Evropě chybí rakety dlouhého doletu. Dá do nich miliardy

Dvanáct evropských zemí chce během příštích deseti let investovat více než 40 miliard eur do zbraní dlouhého dosahu. Projekt Deep Precision Strike (DPS), oznámený na summitu NATO na začátku července v Ankaře, má zahrnovat rakety a střely schopné zasahovat cíle ve vzdálenosti od 300 do více než 2000 kilometrů. Evropa tím reaguje na jednu z hlavních mezer ve svých současných vojenských schopnostech.

Takzvané deep-strike systémy umožňují přesné údery proti vojenským cílům hluboko v týlu protivníka a zároveň mají posilovat odstrašení tím, že případný útočník musí počítat s možností odvety na velkou vzdálenost. Evropské armády ale takových zbraní zatím mají málo. „V tuto chvíli pro to Evropa nemá správné zbraně,“ říká Sidharth Kaushal, expert na zbrojení z londýnského Royal United Services Institute.

Několik projektů, rozdílné představy

Vedle DPS vznikl European Long-Range Strike Approach (ELSA), který před dvěma lety založily Německo, Francie, Británie, Polsko, Itálie a Švédsko. Projekt zahrnuje pozemní i letecké zbraně různého dosahu, systémy včasného varování i levnější jednorázové prostředky, například útočné drony s doletem přes 500 kilometrů. Evropské státy tak budují několik částí schopnosti, kterou dosud z velké části postrádaly.

Společný strategický cíl ale neznamená shodu na tom, jak mají nové systémy vypadat. International Institute for Strategic Studies upozorňuje na značné rozdíly v technologické úrovni jednotlivých zemí, jejich průmyslovém přístupu k vývoji raket i v představách o tom, k čemu mají být nové zbraně používány.

Část evropských států vidí rakety středního a dlouhého dosahu nejen jako prostředek odstrašení, ale také jako zbraň pro vedení bojových operací, například proti nepřátelské protivzdušné obraně. Jiné země zdůrazňují především schopnost odvety proti případnému útočníkovi. Rozdíl se přímo promítá do požadavků na dosah, rychlost i konstrukci jednotlivých systémů.

„Rozpětí sahá od střel s plochou dráhou letu přes balistické rakety až po hypersonické zbraně,“ říká Kaushal. Každá varianta přitom znamená jiné náklady. Střely s plochou dráhou letu stojí několik milionů dolarů za kus, balistické zbraně podle experta deset až 15 milionů dolarů a hypersonické rakety kolem 40 milionů dolarů.

Vývoj nových zbraní navíc nelze oddělit od dalších potřeb evropských armád. Systémy dlouhého dosahu musí být začleněny do protivzdušné a protiraketové obrany NATO a o peníze soutěží s dalšími zbrojními programy. Rozhodování proto není jen otázkou požadovaného vojenského účinku, ale také toho, kolik prostředků mohou jednotlivé státy na tuto schopnost vyčlenit.

Rychlost proti evropské autonomii

Další konflikt se týká samotného způsobu pořizování zbraní. Podle expertů IISS Douglase Barrieho, Zuzanny Gwadery a Fabiana Hinze čelí partneři ELSA dvěma protichůdným tlakům: potřebují rychle odstranit nedostatek schopností, zároveň však chtějí posílit autonomii evropského obranného průmyslu.

Nejrychlejší cesta vede přes nákup již existujících systémů mimo Evropu, především ve Spojených státech. „Pravděpodobně by bylo levnější nové rakety jednoduše koupit v USA,“ říká Kaushal. Vlastní evropský vývoj může naopak snížit dlouhodobou závislost na zahraničních dodavatelích, vyžaduje však více času a investic. Právě tento střet mezi okamžitou vojenskou potřebou a dlouhodobou průmyslovou strategií bude určovat podobu evropských programů.

Podobný problém má Evropa také v protiraketové obraně. Evropské systémy, například Iris-T německého výrobce Diehl Defence, jsou určeny především proti letadlům, vrtulníkům a střelám s plochou dráhou letu. Pro obranu proti balistickým raketám však evropské státy nadále spoléhají také na americké systémy Patriot nebo izraelský Arrow 3.

Obrana má stejný problém jako útok

Snaha o větší evropskou soběstačnost proto zahrnuje i obrannou část. Deset států vytvořilo v červenci společně s Ukrajinou Integrated Anti-Ballistic Missile Coalition. Jejím cílem je dále vyvíjet obrannou zbraň proti balistickým raketám ukrajinské společnosti Fire Point a co nejrychleji ji dovést do sériové výroby.

Vedle ní funguje European Sky Shield Initiative, v níž zhruba dvě desítky evropských států koordinují nákup systémů protivzdušné obrany. Také zde se střetává potřeba rychle získat dostupné schopnosti se snahou omezit dlouhodobou závislost na amerických a izraelských technologiích.

O výsledku evropského úsilí tak nerozhodne jen plánovaných více než 40 miliard eur. Státy se musí shodnout, jaké zbraně skutečně potřebují, jak mají být využívány a jakou cenu jsou ochotny zaplatit za větší technologickou a průmyslovou nezávislost. Další rozhodnutí budou na jednotlivých vládách, společných evropských projektech a NATO, které musí nové útočné i obranné systémy začlenit do své vojenské architektury.