Hazard se zdravím
V excelentně obsazené debatě, v níž se na politické jeviště vrátil i bývalý covidový ministr Adam Vojtěch (za ANO), padla nenápadná úvodní otázka: V jakém stavu je české zdravotnictví a kvalita péče v Česku?
Je před volbami, a tak se dal čekat proud sžíravé kritiky popisující úpadek oboru, klesající kvalitu, propad v mezinárodních žebříčcích. Nic takového. Všichni účastníci debaty zleva doprava, od konzervativního k liberálnímu až k socialistickému extrému, kvalitu péče chválili! V mnoha oborech, například v kardiologii, onkologii, neurochirurgii, jsme podle nich dokonce na světové špičce. Nebývalá politická idyla. Ale jen na chvíli: následovaly stesky na financování, na špatnou organizaci systému, na jeho malou udržitelnost do budoucna, která je způsobená i tím, že chybí lékaři a zdravotnický personál.
Proměna zdravotnictví, jež by mohlo fungovat mnohem efektivněji, je částečně i tématem titulního rozhovoru tohoto čísla. Spolumajitel a ředitel zdravotnické sítě Medicon, bývalý anesteziolog David Karásek, v něm mimo jiné popisuje, jak se s každou prkotinou chodí do nemocnice, místo aby rutinní věci řešily ambulance. Nemocniční zařízení pak nemají kapacity na větší výkony, posouvají se operace a začíná kolotoč zpoždění známý z jiných zemí, třeba z Velké Británie.
Britský National Health Service (NHS) je prototypem dysfunkčnosti. Britové se mu smějí přes padesát let. Nejdrsnější, ale také nejvtipnější (protože přesné a trefné) skeče slavné komické skupiny Monty Python jsou právě na toto téma – nesmyslné plýtvání v systému NHS, ale rovněž nekonečné šetření ohrožující pacienty, veřejné zdraví i finance.
Tak daleko ještě nejsme, ale mohli bychom být. Přesněji: už jsme tímto směrem vykročili. Zdravotní pojišťovny sahají na dno svých rezerv a v dalších letech je bude těžké znovu naplnit. Přibývá úkonů, prodlužuje se věk dožití; věk „života ve zdraví“ je však pořád krátký, a proto roste i zátěž systému. A lepší to nebude. V politické debatě zmiňované na začátku se samozřejmě všechny tyto věci objevily. Všichni to vědí, ale nikdo s tím nic nedělá – ani předchozí ani odcházející vláda. Osm let odkládání (ale trvá to už 20 let), to je příčina skluzu k systému deficitnímu, křehčímu, nestabilnějšímu a také rizikovějšímu. Proč se to děje, také všichni vědí – politici mají strach, že by potřebná reforma naštvala voliče. Byla by asociální, nebo zase moc sociální, což by znamenalo zvýšení daní. A tak raději nikdo nedělá nic a čeká se, až to jednou praskne. Bohužel to nezmění ani volby, které budou už za dva a půl měsíce. Zdravotnické téma je v nich marginální…
Berte toto číslo Eura a rozhovor o budoucnosti zdravotnictví a podnikání v něm jako připomenutí, že v prostředí všeobecné nespokojenosti, nedůvěry a rezignace ještě existují věci, na nichž záleží všem. Lze-li tedy věřit sociologům, že nejvyšší hodnotou většiny obyvatel je nadále – zdraví.
Hezký zbytek léta!
