Grácie, lidskost a nezdolnost Alžběty II.

Psal se rok 1947, když budoucí královna Alžběta II. na své první oficiální zámořské cestě do Jižní Afriky slibovala v rozhlasovém projevu, že zasvětí svůj život službě svému lidu, „ať už bude tento život dlouhý, či krátký“. Onen slib nakonec plnila až do konce vlády, která se stala druhou nejdelší v dějinách všech světových monarchií. Ale královna byla mnohem víc než jen služebnicí svého lidu. Stala se stálým symbolem identity a pevným bodem, kolem něhož se země proměnila snad i mnohem výrazněji než za vlády její dlouhověké praprababičky Viktorie.

Královna patřila k nejznámějším tvářím na planetě. V době, kdy je sláva často spojována s právem hlásat své názory, respektovala zvyklosti, podle nichž britští panovníci své politické postoje veřejně nevyjadřují. V době bezprecedentní dotíravosti médií začala královskou rodinu otevírat veřejnosti, ale jen tak, aby jí ponechala jistou míru tajemna. Přesto z ní její stoický klid tváří v tvář rodinným tragédiím učinil v očích veřejnosti kohosi lidského, do koho je možné se vcítit. Odešla 17 měsíců po svém choti Philipovi a v lidech po celém světě, jejichž životů se nějakým způsobem dotkla, vyvolal její skon obrovský zármutek.

V hluboké úctě k její osobě se odrá­ží především zdánlivě vrozený smysl

pro povinnost. Abdikace jejího strýce Eduarda VIII. kvůli svatbě s rozvedenou Wallis Simpsonovou s jistými výhradami dosadila na trůn Alžbětina otce Jiřího VI. a v mladé Alžbětě posílila odhodlání dostát zodpovědnosti, která na ni takto přešla.

Neměnná a diskrétní

Ve své místy nepříliš jasně definované roli si počínala delikátně. Byla každý týden důvěrnicí celkem čtrnácti premiérů počínaje Winstonem Churchillem a jen dva dny před svým skonem jmenovala patnáctou premiérku, Liz Trussovou. Od politiky si udržovala odstup a nadhled a své smýšlení dávala najevo vzácně a diskrétně, například když několik dní před referendem o nezávislosti Skotska v roce 2014 vyjádřila naději, že skotský lid „velice důkladně zváží svou budoucnost“.

Důvěrnost rozhovorů neprolomila, ani pokud se s některým z premiérů

neshodla v otázkách politiky – například prý nesouhlasila s Margaret Thatcherovou v otázce odmítání sankcí vůči Jižní Africe v době apartheidu.

Když Boris Johnson kvůli náročnému schvalování dohody o odchodu z EU usiloval o pochybné přerušení zasedání parlamentu, královna dodržela danou dělbu moci, v tichosti žádosti vyhověla a nechala rozhodnutí na Nejvyšším soudu, který označil Johnsonův postup za protizákonný.

Alžběta II. rovněž plně využila příležitostí skýtaných moderními dopravními prostředky a procestovala celý svět. Často byla první britskou vladařkou, jež navštívila někdejší kolonie a pomohla tak i přes postupný rozpad někdejšího impéria spojit pod záštitou Commonwealthu na čtyřiapadesát států.

Svou vlastní důstojností podpíra­la postupně upadající slávu Spojené­ho království. Od dob Dwighta Eisen­howera hostila či navštívila každého amerického prezidenta. Jedinou výjimkou byl Lyndon B. Johnson. Byla neměnnou figurou v čele státu napříč všemi jeho paralelními proměnami – když se z imperiální mocnosti stal nejdřív člen Evropského společenství a pak pobrexitový solitér, i když se sociálně konzervativní společnost, jíž dominovali bílí a muži, přeměnila v liberálnější, multikulturní stát.

Stálice národa

S těmito proměnami se snažila držet tempo i při modernizaci královské rodiny jako instituce. V průběhu desetiletí odvrhla některé nákladné výstřelky a začala se zeštíhlováním monarchie. Méně významní členové rodiny ustoupili do pozadí a v roce 1992 Alžběta souhlasila, že bude královský úřad poprvé od třicátých let 20. století platit daň z příjmu.

Jakkoli jistě si počínala při řízení oficiální královské „firmy“, rodinné zále­žitosti byly podstatně méně šťastné. Královna sama za nevydařená prv­ní manželství tří ze svých dětí samozřejmě nemůže. Královská rodina však ve vztahu s Dianou, princeznou z Walesu, pokazila, co mohla – ať už tím, jak tlačila na prince Charlese, aby si vybral „vhodnou“ choť, tak i očividnou nelibostí nad tím, jak ji popularita jeho nevěsty zastiňuje. Dianina tragická smrt rok po rozvodu a královnina neochota dát najevo empatii, jakou si v roce 1997 veřejnost žádala, představovaly jeden z nejtěžších okamžiků Alžbětiny vlády.

Stín Dianiny smrti se vznášel i nad rozhodnutím královnina vnuka prince Harryho a jeho ženy Meghan Markleové vzdát se královských povinností a odstěhovat se do Spojených států. A když královnin druhorozený syn Andrew hledal po rozvodu a konci své kariéry u námořnictva nový životní směr, spřátelil se s podnikatelem a sexuálním predátorem Jeffreym Epsteinem, což vedlo k jeho veřejnému zostuzení.

Za to, že se z těchto nesnází vzpamatovala, vděčí monarchie především vnitřní síle královny a jejího manžela, kterého označovala za svou „sílu a jistotu“. Toto pouto s postupem let zdánlivě jen sílilo. Úkol pokračovat v obnově nyní připadne králi Karlovi III., jeho druhé ženě Camille v roli královny manželky, i královu nejstaršímu synovi Williamovi a manželce Kate.

Království, jež po sobě Alžběta zanechala, čelí mnohem větším výzvám než její úřad. Velká Británie ztratila svou vlastní sílu a jistotu právě v době, kdy se snažila neobratně vytyčit své postoje pro příští desetiletí. Spousta dalších institucí v zemi působí zastarale nebo pošramoceně a ani samotné přežití 315 let trvající monarchie není zaručené. Osoba Alžběty II. byla tmelem, který pojil dohromady nejen Anglii, ale i ostatní národy Spojeného království.

V některých z dalších 14 zemí, kde zůstávala oficiální hlavou státu, mohou posílit proudy volající po nezávislosti na monarchii, které po dobu jejího setrvání na trůnu od svých snah upustily. A v některých částech Commonwealthu sílí i požadavky po přehodnocení britské koloniální minulosti, omluvě a odčinění starých hříchů. Charles a William to při své cestě po Karibiku v minulém roce poznali na vlastní kůži. Král Karel III. se s těmito problémy bude muset potýkat ve výrazně pokročilém věku a bez veřejné podpory, jaké se těšila jeho matka.

Problémy, jimž její země nyní čelí, však královna nezpůsobila. Zatímco vlády jejích předchůdkyň, Alžběty I. a Viktorie, znamenaly období obrovského rozšiřování království, na druhou Alžbětu připadl úkol být stálicí národu, který se vyrovnává se svým novým místem ve světě. Díky grácii, lidskosti a nezdolnosti, s nimiž si ve své roli počínala, a obrovské úctě, které se těšila u svého lidu, bude na sedm desetiletí trvající vládu královny Alžběty II. vzpomínáno jako na neméně výjimečnou.