Evropská obrana má peníze. Chybí politická vůle

Evropa by mohla v přehledném horizontu a za finančně zvládnutelných podmínek výrazně omezit svou závislost na Spojených státech v oblasti vyzbrojování. Tvrdí to skupina ekonomů, manažerů, investorů a bezpečnostních expertů vedená prezidentem Institutu pro světovou ekonomiku Moritzem Schularickem. Ve dvacetistránkovém dokumentu popisují, kde musí evropské armády dohnat největší zpoždění.

Autoři vymezují deset oblastí od vojenského cloudu přes protivzdušnou obranu, komunikační schopnosti a satelitní průzkum až po elektronický boj. Aby Evropa nebyla u klíčových schopností nadále odkázána na USA jako nejsilnějšího spojence v NATO, musela by podle nich do roku 2030 investovat navíc 150 až 200 miliard eur a během příští dekády zhruba 500 miliard eur.

Slabá místa evropské obrany

„Evropa si tyto investice může nejen dovolit, nemůže si dovolit je neuskutečnit,“ říká Schularick. Dokument připravil spolu s bývalým šéfem Deutsche Telekomu a předsedou dozorčí rady Airbusu Reném Obermannem, někdejším šéfem Airbusu Tomem Endersem, technologickou investorkou Jeannette zu Fürstenbergovou a bezpečnostním expertem Nicem Langem.

Přestože evropské státy NATO v posledních letech výrazně zvýšily obranné výdaje, zůstávají v řadě klíčových oblastí závislé na americkém vedení. Platí to například pro ochranu před balistickými raketami nebo strategickou leteckou přepravu, kterou zajišťují především americké systémy Patriot a transportní letouny C-17.

Bez amerického satelitního průzkumu by Evropa stála rovněž před vážným problémem. V oblasti takzvaných deep-strike schopností, tedy zbraní středního doletu, nebo bojových letounů páté a šesté generace Evropané zatím vlastní srovnatelné produkty nemají. Vývojové projekty, jako je bojový letoun FCAS, váznou.

Politické riziko této závislosti zesílilo s návratem Donalda Trumpa do Bílého domu. Americký prezident požaduje vyšší evropské obranné výdaje a zdůrazňuje, že bezpečnost Evropy je především záležitostí Evropanů. Opakovaně také zpochybnil budoucnost NATO. Za těchto okolností by vysoká zbrojněpolitická závislost na USA mohla být pro Evropu nebezpečná.

Autoři proto uvádějí deset strategických mezer, které by Evropa měla rychle uzavřít: schopnost velení a suverénní systém řízení boje, autonomní systémy včetně dronů, střely středního doletu a moderní bojové letouny, protivzdušnou obranu, satelitní průzkum, komunikaci a navigaci, kapacity pro starty do vesmíru, letecký průzkum, vojenský cloud, software a umělou inteligenci, strategickou leteckou přepravu a elektronický boj.

Partnerství s USA, ale více vlastních schopností

Část těchto oblastí se v evropských debatách o obranném průmyslu označuje za klíčové technologie. Nejde přitom o technický seznam, ale o otázku politické suverenity: kdo nemá vlastní průzkum, velení, přepravu nebo protivzdušnou obranu, zůstává v krizi závislý na rozhodnutích spojence.

Evropští politici se kvůli změněné bezpečnostní situaci dál hlásí k transatlantickému partnerství, zároveň však požadují větší vlastní úsilí. Staré jistoty se otřásají a mezinárodní pravidla jsou stále častěji zpochybňována. Z této perspektivy už nejde jen o výši obranných rozpočtů, ale o schopnost převzít větší díl odpovědnosti za vlastní bezpečnost.

Podle bývalého šéfa Airbusu Enderse jsou priority, například informační převaha nebo střely středního doletu, zřejmé. Rozhodující však bude provedení. „Úzkým hrdlem nejsou ani peníze, ani technologie. Je jím politická vůle jednat evropsky, přijímat rozhodnutí a potom je co nejrychleji a pragmaticky uskutečnit,“ říká Enders. Ukrajina podle něj ukazuje, že takové změny nemusejí trvat desetiletí.

Podle výpočtů autorů by dodatečné výdaje odpovídaly deseti procentům plánovaných obranných výdajů evropských členů NATO na konci desetiletí, případně 0,25 procenta evropského hrubého domácího produktu, pokud se započítají i Británie a Norsko. V evropských rozpočtech by tedy nešlo o částku mimo dosah, spor se vede spíše o to, zda ji státy dokážou utratit společně a cíleně.

Fragmentace prodražuje bezpečnost

Schularick tvrdí, že dobře nasměrované obranné investice by Evropě přinesly víc než jen vojenskou bezpečnost. Zkušenost podle něj ukazuje, že každé euro vložené do vyspělých technologických programů může vytvořit až 1,50 eura ekonomické hodnoty. Evropa se proto podle něj musí rozhodnout, zda její zbrojní miliardy dál potečou do tradičních systémů a do USA, „nebo do technologických oblastí, které mohou formovat evropskou průmyslovou základnu na příští desetiletí“.

Další překážkou je roztříštěnost evropského zbrojního trhu. Autoři upozorňují, že Evropa si nemůže dlouhodobě dovolit 14 různých typů tanků, 15 typů bojových letounů a neslučitelné systémy velení. Taková fragmentace brání úsporám z rozsahu při nákupech, zvyšuje náklady a komplikuje společné nasazení armád.

Podle studie Nadace pro vědu a politiku získává Evropa z každého eura investovaného do obrany o 30 až 40 procent méně schopností než stát typu USA, jehož ozbrojené síly jsou méně roztříštěné. Právě zde se politická otázka mění v průmyslovou a rozpočtovou: zda evropské vlády dokážou omezit národní paralelní projekty a nakupovat ve větších společných sériích.

Otevřené zůstává, zda státy skutečně přijmou společné priority, nebo zda růst obranných výdajů zůstane převážně národní reakcí na novou bezpečnostní situaci. Další kroky budou záviset na vládách evropských zemí, obranných rozpočtech a na tom, zda se z politických deklarací stane koordinované zadávání zakázek.