Voda nad zlato

Světová spotřeba vody se za posledních sto let zešestinásobila. A do roku 2030 se má oproti dnešku podle odhadů Organizace pro výživu a zemědělství OSN (FAO) zvýšit o dalších padesát procent. Pokud lidstvo nezmění svůj přístup k hospodaření s vodou, podle Světové banky existuje vysoká pravděpodobnost, že již ve zmíněném roce 2030 bude globální poptávka po vodě přesahovat její dostupnou nabídku o dvě pětiny. Podle údajů organizace World Resources Institute bude do roku 2050 vystaveno velkému nedostatku vody 31 procent celosvětového HDP. V absolutních číslech se bavíme o 70 bilionech dolarů oproti 15 bilionům dolarů (tehdejších 24 procent celosvětového HDP) v roce 2010.

To by mělo dalekosáhlé důsledky zejména na schopnost planety uživit populaci. Celých 70 procent globální spotřeby vody totiž připadá na zemědělství (viz graf Na vodu nároční farmáři). Nelze se tedy divit, že zajištění dostatku této životadárné tekutiny se stává stále větší prioritou. Odhady OECD uvádějí, že jen k dosažení všeobecného přístupu k čisté pitné vodě na pití i pro účely hygieny budou do roku 2030 v zemích s nízkými a středními příjmy potřeba investice ve výši 200 až 400 miliard dolarů ročně.

Nenažrané mikročipy

A další stovky miliard dolarů poplynou do zajištění vody pro zemědělství a průmysl. Celosvětová poptávka po vodě pro potřeby výroby vzroste podle odhadů OSN do poloviny století o 400 procent. Obzvlášť rychle roste v posledních letech v oblasti výroby polovodičů. Ročně producenti čipů spotřebují kolem jednoho bilionu litrů vody. Ne, není to chyba. A tuto žízeň lze jen stěží uhasit. Chamtivost po stále výkonnějších mikročipech, živená boomem umělé inteligence, se zdá být neukojitelná. Přední výrobci čipů, jako jsou Samsung, TSMC a Intel, stejně jako Nvidia, nyní budují obrovské nové výrobní kapacity. Jen v USA má vzniknout padesát nových továren. Zároveň se mnoho závodů na výrobu čipů nachází tam, kde je sice dostatek prostoru na výstavbu fabrik – ale málo vody: v suchých oblastech na Tchaj-wanu, v Singapuru nebo Austrálii. A v Arizoně, Novém Mexiku nebo Oregonu, kde Intel provozuje své obrovské továrny, spouštějí vedlejší účinky klimatických změn také dlouhotrvající sucha a chronický nedostatek vody. Nelze se divit, že výrobci polovodičů staví u svých továren rozsáhlé kapacity na recyklaci vody. Například úpravna vody v závodě společnosti Intel v oregonském Hillsboro má rozlohu sedmi fotbalových hřišť, délka trubek přesahuje 24 kilometrů a dokáže denně recyklovat až deset milionů litrů této tekutiny.

Snaha zajistit si dostatečné dodávky vede k podobným investicím stovky dalších firem v mnoha průmyslových odvětvích. To představuje obří trh. Kent McClanahan, viceprezident společnosti RBC Wealth Management zaměřené na správu aktiv, odhaduje jeho hodnotu na bilion amerických dolarů, což je o něco méně než jedna setina celosvětového ekonomického výkonu (světový HDP měl ke konci loňského roku dosáhnout hodnoty 105 bilionů dolarů). Z tohoto obřího trhu profitují – a stále více budou – hlavně tři druhy firem: vodovodní společnosti, jež přivádějí pitnou vodu firmám a konečným spotřebitelům, dále dodavatelé technologií, které se používají například pro snižování spotřeby, čištění vody nebo úpravu vody pro průmysl, a v neposlední řadě firmy specializované na ekologickou likvidaci a čištění odpadních vod.

Rychle rostoucí obor

Přestože je již nyní péče o vodu a její dodávky obřím trhem, i do budoucna rychle poroste. Například agentura Allied Market Research očekává, že velikost globálního trhu úpravy vody pro potřeby průmyslu vzroste z 263,1 miliardy dolarů v roce 2020 na 520,4 miliardy do roku 2030. A tato perspektiva se promítá i do ohodnocení řady firem z tohoto oboru. Například cena akcií amerického specialisty na odpadové hospodářství včetně čištění odpadních vod, společnosti Waste Management, vzrostla za posledních pět let o více než 80 procent. A v případě společnosti Ferguson, největšího prodejce instalatérských potřeb a vodárenských produktů v USA, akcie přidaly za stejné období přes 150 procent.

Téma vody tak rezonuje i v investorské veřejnosti, a proto vzniklo i několik fondů investujících do akcií firem aktivních v této oblasti, jmenujme například Amundi MSCI Water ESG Screened ETF, BNP Paribas Aqua či Pictet-Water. V posledních deseti letech dosahují roční výkonnosti v průměru kolem jedenácti procent.

Dobrým příkladem úspěšné společnosti je již zmíněná firma Ferguson. Důvod jejího úspěchu je jednoduchý: roste poptávka po všem, co pomáhá snižovat spotřebu vody. Zvláště žádané jsou detektory netěsnosti potrubí. Únik vody je jedním z nejvážnějších problémů v mnoha zemích. Například v Londýně uniká téměř 40 procent pitné vody. BNP Paribas celosvětově odhaduje, že ztráty pitné vody v důsledku špatné infrastruktury dosahují 126 bilionů litrů, což odpovídá zhruba 43 litrům za den na každého obyvatele planety. Akcie vodohospodářských firem často nepřipisují až takové zhodnocení, ale jejich byznys je velmi stabilní, a tedy nesou i pravidelný dividendový výnos. Profesionální investoři proto často využívají tyto cenné papíry jako stabilizátory portfolia a jako náhradu za nízkoúročené státní dluhopisy.

Čištění i odsolování

Další velkou výzvou pro firmy působící v oblasti dodávek vody je kvalita jejich produktu. Vody je na Zemi ve skutečnosti více než dost. Ale většina je příliš slaná, příliš špinavá nebo kontaminovaná patogeny (viz grafy Příliš slané vody a Ledovce vládnou). I tato oblast je investičně velmi zajímavá, jak potvrzuje švýcarský finančník Marc-Olivier Buffle. Ten napsal svou doktorskou práci na téma úpravy vody a dlouho pracoval pro kanadského specialistu na sterilizační systémy. Už dobrých deset let zpeněžuje své odborné znalosti prostřednictvím nových investičních nápadů pro ženevskou privátní banku Pictet. Buffle vidí největší potenciál mezi výrobci systémů pro kontrolu a zlepšování kvality vody. Společnost Xylem je ukázkový příklad. Někdejší vodárenská divize amerického konglomerátu ITT, která byla v roce 2011 vyčleněna a uvedena na burzu jako nezávislá jednotka, každoročně prodává čerpadla, filtry a ventily v hodnotě přes sedm miliard dolarů a od svého uvedení na burzu zhodnotila své akcie o více než 400 procent. Podobně je na tom výrobce laboratorního vybavení Thermo Fisher. Asi pětinu tržeb této americké společnosti připadá právě na oblast zpracování a čištění vody.

Obě společnosti těží z enormně rostoucí poptávky po technologii zpracování této tekutiny. „Řešení pro recyklaci vody do průmyslu budou v budoucnu ještě více žádané. Nedostatek je stále větší a zároveň se neustále zvyšují potřeby řady odvětví,“ potvrzuje Justin Winter, portfolio manažer londýnského investičního butiku Impax Asset, který se specializuje na udržitelné investice.

Slibným způsobem, jak ukojit rostoucí žízeň ekonomiky i obyvatelstva, je odsolování mořské vody. Podle údajů International Desalination Association již více než 300 milionů lidí ve světě nyní používá odsolenou vodu. Tu jim dodává přes 21 tisíc odsolovacích zařízení, což je téměř dvakrát více než před dekádou. Tomu odpovídá i hodnota trhu desalinačních technologií.

Studie společnosti Straits Research uvádí, že jeho hodnota koncem loňského roku přesahovala 20,3 miliardy dolarů a do roku 2032 má vzrůst na téměř 44,6 miliardy, ročně tedy v průměru o více než devět procent. Nikoli náhodou nadpoloviční část odsolovacích zařízení světa stojí v oblasti Blízkého východu a severní Afriky. Najdeme tam i zřejmě největší desalinační závod na planetě – v saúdskoarabském městě Ras Al-Khair –, který produkuje přes milion metrů krychlových vody denně. Ovšem jako většina obdobných zařízení na světě stále „jede“ na fosilní paliva.

V současnosti se k odsolování mořské vody používají dvě techniky – tepelná a membránová. Při tepelném odsolování se mořská voda zahřívá, dokud se neodpaří a zanechá sůl. Obvykle je tato cesta velmi energeticky náročná. Membránový systém, známý také jako reverzní osmóza, funguje tak, že slaná voda se tlačí přes polopropustnou membránu, která sůl zachytí. To rovněž vyžaduje značné množství energie, ale méně než v případě zahřívání.

I proto se hledají způsoby, jak obor ozelenit. Například letos francouzská Veolia Environnement získala v Dubaji projekt Mirfa 2, v jehož rámci vznikne odsolovací zařízení schopné dodávat vodu dvěma milionům lidí. Hodnota kontraktu činí 320 milionů dolarů a závod bude pohánět výhradně energie vyrobená v solární elektrárně. Zajímavou novinkou jsou i plovoucí odsolovací zařízení vyvinuté kanadským startupem Oneka Technologies, které mají veškerou potřebnou energii získávat přímo z pohybů moře. Princip je následující: odsolovací jednotky jsou jakési bóje ukotvené na mořském dně a využívají membránový systém, který je poháněn výhradně pohybem vln. Čerstvá pitná voda se pak čerpá na pevninu potrubím, opět pouze s využitím energie poskytované vlnami. „Technologie nepoužívá žádnou elektřinu. Je to stoprocentně mechanicky poháněné,“ říká Susan Huntová, zodpovědná za inovace ve společnosti Oneka Technologies. Do komerčního prodeje má tato novinka zamířit v příštím roce. Ovšem problematickou v případě odsolování není jen použitá energie, ale i odpadní proud vysoce koncentrované slané vody nebo solanky. Pokud se před vypuštěním zpět do moře řádně nezředí, může vytvořit „mrtvé zóny“ – oblasti, kde je koncentrace soli příliš vysoká na to, aby tam existoval mořský život.

Zajímavě tento problém řeší právě v Oneka Technologies. Solanka se smíchá s původní mořskou vodou, kterou bóje vtahují, ale neprošla membránou. A to v poměru čtyři ku jedné a výsledná směs se pak uvolní zpět do moře. „Je tedy jen asi o 25 procent slanější než původní mořská voda,“ dodává Huntová.

Jiný způsob volí nizozemská společnost Desolenator, která solanku nevypouští zpět do moře. Místo toho shromažďuje veškerou sůl pro komerční využití. „Solanka byla dlouho bolehlavem při odsolování. V podstatě je to odpadní produkt. Krystalizujeme solný roztok, abychom vyrobili vysoce hodnotnou sůl, vhodnou pro jakýkoli druh průmyslového použití,“ říká Lauren Becková, projektová ředitelka firmy Desolenator.

Obracející se vlna

Chedly Tizaoui, profesor chemického inženýrství na Swansea University, je odborníkem na systémy zásobování vodou. I když podporuje vývoj v oblasti odsolování, říká, že by se každý měl v první řadě zaměřit na menší spotřebu vody: „Používejte méně vody a jen když ji potřebujete. Myslete na energii potřebnou k čerpání vody i chemikálie používané k její úpravě. To jsou důležité úvahy, když otáčíte kohoutkem.“

Přitom čištění vody je další slibná cesta, jak si zajistit její dostatek. Již zmíněná Veolia spolu se společností Suez International aktuálně staví úpravnu vody v bangladéšském Gandharbpuru, která po svém dokončení denně získá 500 tisíc metrů krychlových z vod řeky Meghna (východní rameno delty Gangy a Brahmaputry – pozn. red.), aby mohla zásobovat nezávadnou pitnou vodou 4,3 milionu lidí v Dháce. A právě příklad společnosti Veolia Environnement ukazuje, jaký byznys voda představuje. Po vyčlenění z konglomerátu Vivendi na přelomu tisíciletí se skupina vyvinula v globálního hráče v oblasti vodního, odpadového a energetického hospodářství. Nyní má zhruba 220 tisíc zaměstnanců v 54 zemích, loňské tržby přes 45 miliard eur. A do kasičky jí vydatně přisypávají projekty jako právě úpravna vody v Dháce (275 miliard eur), odsolovací zařízení v Abú Zabí (325 milionů eur) či počátkem tohoto roku podepsaný kontrakt na čističku v Bombaji, jež má po dokončení dodávat dva miliony litrů čisté vody denně a vyjde na přibližně půl miliardy dolarů.

Společnost ovšem nespoléhá jen na jednorázové zakázky, páteří jejího byznysu jsou dodávky vody městům a průmyslovým firmám, což zajišťuje stabilní peněžní tok. Letos březnu získala Veolia kontrakt za čtyři miliardy eur na zásobování celkem 133 obcí v širší oblasti Paříže pitnou vodou do roku 2036. V Česku skupina pitnou vodou zásobuje 2,7 milionu obyvatel ve více než 600 českých městech a obcích a zároveň jsou na kanalizační síť provozovanou společností napojeny více než dva miliony osob. Soukromý kapitál však nebývá vždy ideálním řešením pro rozvodné sítě, které z principu vytvářejí přirozený monopol a konkurence je vyloučená. Nikde to není vidět lépe než ve Velké Británii, rodné zemi privatizovaného vodního hospodářství. Od doby, kdy premiérka Margaret Thatcherová v roce 1989 prodala deset regionálních státem kontrolovaných vodovodních společností v Anglii a Walesu do soukromých rukou, vyplatily tyto firmy dividendy v celkové výši 78 miliard liber. Přesto noví majitelé zatížili do privatizace nezadlužené státní podniky celkem 64 miliardami liber dluhového kapitálu. Zároveň se snížily investice do kritické infrastruktury o pětinu oproti úrovni obvyklé v 90. letech. Zprávy o děravém potrubí a kontaminované pitné vodě jsou nyní v britských médiích téměř na denním pořádku. Mimochodem: právě Anglie a Wales jsou jedny z mála zemí světa, které své vodovodní sítě soukromým investorům prodaly a neudělily jim jen dlouhodobou koncesi na jejich provozování.

A právě odstrašující příklad Spojeného království je důvodem, proč lze nyní pozorovat opačný trend – mnohé samosprávy přestávají obnovovat licence soukromým podnikům na provoz vodovodních a kanalizačních sítí. Ukazují to údaje nizozemské agentury Transnational Institute, která do konce loňského března evidovala celosvětově 339 dříve privatizovaných vodohospodářských služeb navrácených do veřejných rukou.

„Přímé zkušenosti s běžnými problémy soukromého vodního hospodářství – od nedostatku investic do infrastruktury přes zvyšování sazeb až po environmentální rizika – přesvědčily komunity a politiky, že veřejný sektor má lepší pozici pro poskytování kvalitních služeb občanům a prosazování lidského práva na vodu,“ uvádí zpráva Transnational Institute. Ať už se svět rozhodne zajistit vodu pro své obyvatele jakýmkoli způsobem, je zřejmé, že jde stále o obrovskou výzvu – v roce 2022 bylo podle odhadů OSN 2,2 miliardy lidí bez přístupu k bezpečné pitné vodě.