, pro případ nějakého technického výpadku. Teď jsme v situaci, že nebudeme mít žádnou zálohu. Když v roce 2019 vypadl ropovod Družba, nahrazoval ji ropovod z Ingolstadtu a nikdo nic nepoznal a benzin stál pořád stejně.

A příběh zemního plynu?
Ten je úplně jiný. Tam už velcí hráči jako Německo a Francie vidí, že si nevyjednají tak dobré podmínky, jako když jedná celá EU, o to víc roste zájem o společný nákup nebo o společnou platformu, ne povinnou, ale kdo má chuť, mohl by tento společný evropský nástroj pro nákup využít. Zájem o to mají dnes všechny členské státy. Němci zjistili, že žádná zvláštní dohoda s dodavateli se rychle nepodaří, podobně ostatní. Společný nákup plynu se najednou jeví jako výhodnější pro všechny, pro střední a menší země je naprosto zásadní.

Pod tlakem války vzniká základ nové společné energetické politiky…
Existuje příklad, který také ukazuje pozitivní efekt strašné věci, a sice společný nákup a distribuce vakcín proti covidu. To, že jsme měli loni na jaře tak velkou proočkovanost, bylo díky tomu, že jsme v EU. Jinak bychom byli na jednotkách procent jako některé země na Balkánu. Společný nákup vakcín se jednoznačně osvědčil.

Mohl by tedy analogicky fungovat i společný nákup a distribuce plynu?
Dnes je mnohem větší důvěra. Ukázalo se, že jsme nakonec schopni se dohodnout a společně něco udělat a že je to lepší, než být sám.

Rozdíl oproti příběhu ropy je u plynu v tom, že nejsou okamžitě po ruce nové zdroje?
Nejsou okamžitě tři věci: zdroje plynu, přeprava a dodávka na místo. Souvisí to se dvěma politikami, které Evropa dlouhodobě prosazovala. Dvacet let byla základní politika rozbít velké koncerny, unbundling, tedy oddělení přepravních cest od produkce a podobně. A zároveň tlak proti dlouhodobým kontraktům. Žádné smlouvy na deset dvacet let, ale spotový, okamžitý trh.

Důvodem bylo, že ceny pak budou vždy nižší než při dlouhodobých dodávkách?
Přesně tak. Minimální přivázání se k dodavatelům, kterého lze ihned nahradit za dalšího. A to fungovalo dobře, až do loňského léta. Pak se ukázalo, že když jeden z velkých dodavatelů začal tento systém úmyslně zneužívat, obrana je poměrně malá. Vždy se počítalo s tím, že žádný z dodavatelů, natož Rusko, si nedovolí systém poškodit, protože by to vedlo ke zhoršení vztahů s ním a k ekonomickým ztrátám. Dohlédnout, že Rusko se chystá na válku a velký konflikt s celým západním světem, napadlo málokoho. Přestože konfrontace s Ruskem není nová věc, stačí si vzpomenout na boj o tendr na Dukovany nebo na hackerské útoky.

Kde najít nové zdroje? Mluví se o náhradě LNG plynem z USA nebo Kataru, ale to není řešení pro celou EU.
Ruský plyn tvoří 40 procent spotřeby EU, to je 155 miliard kubíků plynu. Takové množství nemá volně k dispozici žádná země. Nor nebo Alžířan může zvýšit produkci o jednotky procent, ale rozhodně ne o desítky procent. Pokud vypadne ruský plyn, řešení bude v zásadě trojí. Omezení spotřeby, a to velmi dramatické, náhrada jinými palivy, tam kde je to možné, například vytápění. A jiné zdroje plynu, zejména v těch prvních letech, jako je LNG. Žádné jiné zdroje nejsou dnes k mání. To jsme ale zpátky u toho, o čem jsme mluvili, tedy u tlaku na spotové obchody versus dlouhodobé kontrakty. USA, Katar a další dodavatelé LNG plynu budou chtít dlouhodobé kontrakty.

Proč?
Protože produkce LNG vyžaduje poměrně velkou investici, ale nakonec se vyplatí. Ještě před pěti lety, když jsme se bavili o využití zkapalněného plynu, byla cena na čtvrtině dnešní spotové ceny plynu. To, co zlomilo cenu plynu loni v prosinci, byla dodávka 30 lodí s LNG, ruský plyn zlevnil o 50 procent během jediného dne. Všichni potenciální dodavatelé LNG budou chtít pojistku, jistotu, že se jim investice vrátí. Investují osm nebo patnáct miliard dolarů do zkapalňování zemního plynu a chtějí do deseti dvaceti let peníze zpátky. Dlouhodobé kontrakty mohou být pro některé členy EU, kteří hodně staví na politice proti klimatické změně a odcházení od fosilních paliv, obtížně přijatelné. V Česku to velký problém nebude, ale je to velké téma v sousedním Německu.

Pro Němce byl plyn přechodným zdrojem, než vybudují dostatečnou kapacitu obnovitelných zdrojů energie.
Jistě, a věděli, že ze spotového trhu mohou vyskočit kdykoli, kdy budou potřebovat, teď se budou muset zavázat na dlouhou dobu. To bude velký mentální problém.

Nabízí se také námitka, že teď jednu závislost (na Rusku) nahrazujeme závislostí jinou (na LNG).
Samozřejmě, to je zjevné, protože se ztrácí pružnost na trhu. Druhá věc je souvislost s unbundlingem velkých energetických firem. Tam je vidět, a teď to nemyslím nějak politicky, ale čistě prakticky, že velká firma, která je schopná plyn nakoupit, přepravit a dodat zákazníkovi, reaguje rychleji, než když je to série tří čtyř firem. V příštích měsících se ukáže, nakolik je tento model rozbití velkých monopolů funkční a jestli by větší firmy nebyly pro zákazníky ve finále výhodnější. Když se podíváte na český trh poslední rok, krachují spíše ti menší, ti největší – ČEZ, Inogy – zvládli situaci zatím velmi dobře.

Hroutí se tak celá jedna ideologicky založená ekonomická teorie…
Já to úplně nemyslím politicky, ale když se například podívám zpět na energetickou krizi v roce 2009, Rusko a Ukrajina, kterou jsme jako předsedající země EU měli tu čest řešit, z hlediska Česka bylo tehdy zásadní, že tu byla firma RWE, která vlastnila celé plynárenství, od tranzitní soustavy přes skladování až po prodej. Stačilo mluvit s jedním člověkem a bylo jasno, podobně ve Francii a jinde. Když dnes řešíme český vstup do terminálu LNG, najednou je těch hráčů moc, máte mnoho telefonních čísel a ne vždy firmy spolu kooperují. Je to nová realita.

LNG ale není jediný zdroj plynu, kde se dá ještě brát?
Bude dost záležet na tom, zda Nizozemci uzavřou těžbu v Groningenu, nebo ne. Jejich původní záměr byl ukončit těžbu v roce 2025, kdyby se to stalo, vypadne dalších 52 miliard kubíku plynu. Pak je to plyn dodávaný přes potrubí, což je Norsko, Alžírsko a v nějaké míře ještě Ázerbájdžán. Myslím, že kapacita je tu výrazně menší než v oblasti LNG.

Mluví se o izraelském zdroji.
Ano, Leviatan v Izraeli a také Zohr v Egyptě, podobně se mluví o Kypru a dalších. Ale pokud vím, po 30 letech průzkumu mluví Izraelci o jednom poli, kde by se dalo těžit, takže berte prohlášení prezidentů a premiérů, že zanedlouho se na jejich pobřeží bude těžit plyn, s jistou mírou opatrnosti.

Když Rusko vypne plyn, jak dlouho bude Evropě trvat, než vytvoří novou funkční síť?
Analogie, která je nejbližší naší situaci, je rok 1973 a ropná krize. My jsme to jako Československo tolik nezažili, byli jsme v jiném bloku, ale západní svět v prvním ropném šoku zažil něco, co ho kompletně změnilo ekonomicky i politicky. Do té doby se na světě čtvrtina elektřiny vyráběla pálením ropy a ropných produktů, včetně zemí, jako je Japonsko nebo Francie. Díky vydírání OPEC a masivnímu zdražení ropy se začal Západ chovat úplně jinak.
Obrovská výstavba jaderných elektráren, přechod na úsporná opatření, v USA zavedení rychlostního limitu na dálnicích, to je z této doby. Během několika let se z ropy vyráběly jen jednotky procent elektřiny. Dodnes, když cítíte ve vzduchu spálenou ropu, říkáte si, aha Karáčí, ne Jokohama nebo Paříž. Ve finále to vyhrál Západ, nikoli OPEC. Prudce se v osmdesátých letech snížily ceny ropy, což bylo pro Saúdy těžké a pro Sověty nepřekonatelné, a Sovětský svaz, žijící z energetických zdrojů, se zhroutil. Z toho plyne naše naděje i dnes: že je Západ ekonomicky vynalézavější a vytrvalejší a že je schopný přežít takové těžké období. Ale jednoduché to nebude, to ne.

Krize tedy přinese podstatnější proměnu našeho chování, než si dnes umíme představit.
Jsem o tom přesvědčen. Vzpomínám, jak jsme po dvou letech po krizi v roce 2009 seděli s šéfem RWE a já se ptal, co bylo pro ně největší poučení. Nemluvil o velkých politických tématech, ale řekl: „ Pro nás je to 300 tisíc prázdných přípojek plynu.“ Tedy lidí, kteří se pod vlivem krize odpojili nebo se vůbec nepřipojili. To je přesné. Podívejte se dnes kolem sebe. Lidé se snaží hledat jiné zdroje než plyn, nejsou hloupí, zajímají se. Vidím ohromný růst zájmu o solární kolektory, ale i o tepelná čerpadla.

Ekonomický tlak mění chování lidí?
Samozřejmě, že nereagují jen na politiku, když čtou, že ropa nebo plyn nebudou, ale i na ekonomický tlak. Když prudce roste cena elektřiny, uvažuje se o investicích do jiných možností úplně jinak a vyplatí se vám také řada šetřících mechanismů. Dnes se vyplatí i jádro.

Ještě jsme nemluvili o obnovitelných zdrojích energie.
Úspory, účinnost a obnovitelné zdroje jsou dominantními vítězi. Jsou v české realitě přítomné mnohem víc, než si myslíme.

Zatím se to moc nezdá.
V české politické debatě možná ne, ale v realitě ano. Když se zeptáte firem, řeknou vám, že letí tepelná čerpadla, solární kolektory. Když se budete bavit s Tykačem a dalšími energetickými firmami, řeknou vám, že jejich primárním zájmem jsou zelené technologie. Vidí, kam jdou peníze, a podle toho jednají a nechtějí být pozadu. Křetínský se svým EPH to samé. Politická debata na toto téma je pomalejší, navíc je pořád zastíněna fotovoltaickým průšvihem z minulosti, ale to nás nesmí zaslepit, protože podíl OZE poroste. Jsou dnes levnější, než byly, jsou dostupnější, proto dávají smysl.

Jádro také dává smysl, přestože je to obrovská investice v řádu stamiliard?
Dává smysl jako jistý „base load“, základ soustavy, který potřebujete, aby nepodléhala výkyvům, jaké mají OZE. Jádro dává smysl minimálně do té doby, než se vymyslí nějaký způsob skladování energie ve velkém.