Politici z Nagana

Hochy z Nagana si pamatuje několik generací a s nimi také dál ve společnosti přežívá ten krásný slastný pocit, že to Češi zase jednou všem natřeli, že jsme vyhráli na turnaji století, což už nikdy nikdo nedokáže. Jednou a dost, ale bude to platit na věčné časy.

Nagano je výjimečné i v jiném ohledu. Z žádného jiného sportovního týmu se nevydalo tolik lidí do politiky. Začalo to vlastně už Jaromírem Jágrem, který byl v politice jen zprostředkovaně, tedy většinou jen na plakátech, to když svým obličejem a sociálním kapitálem podporoval šéfa ODS Václava Klause a o mnoho let později zase tlačil šéfa ANO. To už ale mezitím v Poslanecké sněmovně za sociální demokracii seděl Jiří Šlégr, řečený Guma, nejlepší český obránce z Nagana, který vstřelil tak důležitý gól v semifinále proti Kanadě. Sněmovní plusy a minusy ochutnal i třetí brankář z Nagana Milan Hnilička, který dokonce zakládal a řídil Národní sportovní agenturu, v Česku suplující ministerstvo sportu.

Do politiky nově míří i další dva „zlatí hoši z Nagana“. Bývalý fantastický útočník, dnes trenér Vladimír Růžička podporuje stranu rozhněvaných a nespokojených PRO. Největší hrdina olympijského turnaje v Naganu brankář Dominik Hašek by se rád stal senátorem za jednu z vládních stran.

Většina naganských hrdinů se pořád pohybuje v hokejovém prostředí: dělají trenéry, manažery, skauty, podnikají. Dalo by se říct, že zůstali ve světě, v němž vyrostli jako hráčské osobnosti, dělají to, co je vždycky bavilo. Využili své životní zkušenosti tam, kde je nasbírali, tedy v místech, kde se dají využít nejlépe. To se každému zdá jako samozřejmé. Ale proboha proč politika?! Přineslo snad vítězství v Naga­nu hráčům nějakou zvláštní výjimečnou vlastnost, kterou lze v politice dobře uplatnit a rozvinout a která přináší konkurenční výhodu vůči ostatním?

Taková otázka by měla smysl ještě před deseti patnácti lety, dnes už ji nikdo ani nepokládá, protože je každému dávno jasné, že to hlavní, co takoví hráči přinášejí do politiky, je právě jejich mytizovaná naganská aura. Září nikoli precizně formulovanými politickými názory či jasnými postoji v dilematických rozporech doby, to podstatné, co z nich dělá vhodné kandidáty politické kariéry, je mediální přitažlivost. Zlatí hoši z Nagana stále táhnou a udržovat pozornost publika, to je dnes hlavní politický trumf. Kdo by je nechtěl mít ve svém týmu?

Zlatí hokejisté z Nagana to mají v politice paradoxně mnohem těžší než všichni ostatní. Od hvězd a mytických hrdinů se čekají velké výkony, musí ale zároveň přesvědčit spolustraníky i občanské publikum o tom, že naganský lesk je jen nástroj, nikoli podstata jejich politické hodnoty a síly. Že nejsou jen ta sláva, která navíc přichází z více než čtvrtstoletí staré události.

Vlastně o tom musí přesvědčit hlavně sami sebe. Téma „Nagano v politice“, které nese toto číslo, nabízí pohled na ty, kteří to už zkoušeli, i na ty, kdo to zkoušejí nově právě teď. Snad to pro vás, milí čtenáři, bude zajímavé a poučné čtení. O velkých sportovcích, o překračování vlastního stínu i o smyslu politiky. Je to ale čtení bez záruky. Až vy sami na konci uvidíte, zdali všem čtyřem „politikům z Nagana“ na konci budete moct říct jako tehdy: „Hoši, děkujem!“