Francie po prezidentských volbách: oslavy bez radosti

V nedávných francouzských prezidentských volbách se znovuzvolený Emmanuel Macron ukázal dobrým stratégem a znalcem francouzské politiky. Tím, že byla ve druhém kole 24. dubna jeho protikandidátkou opět šéfka krajně pravicového Národního shromáždění Marine Le Penová, nemusel v podstatě vést předvolební kampaň ani vysvětlovat, proč nesplnil své sliby. Proti ní by uspěl snad každý.

Macron si obhajobou prezidentského postu může odškrtnout svůj v podstatě nejsnazší úkol. Druhým je výsledek parlamentních voleb 12. a 19. června, aby jeho vláda nemusela dělat ústupky. V prvním prezidentském období měl prakticky neomezenou moc. Všechny instituce, Parlament, Senát a ústavní soud, stály na jeho straně. Třetím úkolem, možná nejtěžším, je pozvednout ekonomicky a mocensky Francii a Evropskou unii.

Z Macronova projevu na Sorbonnské univerzitě v září 2017, novodobého manifestu stoupenců federální Evropy, se nic splnit nepodařilo. Díky tématům, jako jsou covid nebo ruská invaze na Ukrajinu, pak nemusel obhajovat svou vládu ani vysvětlovat, proč nedotáhl reformy do konce. Navíc se na většině politických kroků nepodílel. Prvních pět let Macronovy vlády přispělo k historicky největší polarizaci francouzské společnosti. Francie vystřízlivěla, naděje a očekávání se vytratily. Francouzi ho zvolili, protože nechtěli Le Penovou.

Nevděčné reakce

Odlišné než v roce 2017 byly i letošní oslavy po prezidentských volbách. Tehdy slavila celá Francie. Francouzi, i ti, kteří ho nevolili, se radovali, že mají mladého a ambiciózního prezidenta. Tentokrát oslavy odpovídaly Macronově politice, v níž je forma důležitější než obsah. Ve svém povolebním projevu pak nic zásadního nesdělil. Poděkoval všem, zejména těm, kteří ho nevolili z přesvědčení, ale aby zabránili nástupu extrémní pravice. Vyjádřil i pochopení pro voliče Le Penové, kterým chce také sloužit a s nimiž počítá.

Byly to oslavy bez radosti a Macron si to uvědomoval. Navíc povolební večer pokazila krajní levice, která v mnoha městech demonstrovala proti výsledku prezidentských voleb. Jen však touto nespokojeností potvrdila svůj schizofrenní postoj, protože především díky ní Macron zvítězil. V případě vítězství Le Penové by sice její demonstrace byly ještě větší, což však nic nemění na tom, že její program se značně podobá tomu lídra levice Jeana-Luka Mélenchona, především v ekonomice a sociální politice.

Poněkud nevděčně zareagovala na Macronovo vítězství i pařížská burza, když v pondělí 25. dubna poklesla o dvě procenta. Pokud by zvítězila Le Penová, její pokles by byl zřejmě větší, ale signál finančních trhů byl jasný. Propadly především kvůli zvyšující se inflaci a s ní spojenému nárůstu úrokových sazeb, napětí na Ukrajině a covidovým uzávěrám v Šanghaji.

Macron nijak výrazně nezmění ekonomické směřování Francie ani EU, protože většina hospodářských problémů spočívá v jeho způsobu myšlení. Předchozí Macronova vláda sice plošnými opatřeními snížila inflaci ve Francii na 4,5 procenta, ale ta jsou pro státní pokladnu značně nákladná a jejich důvod jasný. Pokud by inflace narostla na osm až deset procent, Macronovo znovuzvolení by bylo ohrožené. Finanční trhy vědí, že tato opatření nemohou trvat věčně, proto po parlamentních volbách čeká Francii a Francouze střet s inflační realitou.

Tři myšlenkové proudy

Macrona volilo 18,7 milionu Francouzů, o tři miliony méně než v roce 2017. Le Penová dostala 13,2 milionu hlasů, čímž si o tři miliony polepšila. Na sociálních sítích se po volbách vtipkovalo, že za pět let bude napínavý boj, až získá další tři milio­ny voličů. Volební účast ve druhém kole byla 72 procent, o 2,6 procenta nižší než před pěti lety.

Macron se opíral o dvě velké voličské skupiny. Do první patří střední a vyšší třída a ekonomové se shodují, že inflace postihne především Francouze s úsporami, tedy Macronovy voliče. Druhou představují důchodci. Ti ho volili ze dvou důvodů. Za prvé proto, že v průběhu pandemie se opatření dělala především kvůli nim. Za druhé proto, aby byl zachován současný důchodový systém, a to na úkor důchodců, kteří to budou mít mnohem těžší, protože Macron slibuje jeho reformu. Ta má jednak zvýšit věk odchodu do penze, jednak rozšířit důchodové pojištění o povinný soukromý pilíř.

V roce 2017 Macronova předvolební kampaň cílila na mladou generaci, v roce 2022 mu pomohli důchodci. Ve francouzských zámořských departementech pak jasně vyhrála Le Penová, například na Guadeloupe získala 69,6, zatímco Macron pouze 30,4 procenta hlasů. Tito Francouzi tím vyjádřili rozhořčení nad vládnoucím establishmentem. Když totiž demonstrovali proti povinnému očkování, Macron navýšil počty policistů, aby jejich odpor potlačili.

Asi nejlépe zhodnotil výsledek prezidentských voleb předseda hnutí Znovudobytí! Éric Zemmour v projevu po druhém kole. Připomněl, že jej předpověděl – Le Penová skončí druhá. Podle něho ve Francii vládnou tři myšlenkové proudy. Macron zastupuje ty, kdo chtějí liberální globalizaci, jež je multikulturní a zaměřená na úspěch a ovládají ji především velké korporace.

Druhý, levicový proud, představovaný Jeanem-Lukem Mélenchonem, je ekonomicky sociální, ale společensky progresivní. Třetí pak tvoří patrioti a konzervativci. Pro parlamentní volby Zemmour navrhl společné kandidátky se stranou Le Penové, aby Macron a Mélenchon nemohli převzít moc nad Francií. Tento návrh dává smysl, protože kandidáti jeho hnutí mají šanci uspět ve velkých městech, ale na venkově jsou v podstatě nevolitelní.

Otázka premiéra

Macron sice zvítězil, ale jeho kabinet končí. Nový prezident totiž jmenuje i nového premiéra. Jisté je, že jím nebude dosluhující Jean Castex. Měl by jím být ten, kdo Macronovu hnutí Republika vpřed pomůže dosáhnout co nejlepšího výsledku v parlamentních volbách. Spekuluje se o jeho spolupracovnících, například o Élisabeth Borneové, Brunovi Le Maireovi nebo Géraldu Darmaninovi. Z toho vyplývá, že nový premiér bude k Macronovi loajální technokrat.

Francouzský politický systém je nastavený tak, aby se parlamentní volby konaly co nejdříve od prezidentských a hlava státu mohla dobře vládnout. Pokud totiž parlament ovládne opozice, nastupuje spoluvládnutí, které značně omezuje moc prezidenta. V červnových parlamentních volbách však Macron nemusí stejně jako v roce 2017 zaručovat úspěch. Navíc jeho hnutí zklamalo především své poslance.

Nejprve to byli veřejně známí lidé, které zlákala do politiky možnost ji změnit. Záhy však zjistili, že při hlasování vždy rozhoduje Macronovo hnutí, v němž vládne přísná disciplína. Kdo dělal problémy, musel odejít. Proto v červnových parlamentních volbách nebude moci nabídnout žádné zajímavé kandidáty.

Post premiéra by chtěl Jean-Luc Mélen­chon, který se nechal slyšet, že kdyby v par­lamentních volbách jeho strana Nepoddajná Francie vyhrála, svůj politický odchod do důchodu by odložil. Je tedy možné společné vládnutí levicového Mélenchona a liberálního Macrona. Především díky němu totiž Macron obhájil prezidentský post, a je tudíž jeho dlužníkem.