Hledají se rekruti pro řídnoucí armády

Při květnovém svátku demokracie v Berlíně, který se konal v rámci oslav 75. výročí německé ústavy, byl armádní stánek bundeswehru v obležení. Přihlížející se doslova přetlačovali, aby viděli aspoň část videa z nedávných operací nebo si mohli prohlédnout nejnovější vojenskou techniku. Bylo mezi nimi však jen málo těch, jež armáda skutečně potřebuje oslovit: tedy mladých lidí. Poté, co putinovské Rusko v únoru 2022 zaútočilo na svého souseda, Ukrajinu, vyhlásilo Německo ústy svého kancléře Olafa Scholze v obraně země jistý „bod obratu“, Zeitenwende, a o miliardy eur zvýšilo výdaje na obranu. Mnohem více pozornosti nežli nová výstroj či munice představená na videích si však zaslouží otázka nedostatku vojenského personálu. Spolkové obranné složky, tedy bundeswehr, mají 181 tisíc aktivních vojáků, jenže podle velitelů samotných jim ke splnění aktuálních úkolů chybí už nejméně 20 tisíc lidí. Jde o jeden z největších personálních deficitů v Evropě, nicméně podle Mezinárodního institutu pro strategická studia (IISS) není ojedinělý.

Vojáci chybí EU i za kanálem

V posledních deseti letech neplní každoroční cíle v oblasti náboru vojáků ani Velká Británie, která nedávno opustila svazky EU a jejíž pozemní síly loni přišly o čtyři tisícovky vojáků. Francouzské ozbrojené síly, s přesně 203 850 muži a ženami nejpočetnější v Evropě, podle tamních generálů stále nedosahují potřebného počtu a od roku 2014 se početně snížily o osm procent. Stavy italské armády výrazně klesly z 200 tisíc vojáků před deseti lety na současných 160 900 osob.

Na papíře mají evropští spojenci ze zemí NATO dohromady 1,9 milionu vojáků – zdánlivě dost na to, aby dokázali čelit Rusku, jež má oficiálně 1,1 milionu vojáků a 1,5 milionu záložáků. Ale pozor, ve skutečnosti by evropští členové aliance nezvládli do případného konfliktu nasadit více než 300 tisíc vojáků – a i to by si vyžádalo měsíce příprav, tvrdí listem Financial Times oslovení analytici. „Při plánování evropské obrany se v NATO řadu let řešila otázka – jste připraveni poskytnout 300 speciálních jednotek pro nasazení v Afghánistánu?

Tohle nemělo nic společného s celkovými počty. A tak se logicky objevily mezery,“ vysvětluje Camille Grand, spolupracovník think-tanku Evropská rada pro zahraniční vztahy (ECFR), jenž byl do roku 2022 asistentem generálního tajemníka Aliance. S výjimkou Řecka a Turecka „jsme na celém kontinentu rok od roku svědky snižování vojenských stavů“ (profesionální česká armáda si za uplynulých posledních pět let udržuje stavy vojáků okolo 27 tisíc osob, loni měla dle statistik 27 982 jedinců ve zbrani).

Údaje o počtu vojáků jsou v jistém smyslu hrubým ukazatelem vojenské síly, jak naznačily první dny ruské invaze na Ukrajinu. Ale počty rozhodují i v technologicky vyspělých armádách, pokud jsou struktury sil tak řídké, že vykazují omezenou schopnost absorbovat ztráty. Zásadní význam mají rovněž pro odstrašení. Nábor většího počtu evropských vojáků do řad NATO nabývá na ještě větší důležitosti „právě v době, kdy nelze zaručit podporu USA“, říká Grand. Analytik věcně upozorňuje: „Pokud dojde k eskalaci krize, musíme být schopni přesvědčit ruskou stranu, že jí v cestě nestojí jen polská armáda, ale že za ní stojí celá kavalérie, na kterou je spolehnutí.“

Vojna bolí, speciálové nestačí

 O problému snižujícího se počtu vojáků se ví již delší dobu. V roce 2013, pouhé tři měsíce před první ruskou invazí na Ukrajinu a podloudným obsazením Krymu, upozornil na problém nedostatku vojáků už tehdejší náčelník britského štábu sir Nicholas Houghton, přičemž tak učinil nezvykle veřejně. Na přednášce v britském think-tanku Royal United Services Institute (RUSI) tehdy uvedl, že kvůli struktuře britských sil existuje riziko „strategické rozpolcenosti“, a pravil: „Máme sice vynikající vybavení, ale zjevně nedostatečné zdroje pro jeho obsluhu a výcvik.“

Od té doby se stavy britské armády snížily o dalších 19 procent (!) a podle nejnovějších údajů ministerstva obrany čítají přibližně 138 tisíc vojáků. Ministerstvo obrany má dnes přitom v reálném vyjádření o pětinu vyšší rozpočet, což politici pravidelně oslavují jako projev péče o národní bezpečnost. Podle bývalého brigádního generála a vedoucího pracovníka IISS Bena Barryho bylo politicky účelné soustředit se na posílení rozpočtů a rozsáhlé veřejné zakázky, ale jen málo činovníků bylo ochotno se zabývat daleko ožehavějším problémem: jak získat více nových vojáků.

„Blížíme se do bodu kritického nedostatku personálu,“ říká dnes Barry. „A tím se ocitáme v začarovaném kruhu. Pokud se vám nedostává lidí, máte méně flexibility v tom, co zvládnou, méně času na jejich na výcvik a tak dále. Oni jsou pak čím dál frustrovanější – a odcházejí.“ Po skončení studené války dávaly menší (a specializovanější) armády dlouho smysl. Francie a Velká Británie, tradiční mocnosti s nejvíce bojeschopnými vojsky v Evropě, své armády dodnes řídí jako „expediční“ bojové síly určené pro krátkodobé, cílené nasazení v zámořských oblastech. Obě země se nyní přizpůsobují nové situaci a snaží se dosáhnout schopnosti čelit stále reálnější ruské hrozbě, která radikálně otřásla představou západních zemí o tom, na jaký druh války se mají připravovat. Někteří jejich zástupci se však obávají, že jsou stále příliš svázány minulými zkušenostmi a menší velikost svých vojsk přijaly jako „neměnnou realitu“.

Málokdo je zastáncem návratu do dob studené války, kdy se jednotky připravovaly na rychlé nasazení v Německu a při jeho hranicích se státy Varšavské smlouvy, ale je otevřenou otázkou, zda dosavadní důraz na zajištění pouze elitních velitelských a podpůrných funkcí NATO – a rezignace na dosažení vysokých početních stavů – bude stačit. „Takhle jsme si to zvykli dělat,“ říká jeden z aktivních vysokých důstojníků NATO, který si nepřál být jmenován, „ale jako vojáci bychom se měli připravovat na úkol, který bude zapotřebí splnit, nikoliv na úkol, který v současnosti dokážeme splnit.“ Co dělat? Začít se dle něj dá upřímnější debatou o nízkých personálních stavech.

Když se většina operací týkala „stabilizace vzdálených regionů“, nebyly nízké počty potíží, říká Christian Mölling, vedoucí centra pro bezpečnost a obranu při Německé radě pro zahraniční vztahy (DGAP). „Nyní se však bavíme o připravenosti na bojové situace, kdy se nám vracejí problémy jiného typu: například že po několika týdnech bojů mohou být vojáci této profesionální armády z padesáti procent i mrtví nebo vážně zranění. Odnaučili jsme se na to být připraveni,“ přiznává.

Problémy za součtem uniforem

Snížené stavy rovněž způsobují vyšší tlak na kvalifikované vojenské profese ve zdravotnictví, v komunikacích, inženýrství a kybernetické bezpečnosti, které jsou obzvláště zranitelné vůči ztrátám. A právě tyto role potřebují evropské armády obsadit nejnaléhavěji. „Jakmile začnete problém s počty vojáků rozkrývat, zjistíte, že je to jen špička ledovce,“ nastiňuje Mölling.

Při náboru kvalifikovanějších rekrutů do evropských armád hrají zásadní roli otázky týkající se platů a také životního stylu. Odborník na vojenství Alessandro Marrone z římského Institutu mezinárodních vztahů (IAI) říká, že v minulosti byla kariéra v italské armádě ve srovnání s jinými možnostmi na tamním trhu práce „docela konkurenceschopná“ a ozbrojené síly neměly nouzi o ochotné rekruty. Dnes však mají mladí Italové mnohem více příležitostí – navíc se tento problém nejzřetelněji projevuje právě u absolventů s hi-tech dovednostmi, po kterých moderní vojenství hladoví. Takoví lidé mohou snadno najít lukrativnější a atraktivnější zaměstnání, která nabízejí perspektivu lepšího sladění pracovního a soukromého života. Na to dnes lidé dají. „Mladá generace je zvyklá cestovat, studovat v zahraničí a hledat si práci nejen v Itálii. Lidé v ICT seženou lepší práci v soukromém sektoru… Na to neexistuje jednoduché řešení,“ ví nejen Marrone.

K podobnému závěru došla též britská Haythornthwaiteova zpráva z loňského roku, jejímž cílem bylo zjistit, jak si stojí kvalifikované armádní profese v porovnání s těmi v soukromém sektoru: „Konkurenti ozbrojených sil poptávají stejné, bouřlivě se rozvíjející profese – a často mají více peněz, jež mohou na vyřešení tohoto problému věnovat,“ uvádí zpráva z června 2023 s tím, že současný přístup ozbrojených sil stylem „ber, nebo nech být“ se musí radikálně a nevyhnutelně změnit, má-li Velká Británie udržet svoji vojenskou připravenost.

Kupříkladu Sarah Athertonová, britská veteránka a bývalá náměstkyně ministra obrany Spojeného království, tvrdí, že se úřad snaží situaci měnit: „Peníze jsou. Problémy jsou jasné a kritiku si dotyční vzali k srdci. Ale nedělám si veliké iluze. Státy NATO jsou na tom stejně jako my, a (některé) možná ještě hůř.“

Nápady, jak rekruty ulovit

Pokud se na vojenskou dráhu nevydá dostatek Evropanů, budou muset vlády hledat jiný způsob, jak je do služby zapojit. Německý ministr obrany Boris Pistorius si letos na jaře několik týdnů pohrával dokonce s myšlenkou, že Německo bude muset personální deficit v armádě vyřešit určitou formou branné povinnosti. Po týdnech nevysvětlitelných odkladů byl záměr minulý měsíc konečně oznámen, ale nakonec se nejednalo o nic závratného. Jak to tedy bude? Berlín chce rozeslat všem osmnáctiletým mužům, jichž bývá asi 400 tisíc ročně, dotazník, v němž mají vyjádřit ochotu podstoupit vojenskou službu a uvést své dovednosti. Někteří z nich se pak budou muset zúčastnit setkání pro případný výběr – ministerstvo obrany počítá, že jich bude zhruba 40 tisíc ročně.

S myšlenkou jakéhosi hybridního modelu branné povinnosti nedávno přišlo i Nizozemsko: příští rok očekává, že se k „roční službě“ přihlásí dva tisíce osob, jež budou vybrány na základě stávajícího povinného dotazníku rozesílaného mladým lidem po dosažení sedmnácti let věku.

Jak německý, tak nizozemský přístup vychází z toho, co vojenští plánovači začali s úctou nazývat „skandinávským modelem“ branné povinnosti. V Norsku a ve Švédsku se selektivní modely všeobecné branné povinnosti ukázaly jako velmi úspěšné a v obou případech se jedná o vysoce cílené procedury. V Norsku bývá vybráno pouze čtrnáct procent osob, které splňují nároky na vojenskou službu, a ve Švédsku jen čtyři procenta. Prestiž odvodů zvýšila právě jejich výrazná selektivnost: podle průzkumů je služba v armádě konkurenční výhodou, o niž řada mladých kvalifikovaných Norů a Švédů dokonce usiluje – jsou hrdí.

Kasárna bez sítí, zato s plísní

Odborníci však tvrdí, že situaci zcela nevyřeší ani branná povinnost, ani úspěšné hybridní modely. Představitelé obrany a armády se mají na atraktivnost vojska podívat z širšího úhlu. Jedním z důvodů úspěšnosti norského a švédského modelu je fakt, že lidé tam pravidelnou vojenskou kariéru vnímají jako hodnotnou a prestižní, říká bývalý úředník Severoatlantické aliance Grand. „Existuje spousta faktorů ovlivňujících atraktivitu několikaleté služby v armádě. A v rámci NATO bychom se mohli navzájem inspirovat, které to jsou. Nabízet bezplatné získání řidičského průkazu už na přilákání lidí zdaleka nestačí,“ dodává Camille Grand.

Evropské armády tak budou muset začít pěkně od podlahy – napříč kontinentem se totiž objevuje především problém s ubytováním. Německá poslankyně Eva Höglová ve své výroční zprávě o stavu armády letos napsala, že tamní kasárna jsou v dezolátním stavu. Na některých základnách musí vojáci dokonce platit ze svého za wifi připojení, poznamenala zaskočeně. V Británii jsou poměry podobné. V dubnové Kerslakeově zprávě se zase píše, že kvalita ubytování na britských vojenských základnách je tak špatná, že tam vojáci bydlí „jen z dobré vůle“. A mezi přetrvávající i „časté“ problémy prý patří „vlhkost a plíseň, závady na rozvodech plynu a elektřiny nebo škůdci…“

Rostoucí vojenské rozpočty v Evropě v zásadě slibují zajistit lepší vybavení. V minulosti však peníze směřovaly spíše do prestižního top vybavení a platforem než do neokázalých vojenských ubytovacích zařízení, kasáren. Kvalita ubytování také odráží širší kulturní problém. Vojenskou kariéru mnozí lidé stále považují za zkoušku „mužnosti“ a výdrže. Je však rozdíl mezi osobním růstem vyplývajícím z překonávání výzev a osobní schopností snášet špatnou kvalitu bydlení či útrapy.

Bez vlastenectví to nepůjde

Jedním z nejobtížněji uchopitelných faktorů, který se však může v důsledku ruské válečné aktivity a s hrozivou možností širšího konfliktu ukázat jako nejdůležitější, je role vlastenectví při budování armády.

Evropské národy mají ke svým ozbrojeným silám rozmanitý a rozličný vztah; třeba v Polsku, kde chce vláda do roku 2035 zvýšit počet vojáků na více než 300 tisíc, jsou podle tamních vojenských představitelů silným faktorem při náboru zkušenosti s ruskými výboji a choutkami.

„Myslím, že ve srovnání s jinými zeměmi je v Polsku snazší přilákat nováčky,“ míní generálmajor Karol Molenda, který vede operace kybernetické bezpečnosti polských ozbrojených sil. „Většina mladých Poláků má povědomí o válce, a to i z rozhovorů se svými prarodiči. A skutečnost, že válka je nyní u našich hranic, zvyšuje počet mladých lidí, kteří chtějí vstoupit do ozbrojených sil,“ líčí. Na střední technické škole v jihopolských Katovicích se zhruba 80 z 300 studentů přihlásilo ke dvěma hodinám týdně vojenské výuky, které nahradily vyučování v oboru telekomunikačních rozvodů nebo instalace solárních panelů. Pět studentů loni po maturitě nastoupilo i na vojenskou akademii. „Myslím, že některé děti se v uniformě cítí velmi pyšně a atraktivně, ale pokud se ptáte na můj osobní názor, připadá mi, že nutit je v patnácti letech přemýšlet o odchodu na vojnu, je až příliš brzo,“ vypráví Iwona Rawinisová z vedení katovické školy.

Podobná situace je i v pobaltských zemích, kde rovněž léta panují pochopitelné obavy z ruského revanšismu. Jedná se nicméně o výjimky z pravidla. V sousedním Německu se ministr obrany Pistorius stal terčem ostré kritiky za svá opakovaná tvrzení, že společnost musí být „připravena na válku“. Navzdory Zeitenwende, onomu bodu obratu či zlomu, je řada Němců dál hluboce oddána pacifismu. Historická paměť je tam vysoce přítomná a má opačný účinek. Ale i v Británii, kde je podpora veřejnosti armádě trvale vysoká, panuje hluboká skepse k povinné vojenské službě. Návrh bývalého premiéra Rishiho Sunaka na její znovuzavedení se setkal se silným odporem.

„S ozbrojenými silami je stále spojena velká negativní kulturní zátěž – která byla výrazně posílena válkami v Afghánistánu a Iráku,“ říká Barry z IISS. Podle Möllinga z Německé rady pro zahraniční vztahy lze však problém vyřešit: „Stále více lidí v Evropě si je vědomo, jakou službu ozbrojené síly poskytují. Musíme jen přijít na to, jak lidem kariéru v armádě umožnit,“ vybízí Christian Mölling. A emotivně uzavírá: „Rozdíl mezi námi a Vladimirem Putinem je v tom, že nám nejde jen o početní stavy. Nejde nám pouze o to obléct lidi do uniformy – a poslat je kamsi na smrt. Na našich vojácích nám záleží. Musíme to lépe komunikovat, ale nakonec si myslím, že čas bude na naší straně.“

Sam Jones, John Paul Rathbone, Raphael Minder, Amy Kazminová, FT