Ani ne před měsícem skupina Sev.en, která pokrývá asi 15 procent tuzemské spotřeby elektřiny, oznámila, že za rok zřejmě zavře dvě své uhelné elektrárny a s nimi i dva uhelné lomy. Ale možná i dřív. „Deklarovali jsme připravenost spolupracovat a podle pokynů vlády ČR pomoct zajistit energetickou bezpečnost a stabilitu sítě včetně dodávek tepla odběratelům. Podmínkou je však jasně formulovaný plán řízeného a sociálně citlivého odchodu od uhlí, který bude řešit i otázku ekonomické stability jednotlivých zdrojů po dobu, než se dostaví potřebné náhradní zdroje,“ uvedla mluvčí skupiny Gabriela Sáričková-Benešová.

První varování před touto možností zveřejnil šéf skupiny Pavel Tykač již loni na jaře. Obdobnou prognózu pak v průběhu loňska zveřejnil i generální ředitel ČEZ Daniel Beneš. V závěru minulého týdne pak nejistotu ještě umocnilo oznámení místopředsedy představenstva ČEZ Pavla Cyraniho, že konkurenceschopnost výroby elektřiny a tepla z uhlí už bude v roce 2027 kritická. Jinak řečeno, jejich provoz se přestane vyplácet i ČEZ. Co to pro Česko znamená?

Kolísavost stojí miliardy

V posledních letech se vede mohutná kampaň za přestavbu energetiky takovým způsobem, že se z povědomí vytratilo to zcela zásadní. Totiž že v elektrizační soustavě musí být stále stejná frekvence síťového napětí. Laicky můžeme říct, že musí být vyrovnaná dodávka a odběr elektřiny. Teprve po zajištění této fyzikální nezbytnosti může dojít na to, aby zdroje této soustavy byly „klimaticky neutrální“. Ovšem mediální, politický i aktivistický tlak se soustředil především na onu klimatickou neutralitu. Neopomenutelné fyzikální zákony se tak ocitly na vedlejší koleji.

Takto zaseté energetické ovoce má před sebou v Česku první velkou sklizeň. Jak již bylo zmíněno, je docela dobře možné, že příští rok přestanou dodávat elektřinu dvě velké uhelné elektrárny. Elektrárny, za něž v tuzemsku do té doby nezajistíme náhradu, která by poskytovala regulační výkon, jenž je nezbytný k udržení stability sítě. S tím, jak v soustavě roste podíl obnovitelných (někdo píše i občasných) zdrojů energie (OZE), je kvůli jejich kolísavosti regulace potřeba stále častěji. A to o tisíce procent.

Podle informací bádensko-württemberského provozovatele sítě TransnetBW, které přineslo i české vydání deníku Epoch Times, bylo v roce 2023 potřeba síť stabili­zovat v 15 192 případech. Přitom v roce 2014 bylo takových případů „jen“ 3 456, a v roce 2000 dokonce pouhých šest. Nákla­dy na tato opatření vzrostla pouze od roku 2019 z 227,2 milionu eur na 1 895,6 milionu eur v roce 2022. Tedy osminásobně za tři roky. Podle zprávy německého regulátora se celoněmecké náklady na tento takzvaný redispečink zvýšily od roku 2014 do roku 2015 o 117 procent na 402,5 milionu eur. V roce 2022 pak už tyto náklady dosáhly částky 4,25 miliardy eur, jak uvedla Spolková síťová agentura.

České náklady na službu výkonové rovnováhy v roce 2022 měly být okolo 20 miliard korun, když se přitom v předchozích letech pohybovaly kolem sedmi miliard korun. „Současný vývoj nákladů je v souladu s plánem, který má společnost ČEPS na rok 2024. V porovnání s lety 2022 a 2023 se jedná o nižší náklady, neboť tyto roky byly ovlivněny energetickou krizí,“ sdělil týdeníku Euro Lukáš Hrabal z tiskového oddělení ČEPS. Konkrétní číslo však neuvedl.

Pokud se tedy příští rok od sítě odpojí elektrárny Počerady a Chvaletice, bude Česku chybět jejich výkon v regulaci. Takže jej budeme nakupovat v zahraničí. Je však rozumné být závislý na dovozu něčeho, co nezbytně nutně potřebuji? Jenže velkou paroplynovou elektrárnu žádnou nestavíme ani ji Česko nemá v konkrétním plánu, jádro pro regulaci není vhodné a OZE ji nejsou schopné zajistit, když je potřeba.

Kde je hranice únosnosti

Všechna snaha orgánů EU se po vzoru ně­mecké Energiewende napřela k co nejrychlejšímu přechodu k OZE. V propagandě a zprávách lobbistických profesních skupin i ve vyjádření politiků se od počátku Green Dealu operuje – kromě uhlí­kové neutrality – termínem „mohlo by“. Jenže mezi „mohlo by“ a „je“ může být propast větší Macochy. Příklad z tuzemska: podle studie Ústavu fyziky atmosféry AV ČR z roku 2020 můžeme mít v roce 2040 jednu desetinu až třetinu spotřeby pokrytou elektřinou z větru. Třeba i můžeme. Jenže za bezvětří by nám ta stejná desetina až třetina spotřeby chyběla. Což je informace, jež se v podobných studiích taktně nezdůrazňuje. Leč „mohlo by“ leckdy kreativně vyměněné za „poten­ciál“ či „ambice“ ovládlo pole. Takže se budoucnost maluje podle toho, co by mohlo být. A protože to samo o sobě bude stát nekřesťanské peníze, už se moc nemluví o tom, kolik bude stát to, abychom fungovali i v případě, že to „mohlo by“ nebude fungovat.

Takhle tedy vypadají základní kulisy hry, ve které účinkuje kromě Česka dalších 26 států, jedna Evropská komise, euro­parlament a také 440 milionů lidí, kteří to nakonec mají všechno zaplatit. Což už jim začalo dělat problémy.

Cena elektřina vyletěla zhruba půl roku před začátkem války na Ukrajině do nevídaných výšin. (Nikoli tedy kvůli válce, jak stále leckdo opakuje.) Od té doby klesla, ale zdaleka se nevrátila na úroveň z jara 2021. Zároveň je evidentní, že minimálně její regulovaná složka setrvale poroste. Firmy třeba v Německu na to reagují již nyní zavíráním provozů, částečným přesunem nebo úplným odchodem mimo státy EU – do Číny nebo USA. Jenže rodinám se něco takového dělá podstatně hůř. A tak se samozřejmě objevuje otázka, zda se proti současné unijní politice nepostaví sami lidé, až ceny dosáhnou nepřijatelné hranice. Jako hnutí žlutých vest v letech 2018 až 2019 ve Francii nebo v současnosti zemědělci v řadě států Unie včetně Česka. Kde ale taková hranice leží?

„Vývoj na trhu s energiemi v EU od února 2022 dále naprosto jasně ukázal, kde jsou meze politické a cenové únosnosti u energií a paliv pro evropskou populaci. Tento limit byl dokonce překročen, a proto byl v roce 2022 na úrovni EU stanoven strop na ceny elektrické energie, zaveden odvod z nadměrných cen a speciální daň na sektory, které se produkci energie věnují. Všechny země EU pak zaváděly národní opatření ke zmírnění dopadů vysokých cen energií na domácnosti a firmy,“ říká k citlivosti lidí na ceny energií předseda Národní rozpočtové rady a bývalý centrální bankéř Mojmír Hampl.

„Mám pocit, že v Německu již na tu hranici narazili. Ovšem nikoliv sociální, ale dotační. Jakmile německý ústavní soud zamítl další deficit 60 miliard eur na zelenou transformaci, najednou se probudili nikoli občané, ale profesní svazy,“ myslí si další bývalý člen bankovní rady ČNB Lubomír Lízal. Podle jeho názoru není možné udržet pod kontrolou náklady a sociální přijatelnost, pokud budou náklady řízeny ideologií.

Bohužel právě to se v prostoru Evrop­ské unie děje. Zákaz aut se spalovacím motorem, snaha zakázat plynové kotle, vnucování tepelných čerpadel, pokračující podpora OZE a další politická rozhodnutí směřující pouze k dalšímu růstu cen elektřiny. Se všemi negativními důsledky.

Pozitivní důsledky přitom tento vývoj nemá, protože vývoj klimatu na planetě ani v nejmenším neovlivní, byť je to hlavním deklarovaným cílem celé „zelené tranzice“. Přes opakovaná tvrzení o tom, jak je tato „perestrojka“ pro státy v Unii výhodná, na ní vydělají pouze státy mimo Unii. Především Čína, na níž je kvůli dodávkám OZE 27 evropských států den ode dne víc a víc závislých.

Všechno bude na elektřinu

Základním problém celého rychlého přechodu unijních států na OZE je totiž to, že tyto zdroje – primárně vítr a slunce – nejsou bez dotací konkurenceschopné. Protože z podstaty nedodávají elektřinu, když je potřeba, ale jen tehdy, když panují vhodné podmínky.

Přesto si EU naplánovala, že na nich bude stát jejich energetika. A také to, že všechno bude pohánět elektřina. Tedy že její spotřeba velmi výrazně vzroste. Srozumitelně to ilustruje následující příklad: pokud bychom všechna česká auta nahradili elektromobily, potřebovali bychom pro jejich komfortní nabíjení sedm tisícimegawattových bloků. Čili tři a půl současného Temelína. Výpočet pochází od profesora Jana Macka z ČVUT a přes jeho opakované publikování jej dosud nikdo nezpochybnil.

Když už padla zmínka o jaderné elektrárně… V orgánech EU dlouho převažoval protijaderný postoj, jaký má k jádru Německo a Rakousko. Přestože jde podle mnoha studií o bezemisní a stabilní zdroj elektřiny a tepla. A přestože je i se všemi myslitelnými prodraženími návratnou investicí, jež zajišťuje potřebný stabilní výkon pro základní zatížení sítě. V poslední době se odpor EU zmírnil, ale zelené skupiny ještě své protijaderné tažení ani zdaleka neskončily.

Argumentace okolo výstavby jádra je přitom velmi podobná argumentaci okolo elektromobilů. O nich se v Unii ještě před zhruba dvěma týdny tvrdilo, že jde o bezemisní vozidla. Když pak najednou došlo k tomu, na co kritici jejich bezpodmínečného prosazování upozorňovali celou dobu, tedy k započítání emisí při výrobě, situace se úplně obrátila. Elektromobil je najednou špinavější než auto se spalovacím motorem.

Podívejme se, jak je na tom jaderná elektrárna. Například podle studie Bank of America z května 2023 potřebuje jaderná elektrárna na jednu terawatthodinu zhruba 900 tun cementu, betonu a skla. Ale fotovoltaická elektrárna se stejným instalovaným výkonem potřebuje více než 16 tisíc tun materiálů, z toho je necelá polovina oceli. Materiálová náročnost větrné elektrárny je zhruba na 10 tisících tun. Podobné výsledky studie nabízí i v případě prostorové náročnosti. Na tisíc megawattů (zhruba jeden blok Temelína) stačí plocha 3,36 kilometru čtverečního. Ovšem stejný instalovaný výkon ve fotovoltaice potřebuje 116,6 až 194 čtverečních kilo­metrů. Větrná farma se stejným instalo­vaným výkonem pak potřebuje 673 až 932 čtverečních kilometrů. Obdobných výpočtů je veřejně dostupných víc, v Česku je opakovaně prezentoval například bývalý poslanec Jan Zahradník (ODS). Nikdo z odpovědných je však nebral v úvahu.

K podobným výsledkům docházejí studie i v případě porovnání řady dalších parametrů, včetně návratnosti. Typickým příkladem je porovnání „nákladů na energii“ známé pod anglickou zkratkou LCOE, jež pro OZE vychází pozitivně, s úplnými systémovými náklady (LFSCOE), z něhož už OZE vycházejí s velkým náskokem jako nejdražší.

Vysvětlení je jednoduché. LFSCOE zahrnuje veškeré náklady (úplné systémové), tedy včetně nezbytného zálohování nestabilních občasných zdrojů. Protože bez něj se používání těchto zdrojů prostě neobejde. A při jejich započítání dlouhodobé tvrzení o výhodnosti větrné a fotovoltaické energie rázem přestává platit.

Možnosti jsou, ale…

Vraťme se však k tomu, jaké má nyní Česko – s reálnou možností odstavení dvou velkých uhelných elektráren – před sebou možnosti.

První je postavit se Evropské unii a vynutit si kapacitní platby nebo jiný způsob kompenzace pro uhelné elektrárny. Nebo pozastavení či zrušení emisních povolenek. Velkým argumentem by mohl být prostý fakt, že Česko má od loňského podzimu téměř 55 procent bezemisní elektřiny. Jak je to možné?

„Výroba elektřiny z jádra je od podzimu 2023 v EU považována za bezemisní a Francie se ji jako jaderná velmoc rozhodla samozřejmě započítávat do celkové bilance výroby dekarbonizované elektřiny. Hravě tak v roce 2030 splní vysoké požadavky na podíl bezemisní výroby. V Česku dosahuje výroba z OZE 17,7 procenta a výroba z jádra 37 procent. Podle francouzského vzoru tak již produkujeme bezemisně skoro 55 procent elektřiny. Takže nejsme žádný evropský fosilní dinosaurus,“ upozorňuje na opomíjený fakt ředitel energetické poradenské firmy Invicta Bohemica Jan Vondráš.

Čili vyjednávací pozici bychom měli. Naše „bezemisní“ čísla jsou totiž podobná těm německým. A v globálním přepočtu jsou české emise proti německým zanedbatelná (méně než 0,3 procenta vůči zhruba dvěma procentům). Německo přitom bude pálit uhlí i v dalších letech. Podle plánů současné vlády do roku 2030, ale to pouze v případě, že za něj bude mít odpovídající náhradu. Což ovšem není jisté. Proč by jinak Spolková síťová agentura (Bundesnetzagentur) vydala loni v prosinci zákaz odstavit 26 velkých uhelných elektráren dříve než na konci března 2031?

Druhou možností je rychlá stavba paroplynových elektráren, jež by nahradily ty uhelné. Mluví se o ní již pár let, ale v praxi se za ty roky nestalo nic. Vůbec nic. Dalo by se teď, možná za minutu 12, stihnout alespoň jednu elektrárnu postavit? „Obecně by realizace paroplynové elektrárny a její uvedení do provozu trvalo přibližně pět až šest let, přičemž tato doba zahrnuje projektovou přípravu, získání potřebných povolení, výrobu a dodání technologických celků a následnou výstavbu a montáž technologií,“ vysvětluje předseda dozorčí rady Sokolovské uhelné a SUAS Group Pavel Tomek.

Jeho skupina ve Vřesové provozuje zdroj s kapacitou dvakrát 200 megawattů a zadala si studii na menší alternativní paroplynový zdroj s výkonem mezi 50 až 100 megawatty. Z jeho odpovědi je zřejmé, že první nový zdroj může začít fungovat nejdřív v roce 2029. Jenže ani to se nejeví jako reálné.

„Problémem jsou v současnosti nedostatečné výrobní kapacity pro základní technologické celky. Je to dáno hlavně velmi omezeným počtem dodavatelů a extrémním nárůstem požadavků, především v Německu, které deklaruje cíle výstavby nových zdrojů do roku 2030 ve výkonu minimálně 20 gigawattů,“ varuje Tomek. Takže paroplynem nenahradíme nejen Počerady a Chvaletice, ale zřejmě ani elektrárny ČEZ, jejichž provoz se zřejmě přestane vyplácet o něco později.

Třetí možností, jak nahradit odstavené uhelné zdroje, je spolehnout se na import elektřiny. Řada českých politiků s tím nemá problém. Jsme přece v EU, tak co by se mohlo stát, ne? Jenže právě EU nám ten problém může způsobit. Za prvé svým tlakem na co nejrychlejší přechod na OZE. Podle studií ČEPS, jež vycházejí z oficiálních údajů evropské organizace ENTSO, nebude nejpozději kolem roku 2040 elektřinu odkud dovážet. Protože exportní zemí už bude prakticky jen Francie.

Což se projeví především v zimě. (Německo je čistým dovozcem od loňska, kdy zavřelo své poslední jaderné reaktory.)
Spolehnutí se na dovoz elektřiny navíc učiní Česko vydíratelným. Že se Brusel nezdráhá k takovému kroku sáhnout, se jasně ukázalo při neshodách s Velkou Británií nebo v roce 2021, když Švýcarsko nechtělo s Evropskou unií podepsat rámcovou do­hodu.

Existuje tedy vůbec ještě nějaká cesta ke spolehlivě fungující české energetice? Ano, ještě se na ni můžeme vrátit. Ale jen v případě, že se o ní přestane lhát. A také v případě, že se čeští politici dokážou postavit zelené ideologii a jejím ortodoxním příznivcům. Neboť bez uhlí se zatím ne­obejdeme. Ani v případě, že bychom měli násobně více občasných zdrojů energie. Protože Česko potřebuje elektřinu ne­ustále, nikoli pouze občas.

Energetická nezávislost je naše pojistka

Ekonom a bývalý člen bankovní rady ČNB Lubomír Lízal považuje ceny energií za klíčový faktor ekonomiky.

V rozhovoru pro týdeník Euro Lubomír Lízal poukazuje mimo jiné na sepětí energetiky s ekonomikou. „Energie jsou základní vstup do ekonomiky spolu s prací. Bez nich prostě ekonomika nepojede. Všimněte si, že v USA je mnohem vyšší spotřeba energií a jsou levnější. Je to jeden z klíčových faktorů úspěšnosti americké ekonomiky,“ upozorňuje.

Česko je dlouhodobým exportérem elektřiny. Je možné odhadnout dlouhodobý přínos tohoto exportu pro Česko?
Čistě ekonomický přínos je vyšší HDP, pozitivní saldo je součástí exportů, a tedy i HDP, je to přítok peněz do ekonomiky. Tohle je ale úzké ekonomické hodnocení. Z pohledu celkového prostředí vlastně doma pálíme neobnovitelnou surovinu, uhlí, a ničíme si krajinu i životní prostředí. Řada negativních dopadů do životního prostředí se dnes minimalizovala, nicméně jsou stále vidět dopady v postižených regionech. To je historický náklad pouze na naší straně. Jenže pak se nám sousedi chlubí čistou energetikou a poučují o bezuhlíkovém energetickém mixu. Že však jejich deficity kryjí importy pocházející z našich uhelných elektráren, se přechází mlčením a zároveň se poukazuje na vyšší podíl uhlí v našem mixu… To není pokrytectví, to je chucpe.

Pokud by se situace změnila a Česko by se naopak stalo dovozcem značného množství elektřiny, mělo by to pozitivní, nebo negativní dopady na tuzemskou ekonomiku?
Jako vždy záleží na kontextu. Pokud budu dovážet v létě od sousedů jejich neuplatnitelné přebytky za pakatel nebo mi ještě za to budou platit, tak jsem vyhrál v mezinárodní loterii. Pokud ale budu nucen dovážet energii v době nedostatku, kdy je drahá, jen platím za věc, kterou jsem si mohl vyrobit sám levněji. A import je negativní složka v HDP.

Je potřeba, aby Česko bylo energeticky nezávislé, nebo ne? Mluvíme samozřejmě o elektřině, u ropných produktů je dovozní závislost jasná.
Musíme si uvědomit základní rozdíl elektřiny proti jiným oblastem. Všechny energetické komodity a vstupy umíme ekonomicky přijatelně skladovat tak, abychom si zajistili zásobu na několik měsíců, v případě jaderného paliva i několik let. Elektřinu v takovém rozsahu skladovat neumíme, musíme ji vyrábět v okamžiku, kdy je potřeba.
Energetická výrobní samostatnost zmenšuje rizika, která mají velmi malou pravděpodobnost, ale velký reálný dopad, pokud skutečně nastanou. Takže: je to reálná, nikoli finanční pojistka proti známým i neznámým rizikům, která mohou vést k black­outu. A jako každá pojistka není zadarmo.

Jak moc důležité jsou pro průmyslovou českou ekonomiku levné energie? Jaké důsledky to přinese, když budou drahé?
Energie jsou základní vstup do ekonomiky spolu s prací. Bez nich prostě ekonomika nepojede. Všimněte si, že v USA je mnohem vyšší spotřeba energií a jsou levnější. Je to jeden z klíčových faktorů úspěšnosti americké ekonomiky. A obráceně. Nemohu očekávat velké IT infrastruktury nebo investice v oblasti, kde jsou drahé energie nebo je jich nedostatek.

Jak se s Green Dealem popasují chudé domácnosti? Ty nezateplí, nekoupí si tepelné čerpadlo, ani FVE a baterie a zákaz plynových kotlů už je nejspíš za dveřmi…
Je pravda, že současné pojetí dotací je sociálně vyloženě nešťastné. Dotace masivně podporují elektromobily a fotovoltaiku – tedy vesměs majetné lidi. Těm de facto sníží energetické účty – na úkor těch chudších.

Přijmeme-li tezi, že Green Deal povede k dalšímu dramatickému zdražování energií, dá se odhadnout, kde je hranice sociální únosnosti?
Tržní ekonomika má obrovskou setrvačnost i odolnost vůči politickým přehmatům. Takže několik let trvá, než důsledky dopadnou na dostatečně početnou a vlivnou vrstvu obyvatel. Mám pocit, že v Německu již na tu hranici narazili. Ovšem nikoli sociál­ní, ale dotační. Jakmile německý ústavní soud zamítl další deficit 60 miliard eur na zelenou transformaci, najednou se probudili nikoliv občané, ale profesní svazy. Podnikům docvaklo, že dotace nebudou a tuhle agendu teď budou mít ve svých výsledovkách a rozvahách v plné výši bez těšínských jablíček státních dotací.
Transformace má být řízena ekonomicky a nikoliv ideologicky. Jen tak lze udržet náklady i sociální přijatelnost pod kontrolou. Ale pokud si to vyřeší v Německu, my se s tím jako vždy svezeme.