Poslední výzva královny světa

To už tehdy prakticky mizelo ze světa, kus po kuse z něj odpadávalo jedno území za druhým a královna se tak pomalu stávala panovnicí bez své říše, nad níž kdysi „slunce nezapadalo“. O to více se snažila královnou skutečně být. Panovnicí jakožto symbolem něčeho vyššího, něčeho, co nás všechny přesahuje a čemu se kdysi říkalo majestát.

Ten je sice přímo spojen s královským, prezidentským, císařským po­stem, ale nelze si ho na sebe jen tak obléct jako ozdobný plášť nebo pestře zdobenou korunu. Majestát je vnitřní osobnostní nastavení, jež se dost dobře naučit nedá. Je to něco jako vnitřní smysl pro řád, který není jen pozemského původu. I proto ho lze pouze s grácií a trpělivostí nést a profilovat. A přesně to Alžběta II. důsledně dělala.

Ve všech filmech, dokumentech a seriálech, které o královně a její široké rodině vznikly, se vztah k majestátu probírá jako centrum monarchie. Panovnice se v něm dostává do konfliktu zájmů: prosazuje své povinnosti, dané vyšší mocí, ale přitom je nucena sledovat, co si o jejím počínání myslí její poddaní. To byla pro Alžbětu ta největší práce, skutečná panovnická dřina: často bolestné prozření, že královna, jež dobře slouží zemi a lidu, se také musí přizpůsobovat tomu, jak se proměňuje společnost. Byl to ten největší vnitřní boj, který za těch sedmdesát let vlády Alžběta II. podstupovala, a jak se ukázalo, přesně to na ní Britové nakonec nejvíce ocenili. Schopnost přizpůsobit se změnám a přitom neztratit své konzervativní kořeny, neztratit sama sebe.

Možná i proto se Alžběta II. postupně stávala jakousi „královnou světa“. Univerzálním symbolem potřeby něčeho pevného a silného, trvalého. Bylo to uznání nečekaného objevu pozdní doby planetární civilizace, že konzervativní hodnoty, jsou-li tak autenticky žité, mají své místo i v moderním světě. Byla to ale i prostá nostalgie po pevné půdě minulosti. Většina jistot se v moderním světě rozpustila jako máslo na horkém ovoci. Na nic se nedá spolehnout, všechno je příliš křehké a tekuté na to, aby se na tom dalo něco postavit. Jak symbolicky pevně v takovém světě působí odlesk dávného impéria, který Alžběta II. uměla tak samozřejmě přenášet po celé planetě.

S jejím odchodem mizí tato lehkost a samozřejmost společné existence liberálně moderního a konzervativního. Zapomenuta nebude, její nástupci se k Alžbětě jako k žádoucí metě budou dál vztahovat, ale těžko už svou funkci panovníka naplní oním dávným majestátem království, jež v sobě zemřelá panovnice měla.

Svět přišel o královnu, ať žije královna – chtělo by se zvolat. Všechno se přece neustále mění, přicházejí nové osobnosti, jejichž kouzelná síla se dnes přes sociální sítě a média dokáže snadno přenést do celého světa. Jenže majestát vlastní Alžbětě II. byl něčím víc: pozdním sběrem, či dokonce precizním výběrem z hroznů dějinné moci, kterou králové a královny kdy v sobě nesli.

Návrat už není možný, královský majestát se smrtí královny definitivně vyprchává. Svět bude hledat nový symbol moci, který by jej dokázal v představivosti spojit. Nikdo takový dnes není na obzoru, ale to si při korunovaci Alžběty II. také všichni mysleli a dopadlo to úplně jinak. Osobností si většinou všímáme se zpožděním a jejich velikost oceňujeme až po jejich smrti. Rozloučení s královnou světa není výjimkou. Dívejte se na obzor na nově přicházející a dejte jim šanci, to je poslední výzva odcházející královny, která by neměla být oslyšena ani v rozhádaném Česku.