Zlatí hoši v politice

Prvním skvělým hokejistou, který zasedl v české Poslanecké sněmovně, byl legendární Augustin Bubník. Mistr světa z roku 1949 a stříbrný z olympiády ve Svatém Mořici 1948 si také v komunistickém kriminále po vykonstruovaném procesu s dalšími mistry světa odseděl skoro pět let. Do politiky vstupoval pozdě. V roce 1998, kdy se stal poslancem za ODS, mu bylo sedmdesát. Po čtyřech letech odcházel s pocitem, že se v onom „domě křiku a hádek“ nedá moc udělat.

Bubník na tom byl stejně jako většina hochů z Nagana, kteří zamířili za novou sebe­realizací do politiky. „Byl jsem jedním ze sportovců, kteří se pokusili pomoct sportu skrze politickou scénu,“ říká hokejový brankář Milan Hnilička (v Naganu jako třetí brankář) o tradiční motivaci, s níž do politiky zamířil i Bubník. „Šel jsem do politiky s tím, že chci pomoct českému sportu,“ zní pro změnu varianta Jiřího Šlégra, opory české obrany v Naganu, který strávil ve sněmovně skoro tři roky a v roce 2013 z ní dobrovolně odešel.

„Nejvíc mě mrzí, že se politika dneska už vůbec nedělá pro lidi,“ postěžoval si tehdy Šlégr v Blesku. „Jestliže si 90 procent z nich něco nepřeje a vládě je to jedno a stejně udělá svoje, tak to už nemá obdoby. Každý nemůže uspokojit každého, to je přirozené. Ale jestliže to zajde takhle daleko, tak to je ošklivý,“ dodal rozezleně Šlégr. Zvláštní: po jedenácti letech by slavný hokejista mohl říct vlastně prakticky to samé a nikdo by si nevšiml, že je to citát starší o tolik let. Politika se tedy asi moc nezměnila, naopak slogan „myslíme na lidi“ se mezitím stal hlavní mantrou všech. Jen to jaksi nejde, jak předvídal politický analytik z naganské obrany.

Pomáhat sportu

Pomáhat sportu jako Hnilička, Šlégr či Bubník by chtěl nově i Vladimír Růžička, kterého politické sympatie a osobní přátelství přitáhly k populistické straně Jindřicha Rajchla PRO. Růžička, který po Naganu dlouhé roky dělá hokejového trenéra a byl u poslední zlaté medaile s národním týmem v roce 2010, má jakýsi propracovaný plán, jak naznačil v minirozhovoru pro týdeník Euro (na straně 17), který by mohl pomoct dostat český sport na jinou úroveň. Zatím ale nechce prozradit, co to je. Tak uvidíme, až bude chtít PRO do sněmovny, protože v eurovolbách bývalý kapitán z Nagana sice kandiduje, ale do Bruselu se prý rozhodně nechystá.

V podpoře sportu to ve sněmovně dotáhl nejdále Milan Hnilička. Zatímco Bubník pracoval pouze ve sněmovním sportovním výboru a jeho lobbing neměl velký účinek, Hnilička díky hnutí ANO a jeho výhře ve volbách mohl nejen do parlamentu, ale stal se také prvním ředitelem Národní sportovní agentury. Hlavní teze, s níž Hnilička do agentury tehdy přišel, kupodivu zněla „podpora sportu pro všechny“. NSA se měla snažit podpořit především rozvoj sportování dětí. Rozpohybovat děti se Hnilička pokoušel samozřejmě dotacemi, v jejich rozdělování mu radili i další bývalí slavní sportovci Jaromír Jágr nebo Pavel Nedvěd. Všechno bylo v začátcích, a tak se dodnes prověřují a zkoumají způsoby, jak se peníze tehdy vlastně rozdělovaly.

Hnilička po trapné návštěvě oslavy narozenin vlivného severočeského podnikatele Petra Bendy během covidových opatření (na místě byl i Šlégr) položil poslanecký mandát a nakonec odešel i z NSA. Z rozhovoru pro týdeník Euro (na straně 22) se ale zdá, že ho tato zkušenost spíše zocelila, než že by ho rozhodila na delší dobu. Hnilička se vrátil k hokeji, působí v manažerské roli u české reprezentace. Do politiky se vracet nechce, i když na ni nezanevřel a zejména budování NSA bere jako skvělou manažerskou příležitost. Na rozdíl od Šlégra politiku moc nehodnotí, bere ji jako období svého života, kdy se něco naučil, i o sobě, proto nechtěl ani komentovat rozhodnutí dalších zlatých hochů z Nagana jít do politiky. Hnilička je zpátky u hokeje a má do budoucna dost jasno: „Jsem spokojený v tomto světě.“

Obličeje pro média

Právě nespokojenost s tím, co čekalo sportovce po konci kariéry, je podle psychologů hlavní motivací ke vstupu do politiky. Tam má sportovec šanci být zase viděn, přitahovat pozornost a díky ní také něco dobrého udělat. Stejně motivován šel do politiky skokan na lyžích a poslední český vítěz Turné čtyř můstků Jakub Janda. Za ODS se v Poslanecké sněmovně také snaží pomáhat sportu, je předsedou podvýboru pro sport. Ještě před Jandou se za ČSSD prosadil jiný slavný skokan Pavel Ploc – od zastupitele Harrachova přes krajského zastupitele po poslance ve sněmovně vydržel 11 let.

Podobně i Jiří Šlégr si nejdříve vyzkoušel regionální politiku, byl zastupitelem v Litvínově, dokonce členem vedení města. Dveře do vyšších pater mu otevřelo přátelství s Jiřím Paroubkem, tehdejším předsedou ČSSD. Paroubek po neúspěšných volbách z ČSSD odešel a založil si novou stranu, Národní socialisty, Šlégr mu dělal jako dvojka ve straně známý obličej pro média. Strana, později přejmenovaná na LEV 21, v politice propadla a Šlégr se politicky vrátil domů do regionu.

Tak horečná politická aktivita na místní úrovni je mezi hochy z Nagana mířícími do politiky spíše výjimka. Hnilička ani Růžička nikde v místní politice nevystupovali, politiku v regionu či obci nedělal ani bývalý hokejový brankář Dominik Hašek, který se letos na podzim utká o post senátora na Benešovsku. Mimo jiné s pro někoho kontroverzním zákonodárcem Zdeňkem Hrabou, který vystoupil ze STAN, za nějž kandidoval, a stal se volným senátorem bojujícím za konzervativní hodnoty, zejména „proti gen­derovým a jiným progresivistickým novotám“.

Hašek to vidí jinak

Dominik Hašek – zcela jistě největší hvězda hokejového turnaje v Naganu – je v tomto směru spíše na druhé straně bojiště. Založením více moderní liberál. Kandiduje za TOP 09, kde už před časem nabídl své služby. Hlavním motorem jeho politického snažení je dnes boj proti přijímání ruských sportovců do světové sportovní komunity. Ti tím podle Haška propagují válku, zabíjení, mučení a genocidu v ruské válce na Ukrajině. Hašek viní Mezinárodní olympijský výbor, NHL, vlády mnoha zemí a další mezinárodní instituce, že nebrání ruským sportovcům v mezinárodní činnosti a nenabízejí jim možnost díky speciálně financovaným programům odsoudit válku a relativně bezpečně se odpojit od Ruska. Neztratit kariéru, ale ani svou vlastní tvář, nešpinit si svědomí, dala by se shrnout Haškova pozice.

Hašek při rozhovoru pro týdeník Euro (na straně 18) sice také mluví o pomoci sportu, například o programech pro chudší děti, ale je jasně patrné, že to není jeho hlavní zájem. Politika ho láká spíše jako veřejná činnost, tedy veřejný souboj o hodnoty a ideje. Je to mezi reprezentanty z Nagana naprostá anomálie: nikdo z těch, kteří vstoupili do politiky nebo se o vstup do ní snažili, nepřemýšlel o politice tak, jako se o to pokouší Hašek.

Dalo by se možná říct, že u Haška hraje roli také touha po novém adrenalinu, o který se jinak stará sport, touha, jež je v současné politice navíc motivována dost zásadním bytostným konfliktem. „Nechci, aby tu vládl nějaký diktátor nebo někdo, kdo si jako pan Babiš dělá z republiky firmu… Je pro mě strašně důležité, aby zůstala zachována demokratická pravidla,“ říká Hašek a z jeho upřímného zápalu je znát, že to myslí vážně.

To samozřejmě neznamená, že nejzlatější hoch z Nagana mluvící o obraně demokracie má senátní post jistý, jeho případný vstup do politiky by však mohl posunout smysl celého tohoto skupinového výletu slavných hokejistů do parlamentních vod. Hašek je totiž prvním z řady, kdo cítí, že to nejdůležitější je tu vlastní občanský postoj, nikoli zlatá minulost a dobrá znalost sportovního prostředí a provozu. Díky Dominikovi i my ostatní víme, že politika není totéž, co sportovní či jakýkoli jiný lobbing.