Hra o čas

Globální kampaň za zavedení čtyř­denního pracovního týdne se šíří po celém světě od Nového Zélandu přes Evropu do Spojených států. Zkušební projekty běží v Portugalsku, Velké Británii, Kanadě, ale i v severských zemích. Třistasedmdesátitisícový Island už na čtyři hodiny v týdnu jede z 90 procent. Svět má nový pracovní stereotyp, který bojuje o své místo na slunci. O mož­ nost stát se trendem. A jako každá změna i tato vyvolává obavy a strach. Lze za čtyři dny efektivně stihnout všechnu práci? Neklesne produktivita? Neutečou peníze? Nezleniví lidé a nebudou méně loajální k zaměstnavatelům?

Třiašedesátiletý novozélandský podnikatel Andrew Barnes, který před pěti lety rozjel kampaň 4 Day Week Global a jako první vyzkoušel čtyřdenní týden na své firmě Perpetual Guardian, tvrdí, že výsledky zkušebních projektů jsou vesměs pozitivní (na webové stránce hnutí se všechny dají dohledat). Nejenom proto, že prudce klesá počet frustrovaných a vystresovaných lidí (73 procent respondentů v projektech říká, že se po této stránce cítí lépe), což byl jeden z důvodů, proč nápad „čtyři dny v týdnu“ vznikal. Barnes zároveň tvrdí, že roste produktivita práce, přinejmenším proto, že lidé jsou více koncentrovaní a méně roztěkaní.

„Běžně jste u práce rušeni každých 11 minut a dalších 22 minut vám trvá, než se dostanete zpět do svého tempa. Tím, že tyto vynucené přestávky výrazně omezujeme, zvyšujeme výkon firmy,“ říká Barnes a dodává: „Čtyři pětiny lidí chtějí mít více volného času, proto se v kratším týdnu na práci více soustředí. Na polovinu nám klesl počet volných dní, které si lidé vybírají, protože jim není dobře (sick days), a samozřejmě klesly i náklady. Nepotřebujeme už tolik prostorů a také se snižují účty za elektřinu.“

Mohlo by se zdát, že zájem o čtyř­denní pracovní týden vzrostl hlavně kvůli zkušenostem z doby covidových uzávěr, kdy si lidé zvykli pracovat z domova a mnohem pružněji než dříve. Je a není tomu tak. Řada firem, včetně amerického Zoomu, který během covidu-19 vydělal velké peníze na boomu online konferencí, chce naopak po svých zaměstnancích, aby alespoň 40 procent pracovního času trávili v týmu. Čtyřdenní pracovní týden má být nástroj, jak to naplnit a přitom využít vzpomínku lidí na dobu, kdy se „tolik nemuselo chodit do práce“.

Barnes a jeho lidé se snaží změnit svět, a to nejprve tím, že se o čtyřdenním pracovním týdnu bude mluvit. Že se stane mainstreamem ekonomické rozpravy, jejíž hlavní otázkou je: jsme v moderním světě už tak daleko, že méně času stráveného v práci přinese stejný nebo lepší výkon za stejné peníze? A nejdou lidé proti své přirozenosti „člověka činorodého“ (homo faber), když se snaží omezovat dobu věnovanou práci? Vždyť přece v práci se teprve realizují a bez práce vlastně ani nejsme lidmi.

Kultura práce

Moderní svět je kulturou práce. Ta se stala adorovaným fetišem v kapitalistickém i socialistickém systému, i když v jednom systému se pracuje na sebe, ve druhém pak takříkajíc na společném. Kapitalismus podstatně změnil vztah k práci, která do té doby sloužila většinou k obstarávání nutné obživy. Stačilo žít pro tento den. Práce je sice prostředek civilizační proměny, vztah k ní se ale v průběhu věků dost podstatně měnil, vysvětluje Jakub Rákosník z Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty UK: „Lidská pracovitost se od pravěku výrazně proměňuje, není to žádné kontinuum. Lovci a sběrači pracují strašně málo, protože nemají důvod pracovat, pořádně pracovat začnou až zemědělci, protože můžou něco akumulovat. Velký rozdíl je i mezi středověkem a novověkem. Díky církevním svátkům měli lidé ve středověku více volného času než novověký člověk. Svátky začnou rušit protestanté a roste tím počet pracovních dní.“

To už se blížíme do doby, kdy vznikal kapitalismus, na jehož původu, jak ve své slavné práci popsal sociolog Max Weber, se zásadním způsobem podílí protestantská etika. Tedy jiný vztah k bohu a člověku, který je najednou povolán k pozemskému rozvoji, jenž je stejně důležitý jako plán na obývání nového věčného světa po smrti. „Středověká idyla skončila, jen co započal zuřivý konkurenční boj,“ píše Weber v díle Protestanská etika a duch kapitalismu (letos vyšel konečně český překlad) a pokračuje: „Získávaly se značné majetky, které se už neukládaly na úrok, ale stále se investovaly do obchodu; starý, pohodlný a blahobytný postoj k životu ustoupil tvrdé věcnosti.“ Začal věk perné systematické práce na akumulaci kapitálu. Doba, kterou o sto let po Weberovi popíše jiný německý sociolog Hartmut Rosa jako „zrychlenou realizaci cílů minimalizací nutných kroků či zvýšením efektivity prostředků, neboť plnění vezdejších povinností je za všech okolností jedinou cestou, jak se zalíbit Bohu.“

Weber ale říká, že protestantská etika sehraje roli jen na začátku nového věku kapitalismu, je to jakýsi spouštěcí mechanismus, kdy se kalvinisté začínají chovat ekonomicky racionálněji než ostatní a ty ostatní k témuž přemýšlení časem donutí trh. „Weberovi jde o étos mezi obyčejnými lidmi, mezi živnostníky a drobnými obchodníky a tam se nová ekonomická víra šíří takto sama od sebe trhem, a to klidně mezi katolíky, kteří, jak víme, také umí být dobrými kapitalisty. Samozřejmě ten přechod není nikdy tak ostrý, i ve středověku byli velcí ,kapitalisté‘, kteří půjčovali a množili peníze. Lidi typu Elona Muska najdete už v Babylonu,“ říká historik hospodářství Rákosník a zdůrazňuje hlavní změnu, k níž došlo a kterou Weberova ikonická kniha zachycuje: „To hlavní, co se stane, je to, že lidé začnou uvažovat tak, že čas jsou peníze! To je naprostý přerod, který ve středověku nenajdeme.“

Ekvivalentní vztah času a peněz se ale během několika staletí existence kapitalistického systému změnil, nejen pod tlakem sociálních hnutí, jež bojovala o čas na popracovní relaxaci zaměstnanců, ale i pod tlakem vlastního intenzivního vývoje kapitalismu. Doba, za niž si lidé vydělali na slušné živobytí, se podstatně zkrátila, tak jako se mění názor na to, co to vlastně takové živobytí je.

Přece se nezničím

Zkracování pracovní doby je záležitostí posledního století. Až do 80. let 19. století nebyla pracovní doba v zákoně vůbec regulována, připomíná vývoj pracovní doby v českých a moravských zemích historik Rákosník. Pak ji rakouský sněm stanovil na maximálně 11 hodin, pracovalo se tehdy šest dní v týdnu, to znamená 66 hodin. „Na osm hodin denně omezil práci až zákon z roku 1918, ale to už se reálně 11 hodin dávno nepracovalo, existovaly kolektivní smlouvy, odbory nabíraly na síle, lepšila se organizace práce, čili nešlo o žádný skok. Reálná pracovní doba v té době byla devět hodin,“ připomíná Rákosník. K další zákonné změně došlo až za komunistické vlády, která v roce 1968 zrušila pracovní sobotu. Od té doby je v Česku pětidenní pracovní týden po osmi (osmi a půl s půlhodinou na oběd) hodinách.

Ve třicátých letech 20. století došlo k zajímavé výjimce. „Tehdy byl místo týdenní pracovní doby 48 hodin (pracovalo se i v sobotu) nastaven pouze čtyřicetihodinový pracovní týden, a to v konfrontaci s velkou hospodářskou krizí,“ vypráví Rákosník. „Byla to reakce na masovou nezaměstnanost, aby více lidí mohlo pracovat.“ I čtyřdenní pracovní týden vypadá jako opatření, které vychází vstříc intenzivní robotizaci a ubývání práce, to zní ale dost absurdně, protože zejména v Česku je dnes děsivý nedostatek lidí, který začíná omezovat potenciál celé české ekonomiky. Čtyřdenní pracovní týden se zdá být spíše reakcí na novou kulturně-civilizační snahu obnovit hranici mezi soukromím a prací, kterou stále méně lidí chce dělat v režimu 24/7. (Podobně se „relaxovalo“ ve „workoholicky“ naladěné Americe v 50. letech, kdy se společensky prosazoval větší důraz na rodinný život, 70. léta už jsou honbou za výkonem, protože USA na globálním trhu ohrožuje japonské maximální nasazení v práci.) Radikálně nové vyvážení vztahu život/práce je dnes kupříkladu jedna ze základních hodnot ve všech průzkumech, jež zkoumají názory generace Z. Tedy lidí narozených od poloviny 90. let 20. století a v prvním desetiletí století nového.

„Přece se nezničím,“ shrnoval nedávno názory nové generace na titulní straně německý týdeník Der Spiegel. I mladí Němci – tak jako mladí Češi – chtějí slušnou a rozvíjející práci za dobré peníze, ale jen do té míry, aby je to psychicky, což znamená často časově, nezruinovalo. Napětí mezi závislostí na práci (worko­holismem) a leností se má najít někde uprostřed. Těžko ale určit, kde přesně to je, protože jde o individuální nastavení člověka. Mladší generace Němců přesto podle průzkumů chce svou životní úroveň, kterou jim připravili jejich rodiče, ale není za ni ochotna dávat více, než nutně musí, rozhodně ne tolik, kolik dávali ti, kdo je přivedli na svět a kdo dnešní konzumní nadbytek vytvářeli. Nová generace považuje za samozřejmé, že ho s menší námahou než rodiče udrží.

Čtyřdenní pracovní týden a jeho rostoucí popularita se jeví jako reakce na tuto potřebu, na tento nárok relativního luxusu a pracovní pohody. Práce a akumulace kapitálu už není smyslem života, lidé se podle sociologů a psychologů chtějí realizovat i rozvíjením sociálního a kulturního kapitálu. Čas jsou dál peníze, ale možná proto se s časem začíná nakládat trochu jiným způsobem než dříve.

Svět mizející lidské práce

Není to vše ale ústup z kapitalistické víry v práci akumulace a v možnosti práce vůbec? A neztratíme tím bohatství, které by nám jako společnosti při větším pracovním nasazení muselo skoro nutně náležet? Nepodřezává si tím západní civilizace pod sebou větev ekonomického boomu a konkurence vůči pružnějším zemím? Nesměřujeme k nějaké nové verzi většího přerozdělování či postmoderního socialismu, který vidíme v zemích, jako je Francie, kde se pracuje 37 hodin týdně, nebo v Dánsku, kde je to dokonce jen 35 hodin za týden?

„Já bych za tím vším viděl růst produktivity práce. Už jsme zkrátka schopni si na trhu vydělat tolik peněz, že volný čas má pro nás daleko větší mezní účinek než další peníze vydělané v práci,“ hodnotí současný vývoj historik Rákosník. Pro země jako Německo, Dánsko nebo Lucembursko, kde se chodí do práce za rok mnohem méně než v Česku (a to až o 400 hodin za rok, viz infografika dole), to v posledních letech možná platilo. Česko si ale dlouhodobě stěžuje, že má ve srovnání s cizinou menší produktivitu práce, což je také důvod, proč země jako Německo, Lucembursko, Nizozemsko či Dánsko ekonomicky nedoháníme. Skutečnost je však složitější. Podle údajů OECD rostla v posledních patnácti letech produktivita práce vyjádřena v podílu odpracovaných hodin na HDP rychleji v Česku než v těchto zemích. Před Českem jsou ale všechny ostatní státy visegradské čtyřky, Jižní Korea či Irsko. Myslet na omezení pracovní doby na 32 hodin je civilizačně asi hodně předčasné.

„Máte pravdu, že máme nižší produktivitu ve srovnání s Dánskem nebo Lucemburskem, ale když srovnáme produktivitu s dobou, kdy se u nás zaváděla osmihodinová pracovní doba, je naše produktivita mnohonásobně vyšší,“ argumentuje historik Rákosník. Sám ale souhlasí s tím, že čtyřdenní pracovní týden nevyřeší hlavní problém budoucnosti, totiž co s lidmi, kteří kvůli masivní robotizaci a digitalizaci nebudou pracovně vytíženi. Čtyřdenní pracovní týden, který se stěží hodí pro klasické výrobní firmy v průmyslu, se tak jeví jako experimentální průzkumný model budoucích možností. Může zvýšit efektivitu, snížit náklady a vytvořit lepší atmosféru v týmu, tradiční systém akumulace kapitálu ale nenahradí a svět mizející lidské práce nespasí.