Hrát svou evropskou hru

Zbavujeme se identity, ale také kus nové identity získáváme. Vstup do Evropské unie prvního května 2004 byl charakterizován vnitřním rozporem, který se odrážel i v odlišném přístupu dvou vůdčích osobností, které tehdy Česko do EU vedly. Prezident Václav Klaus a pre­miér Vladimír Špidla.

Bylo to napětí reprezentované z vnějšího pohledu téměř dokonale: na Pražském hradě občanský demokrat s nacionálně-pravicovou rétorikou, ve Strakově akademii sociální demokrat s rozpravou sociálně-evropanskou. Rozpor, který bude v české společnosti pracovat celých dvacet let, přičemž se nálady moc nemění, většinou se postupně přimykají ke Klausově skeptickému naladění a zase na chvíli zpět doprostřed.

V roce 2003, kdy Česko hlasovalo o vstupu do EU v referendu, to bylo ještě jinak. Celých 77 procent (3,5 milionu lidí) hlasujících dalo tehdy hlas vstupu do Unie (proti bylo něco málo přes milion občanů), přestože hlasovala jen mírná většina všech voličů v Česku.

Volební účast menší než českých 55 procent zaznamenalo v bývalých komunistických zemích Visegradské čtyřky jen Maďarsko, kde k referendu o EU dorazilo pouze 45 procent oprávněných voličů; zato maďarská většina 84 procent byla mnohem přesvědčivější než ta česká. Mimochodem, Slováků přišel k referendu podobný počet jako v Česku, pro vstup do EU bylo ale 92 procent lidí, tedy nejvíce z celé V4.

Úspěch záleží na nás samotných

Pro lepší pochopení rozporu, který ve vztahu k EU v Česku vládne celých dvacet let, je dobré ocitovat z projevů obou tehdejších českých lídrů. Jsou „čarodějnice“ roku 2004… „Jak už to v životě člověka i celé lidské společnosti bývá, dnešním dnem něco získáváme, ale současně i něco ztrácíme,“ vysvětloval den před vstupem ve Španělském sále Pražského hradu prezident Klaus a pokračoval: „Vždy je něco za něco. Měli bychom udělat všechno pro to, aby byl poměr toho, co získáváme a co ztrácíme, pro nás příznivý, což v žádném případě není a nebude automatické. V prvé řadě to bude záviset na nás samotných.“

Také premiér Špidla, což je pozoruhodná a vzácná shoda s Klausem, se ve své řeči odvolával na jakousi všeobecnou lidskou zkušenost, která má být naším vodítkem v EU, protože poskytuje důležité pravdy, na něž je třeba pamatovat. „Jak už to na tom světě chodí, nebude to zadarmo, nebude to bez práce, nebude to pro všechny snadné – zejména zpočátku, v novém prostředí,“ varoval jinak velmi proevropský premiér Špidla: „Nejednou se může něco nepodařit, nejednou můžeme zaznamenat dílčí neúspěch nebo zakolísat, ale jsem si naprosto jist, že vše překonáme a že tato dnešní historická volba se nám bude vyplácet.“

Špidla s Klausem, jakkoli ve vztahu k EU a k politice vůbec zcela odlišné, ba protikladné typy, se před dvaceti lety mimořádně shodli i na tom, že plusy a minusy, zisky a ztráty, které nám EU přinese, budou záviset nejvíce ze všeho na nás samotných, tedy nikoli na Evropské unii, která je v české rozpravě o společné Evropě stále chápána velmi negativně a pejorativně. Jak se říká ve sportu: „Musíme hrát svou hru.“

Klaus i Špidla už před dvaceti lety říkají – soustřeďme se na sebe, na svou vlastní činnost a práci, to na ní bude záležet, jak si v Unii povedeme a jaké zisky a ztráty z ní budeme mít. Upozorňuje se tu na to, že nikdy nebudeme obětí úspěchu či krachu nebo katastrofy, nýbrž jejich spoluviníky.

Je bilion hodně, nebo málo?

Z pohledu čiré účetní matematiky se odpověď na otázku, zda se členství v EU Česku vyplatilo, nebo ne, jeví veskrze pozitivně. Češi se během těch dvaceti let naučili jednoduše počítat, kolik Unie Česku dala a kolik jsme jí do společné pokladny museli zaplatit.

V časopise Statistika a my, který vydává Český statistický úřad, jsou tyto důležité „kupecké počty“ velmi přehledně a názorně shrnuté. Z čísel jasně vyplývá, že takzvaná pozice České republiky vůči Evropské unii, tedy účetní bilance výdajů a příjmů, je pro Česko za dvacet let mimořádně úspěšná.

Jeden bilion a šedesát a půl miliardy korun za dvacet let, v průměru to tedy vychází na více než padesát miliard ročně, které Česko mohlo využít na projekty, jež si samo zvolilo a vybralo. Jistě se dá diskutovat o tom, zda tyto peníze neměly jít jinam nebo zda všude skutečně splnily svou roli, včetně synergických efektů, které investice přinášejí téměř vždy. To vše ale patří do série otázek, jež bychom měli klást především českým politikům, kteří v Bruselu o penězích vyjednávali a o příspěvky na konkrétní projekty žádali.

Stejně tak je to s cílem otázky, proč všech těch evropských peněz, které šly na rozvoj české ekonomiky a společnosti, nebylo ještě víc? Jistě by jich více být mohlo, místní politici (a příslušné instituce) však nebyli schopni buď vymyslet dostatek zajímavých a vhodných projektů, nebo je nedokázali kvalitně a rychle zpracovat. Není ovšem nutné hledat ve statistikách, aby si člověk všiml, kde ten bilion z EU v Česku pracuje.

Prakticky v každém kraji se najde silnice, cesta, tělocvična, most, kravín či čistička, s nimiž evropské peníze pomohly. Bilion navíc, to je polovina českého státního rozpočtu a prakticky jen na investice, které v ČR jinak velmi chybí.

Česká kostka cukru

Václav Klaus se ve svém předvstupním prezidentském projevu také zaměřil na důležité varování, abychom v Unii neztratili sami sebe (snad i proto vyrazil vítat vstup na bájnou českou horu Blaník), protože i v EU se musíme prosazovat nejen jako jednotlivci, firmy či města, nýbrž také jako stát. „Jako celý český stát, jehož úkolem je zajistit prosazování toho, co přesahuje individuální zájmy každého z nás,“ tvrdil Klaus. „Tyto širší zájmy existují,“ pokračovala tehdejší hlava státu, „a nepřipusťme ani na okamžik, aby byly někým z nás či někým mimo nás označovány za dávno překonaný nacionalismus. Vůči našim předchůdcům jsme povinni zajistit pokračování české státnosti,“ řekl Klaus ve své řeči, jež jako by odstartovala věčný „spor o českou kostku cukru“, která se rozplývá v evropské kávě, kde sice ztrácí podstatu skupenství, ale zato to svou českostí všem pořádně osladí (viz reklama za unijního českého předsednictví v roce 2009).

Z tohoto obranného českého východiska také plynul boj proti zavedení eura nebo proti vytvoření Evropské ústavy. Obojí se podařilo, i když to druhé jen z poloviny. Ústava, tedy společenská smlouva občanů Evropské unie, naznačující jakousi evropskou federaci, neprošla. Nahradila ji mírnější varianta federalizace – Lisabonská smlouva –, již Klaus jako prezident podepsal jen s hlasitou výhradou, že „Česko ztrácí suverenitu“.

Od roku 2009, kdy se tak mělo stát, se česká politická scéna nemůže dohodnout na tom, do jaké míry je to pravda a do jaké ne. Téma ztráty suverenity, ohrožení národního státu se permanentně vrací ve chvílích, kdy se na evropské úrovni dohadují důležitá společná témata a Česku se příliš nechce hrát společnou hru. Řadoví občané ale mají jasno: Česko a jeho instituce pořád existují, jsme dál suverénní stát, přestože se o řadě věcí musíme dohadovat se zbytkem Evropy a v mnoha oblastech tedy máme jen takzvanou sdílenou suverenitu.

Evropa tedy nemá Ústavu a Česko nemá euro, neplatí se tu společnou evropskou měnou, přestože se k jejímu přijetí česká politická reprezentace při vstupu v roce 2004 zavázala.

„To považuji za asi největší prohru, to Klaus a lidi kolem něj vyhráli, bylo to ale těsně, už jsme byli tak blízko, dnes bychom na tom ve vztahu k Evropské unii byli úplně jinak, o ekonomice nemluvě,“ říká Vladimír Špidla v rozhovoru pro týdeník Euro. Nejde přitom jenom o ekonomické výhody, ale také o jiné vnímání vztahu ke společnému prostoru a evropským politikám. Jinak řečeno o míru přirozené identifikace se společnou Evropou.

Jsme Češi v Evropě

Dvacet let Česka v EU ukázalo, že ve vztahu ke společnému evropskému projektu nám jde mnohem více kritická obranná pozice než ta tvořivá. Nabízet (Evropě) nějaká řešení a něco prosazovat, to jde samozřejmě vždy hůře než říkat ne, nechceme, odmítáme; Česko ale možná až v příliš mnoha agendách zastává neutrální vyčkávací pozici ve stylu „uvidíme, jak to dopadne“, pak se někam postavíme. Snadno pak vzniká dojem neviditelnosti, pocit, že Česko nestojí nikde, a tedy tak trochu v Evropě chybí.

Podle lidí, kteří žili delší dobu v Bru­selu a dlouhodobě sledují specifické evropské prostředí v administrativním centru Unie, je to dáno i tím, že ve strukturách EU, zejména na těch nejvyšších exekutivních postech, je příliš málo Čechů. To se naštěstí v poslední době mění. Připomeňme čerstvé jmenování bývalého ministra životního prostředí Jana Dusíka na post zástupce ředitele klimatické agendy v Evropské komisi, povýšení Lenky Filípkové, která v Evropské komisi nově hlídá čerpání rozpočtu, nebo posun Ireny Moozové na post dvojky řešení agendy spravedlnosti a ochrany spotřebitele. Platí přitom, že když se zástupci ostatních států potkávají na takto důležitých postech ve struktuře EU i s českými zástupci, roste tím samozřejmě také kredit celé země a jeho vyjednávací politická síla v rámci Unie.

Za dvacet let v EU už jsme si snad zvykli na to, že jsme součástí společné Evropy, o čemž mimo jiné svědčí i průzkumy veřejného mínění, v nichž je důvěra vůči EU v Česku pořád vyšší než požadavek na vystoupení z Unie. A to navzdory sílící propagandě a rostoucí míře politické demagogie. Jistě, Češi jsou dál ve vztahu k EU asi nejskeptičtější národ celé sedmadvacítky, to se ale může velmi rychle změnit. Unie je politický projekt a politika, která se mění podle situace, bude tím, co určí její budoucí podobu.

Evropa je dnes pod enormním bezpečnostním tlakem. Nejen ruská válka na Ukrajině, ale i tlak Spojených států, které už nedokážou být světovým policajtem, nutí Unii k větší akceschopnosti na vlastní pěst. Totéž platí v ekonomice a klimatické politice. Unie musí najít nové společné cesty, které to umožní. Posílení národní roviny, o níž hovořil už v roce 2004 prezident Klaus, je důležité, ale těžko ji udržet, když nepomůžeme v geopolitické a ekonomické emancipaci celé Evropě.

Jsme především Češi, pak teprve Evropané, to možná ještě platilo před dvaceti lety. Svět se mezitím změnil natolik – a posledních dvacet let potvrzuje, že to hned tak nepřestane –, že stále častěji musíme říkat, jsme Češi v Evropě, nebo dokonce jsme Evropané z Česka. Dalších dvacet let členství v EU bez pochopení této základní globální proměny zřejmě ani nebude možné.

Pokud se Unie nepohne směrem k regionální mocnosti a naopak degraduje do nečitelné podoby, pod rozlišovací schopnost globálního světa, ztratí se s ní na mapě i Česko.

Tento politický evropský postoj Česka dnes vyjadřují shodně premiér Petr Fiala i prezident Petr Pavel, což je v českých poměrech vcelku výjimečná věc. Nechme se tedy překvapit, co z výročních slov dnešních lídrů, která jistě ještě přijdou, zbude za dvacet let.