Fetišizace výroby je odsouzena k nezdaru

Pomyšlení, že dvě a dvě jsou čtyři / a nikoli tři či pět / už dlouho u srdce bolí / nikdy však nebude cesty zpět.

A. E. Housman (anglický básník)

V roce 1810 pracovalo v USA 81 procent zaměstnanců v zemědělství, tři procenta ve výrobě a šestnáct procent ve službách. Do roku 1950 klesl podíl zemědělství na dvanáct procent, podíl zpracovatelského průmyslu dosáhl vrcholu na 24 procentech a podíl služeb vystoupal na 64 procent. A roku 2020 byl podíl pracovníků v těchto třech odvětvích necelá dvě, osm a 91 procent! Na tomto vývoji lze stručně popsat strukturu zaměstnanosti v době moderního hospodářského růstu. Odráží se v něm postupné bohatnutí země – a je jedno, zda jde o velké, nebo malé státy nebo jestli mají obchodní přebytky, či deficity. Je to zkrátka železný ekonomický zákon.

Pohled za křivku růstu

Co je hnací silou takového vývoje? Robert Lawrence z Kennedyho školy při Harvardově univerzitě a Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku (PIIE) to v aktuální knize Behind the Curve: Can Manufacturing Still Provide Inclusive Growth? vysvětluje pomocí několika čísel – počátečních podílů zaměstnanosti v každém z těchto tří sektorů: příjmové elasticity poptávky po produktech, jejich elasticity substituce a relativního tempa růstu produktivity. Příjmová elasticita udává proporcionální nárůst poptávky po určité kategorii zboží nebo služeb v závislosti na příjmu. Elasticita substituce vyjadřuje dopad změn cen na poptávku. Zásadním důsledkem z toho vyplývajícího jednoduchého modelu jsou „vedlejší účinky“: co se stane v jednom odvětví, závisí ve velké míře rovněž na tom, k čemu dochází ve zbývajících sektorech.

Nyní zvažme tyto jednoduché a empiricky podložené předpoklady. Za prvé, produktivita roste nejrychleji v zemědělství, následuje zpracovatelský průmysl a pak služby. Za druhé, příjmová elasticita poptávky je v zemědělství nižší než jedna, ale ve výrobě vyšší než jedna a ve službách ještě vyšší. Za třetí, všechny elasticity substituce jsou nižší než jedna. To znamená, že podíl příjmů vynaložených na danou širokou kategorii klesá s tím, jak se stává relativně levnější. Navíc předpokládejme, že všechny ekonomiky začínaly s podobným podílem zaměstnanců ve třech sektorech, jako tomu bylo v USA na počátku 19. století.

Co se děje při bohatnutí

Pak dochází k tomu, co lze pozorovat ve Spojených státech i dalších vysokopříjmových zemích (s výjimkou městských států, kam se potraviny musejí částečně dovážet). Dvě zpočátku pozitivní síly – levnější potraviny a vyšší příjmy – přesouvají výdaje směrem k výrobě a zvyšují její podíl na zaměstnanosti. Dvě negativní síly – pokles cen průmyslových výrobků ve srovnání se službami a vyšší příjmová elasticita poptávky po nich – však působí opačně.

Zpočátku převažují pozitivní účinky na zpracovatelský průmysl díky obrovskému rozsahu zemědělské revoluce. Přesto nastane okamžik, kdy velikost zemědělství nestačí na to, aby poskytlo pozitivní impulz zpracovatelskému průmyslu. Převládnou tedy síly působící ve zpracovatelském průmyslu a v sektoru služeb. Podíl zaměstnanosti v průmyslu začíná klesat. V USA padá už sedm desetiletí… Představa, že lze tento proces zvrátit, je směšná. Voda teče z kopce, to je jasné.

Ve výrobě se úkoly opakují a musejí být prováděny v přísně kontrolovaném prostředí. To je ideální situace pro roboty. S velkou pravděpodobností tedy za pár desetiletí nebude na výrobní lince pracovat žádný člověk. Svým způsobem je to škoda. Ale tato práce byla stejně „odlidštěná“, nikdo určitě nebude nostalgicky vzpomínat na tuto nevyhnutelně mizející minulost.

Kdo je tady na vině

Lidé mají ve zvyku hledat viníky událostí, které nelze nijak ovlivnit. Je mnohem snazší svalovat vinu za zánik výrobních pracovních míst v USA na Čínu než na domácí spotřebitele a automatizaci. Bilaterální obchodní deficit USA s Čínou činí pouze jedno procento HDP. Celkový obchodní schodek USA se těsně po finanční krizi v roce 2008 pohyboval kolem čtyř procent HDP. Pokud by zmizel (což pravděpodobně nepůjde vzhledem ke konkurenceschopnosti USA v oblasti služeb a makroekonomickým silám, jež způsobují americké obchodní deficity), pak by se skutečně zvýšila domácí produkce zboží (pravděpodobně na úkor služeb). Vedlo by to však nejspíše k tomu, že by se podíl zaměstnanosti dostal na úroveň před deseti či dvaceti lety. Jak citovaný Lawrence naznačuje ve svém dalším článku pro PIIE (kde se ptá, zda zažívají Spojené státy renesanci výroby, která posílí střední třídu), dokonce i Bidenova snaha snížit inflaci přinesla jen další „trvalý pokles podílu zaměstnanosti ve zpracovatelském průmyslu na zaměstnanosti s výjimkou zemědělství“. Nic nového asi nepřinesou ani Trumpova cla. Koneckonců bohaté asijské země s výrobními přebytky mají také klesající podíl pracovních míst v tomto sektoru.

Tím nechci tvrdit, že ve výrobě a obchodu s průmyslovými výrobky nenajdeme závažné ohledy. Některé produkty jsou skutečně životně důležité pro národní bezpečnost. Výroba dalších zase může vytvářet externality pro ekonomiku. Přesto je nesmyslná představa, že jsou zjevně důležitější než v jiných odvětvích. Se změnou struktury ekonomiky navíc lidé potřebují pomoc při rozvoji nových dovedností. Absence trhu při vytváření lidského kapitálu je selháním trhu vyžadujícím zásah.

Fetišizace výroby neobnoví starou pracovní sílu. Ne. A co hůř, Trumpova cla nejenže tohoto cíle nedosáhnou, ale přinesou další zhoubné vedlejší účinky. V neposlední řadě způsobí střet mezi efektem cel, zamýšleným vyhoštěním milionů nelegálních přistěhovalců a plánovaným snížením daní. Důsledky pro politickou a ekonomickou stabilitu budou ale tématem až někdy příště.

Martin Wolf, FT