Inovovat stát zevnitř jednoduše nejde

Jako náměstek na ministerstvu vnitra už v roce 2006 přinesl Zdeněk Zajíček myšlenku vytvořit Czech Point a vymyslel jeho název, což je akronym – Český Podací Ověřovací Informační Národní Terminál. Stál u zrodu datových schránek a systému základních registrů. Přišel s nápadem, jak odblokovat a uskutečnit přechod z analogového na digitální televizní vysílání. Na ministerstvu financí našel cestu, jak dokončit zamrzlý projekt informačního systému Státní pokladny. Sám o sobě říká, že je inovátor a propagátor eGovernmentu.

Již šest let vede jako prezident Sdružení pro informační technologie a telekomunikace – ICT unie (ICTU) – spolek téměř 70 firem z tohoto oboru a dalších podnikatelských a vzdělávacích subjektů a od minulého roku je také viceprezidentem Hospodářské komory České republiky s odpovědností za digitalizaci a digitální transformaci, legislativu a vzdělávání. Kolegové o něm říkají, že se bojí, že zase přijde s nějakým novým nápadem, jak to či ono změnit nebo vylepšit, a bude to chtít okamžitě uskutečnit. A také, že se svých nápadů a projektů nevzdává, i když jejich prosazení trvá dlouho.

Máte nějaký nápad, jak vylepšit fungování státu?

To mě zkoušíte? Jasně že mám. Je jich velký počet a mnohé z nich leží v šuplíku, protože není příležitost je prosadit. Hodně si slibuji od nové vlády, která by mohla mít chuť po dlouhých letech udělat zásadní a potřebné změny, abychom náš stát posunuli mezi premianty. Je neuvěřitelné, jak nejsme schopní využít obrovského potenciálu našich lidí, jejich mozků a rukou, abychom byli v některých oblastech lídři.

V privátní sféře se to daří. Mnohé naše firmy, podnikatelé a vědci získávají významné úspěchy a ocenění, jsou vyhledáváni a ve světě je o ně opravdový zájem. Na úrovni státu se nám to bohužel nedaří. A když už se nám něco podaří a je to svým způsobem jedinečné a hodné následování, neumíme to prodat. Spíš to relativizujeme, podceňujeme, a dokonce jsme schopní sami sebe pomlouvat a znevažovat. Schází nám respekt, úcta a zdravé sebevědomí.

Čím to je? Mohou za to politici, nebo je to součást naší národní povahy?

Příčin je víc. Něco si v české a moravské povaze neseme, něco vychází z kulturních tradic, něco je způsobeno přežívajícím rakousko-uherským pohledem na fungování státu, něco je přežitek z dob komunismu, kdy strana a vláda řídila úplně všechno. Asi ale nemá smysl pitvat do detailu příčiny současného stavu.

Není to žádná tragédie, ale když se podíváte kolem nás, nemůžete nevidět, že ostatní státy nespí, investují do své budoucnosti, mění se. My váháme, přešlapujeme. Proto se dívám do budoucnosti a hledám cesty, jak některé věci odblokovat, upravit, změnit, reformovat, inovovat. Alespoň držet krok s těmi, kteří jsou před námi, a v některých oblastech je zkusit na chvíli předběhnout.

A politici? Potřebujeme takové, kteří mají odvahu a do svých postů přicházejí připravení a s jasnou vizí, co chtějí udělat. Musíme jim umožnit, aby si mohli přivést lidi, kteří jim potřebné změny pomohou prosadit a uskutečnit. Řekněme si však na rovinu, že čtyři roky politického mandátu je velmi málo času, aby se něco podařilo připravit, prosadit a uskutečnit. A v některých případech se politici „nedožijí“ ani těch čtyř let a ze svých postů odcházejí dříve. Takže se započatý projekt zastaví nebo ztratí energii a postupně atrofuje a odumírá.

Ale vždyť na ministerstvech máme profesionální úřední aparát, který by měl v modernizačních projektech pokračovat. To neplatí?

Tady jste trefil do černého. Za prvé je důležité, jestli nová politická reprezentace chce v projektu pokračovat, či ho zrušit nebo opustit. To se často stává, když se něco silou politicky převálcuje ve vládě nebo v parlamentu o pomyslný hlas. V uplynulých letech bylo několik příkladů, které vykazují tuto zátěž. Jedním z nich je třeba EET, kde nevznikla široká politická dohoda o smysluplnosti, efektivitě a rozsahu tohoto projektu, a tato vláda ho bude rušit.

Druhým je třeba nový stavební zákon, který byl přijat na poslední chvíli silou proti návrhům opozice, která se teď stala koalicí, a proto se bude předělávat a odkládat. Takové věci mají procházet sněmovnou celým politickým spektrem, nejlépe více než 150 hlasy. To je pak velká šance, že je nová politická reprezentace nepřehodnotí. Dokud nebude v této záležitosti jasno, žádný profesionální aparát nebude v ničem pokračovat.

Za druhé je otázkou, zda úřední aparát je schopný sám udržovat nebo přicházet s inovačními projekty a politické reprezentaci je nabízet. A tady jsem po dlouhých letech služby pro stát a nabytých zkušenostech dospěl k názoru, že inovovat stát zevnitř jednoduše nejde.

Jak to myslíte? To na úřadech nejsou lidé schopní přinášet inovativní nápady?

Určitě jich tam pár je, a některé dokonce znám, ale většina lidí, kteří pracují na úřadech, nemá ve svém profilu a genetické výbavě inovaci. Je to mimo jiné dáno tím, že platí pravidlo, že úřad a úředník může dělat jen to, co je mu zákonem uloženo, a nesmí dělat nic jiného.

Na to navazují podzákonné předpisy a vnitřní pravidla, která úředníky svazují, aby nemohli svého postavení zneužít. Prostě dělá se vše pro to, aby nikdo z úředníků nemohl o své vůli nebo vůli svého nadřízeného na někoho bezdůvodně a bez kontroly „zakleknout“. A na druhé straně aby nemohl někomu na úkor někoho jiného neodůvodněně pomoci.

Když k tomu přidáte zesílený tlak protikorupčního hnutí, že jakákoli aktivita úředníka může být s odstupem času posuzovaná jako zneužití či využití úřední pozice, dostanete do úřadu spíše pasivního a nekreativního člověka, který nesmí a nebude dělat nic, co mu zákon nepřikazuje. A v zákoně žádný pokyn k inovaci nemá a ani mít nemůže. Navíc tomuto stavu pomohl služební zákon, který všechny zaměstnance úřadů hodil do stejného státně služebního pytle a naložil na ně stejné požadavky a svým způsobem to ještě více zakonzervoval.

Proto jsem si jako bývalý státní úředník uvědomil, že jsem svým inovativním přístupem na ministerstvech vyvolával spíše neklid a narušoval zaběhnutý řád. A ti, kteří jsou dnes uvnitř státu a mají chuť jeho fungování modernizovat, jsou buď nepochopení, nebo podezřelí a mají většinou jen dvě možnosti. Buď se přizpůsobit, nebo odejít. Popřípadě je konzervativní úřednické prostředí vypudí dříve či později samo.

To zní trochu beznadějně. Jde tedy vůbec stát inovovat, nebo je to fikce, politická proklamace?

Není to politická proklamace. Nepochy­buji, že mnozí politici chtějí fungování státu zefektivnit a modernizovat. Bez nich žádnou smysluplnou změnu nejde provést. Navíc přicházejí s reálným mandátem od voličů, aby v rámci svých volebních programů a programového prohlášení změnu připravili a uskutečnili. Je to jen otázka směru, který nastaví a zahájí.

Stejně je potřeba dát šanci lidem uvnitř státního aparátu, kteří mají dar a chuť pomáhat změnám, aby v tom nezůstali sami a cítili a měli politickou podporu. Navíc potřebují ke svým krokům zmíněnou zákonnou oporu. Navzdory tomu jsem dnes po těch letech přesvědčen, že ani to nestačí, protože všechno, o čem mluvím, velmi závisí na politické kultuře a atmosféře ve společnosti. Přitom je nutné nastavit dlouhodobě udržitelný inovační modernizační proces, který bude rychleji a pružněji reagovat na rychlou technologickou změnu a potřeby klientů.

Jednou z cest je intenzivnější a transparentní spolupráce veřejné a soukromé sféry, a to jak ziskové, tak neziskové, které je vlastní orientace na klienta. Je to dáno i obráceným principem, že v soukromé sféře můžete dělat vše, co vám není zákonem zakázáno. A protože je soukromá sféra přirozeně a silně motivovaná svého klienta získat, udržet si ho, uspokojit jeho potřeby, musí stále hledat, jak své zboží nebo službu poskytnout v jeho zájmu spolehlivě, důvěryhodně, bezpečně a za přijatelných finančních podmínek.

Mluvíte o PPP projektech? Nebo o jakých způsobech spolupráce uvažujete?

Dám vám příklad. Banky musely pro rozvoj svého internetového bankovnictví vytvořit důvěryhodný, spolehlivý a bezpečný způsob ověření identity klientů, aby měly jistotu, že neohrozí peníze, které jim svěřili. Neustále musejí své identitní prostředky modernizovat a zdokonalovat na jedné straně kvůli uživatelské přívětivosti a na druhé kvůli bezpečnosti.

A ICT unie a Bankovní asociace přišly za představiteli státu s návrhem, aby se legislativně zakotvilo, že to, co používají banky už mnoho let pro identifikaci svých klientů do internetového bankovnictví, je dobré i pro stát a státní poskytovatele digitálních služeb. Zpočátku jsme okamžitě našli pochopení u poslanců ve sněmovně. Uvědomili si, že získat do eGovernmentu okolo pěti milionů občanů, kteří už umějí používat identitní prostředek své banky a budou ho umět po­užívat i vůči státu, bude průlom a může to nastartovat bezpečné využívání digitálních služeb státu a samospráv.

Následně jsme po intenzivních jednáních našli shodu i s příslušnými ministerstvy a úřady a do jednoho roku jsme měli schválený zákon, který to umožňuje. Jsem si jistý, že bez podpory politiků ze sněmovny z celého politického spektra bychom tak rychle nedokázali něco takového navrhnout a prosadit. Úřady by byly ze své podstaty velmi konzervativní a opatrné a celý legislativní proces by se táhl, pokud by se s námi o tom vůbec chtěly bavit.

To souvisí s tím, co už jsem říkal, že úřady nemají na rozdíl od soukromé sféry ve svém mentálním nastavení inovaci. Vytvořili jsme něco jako novou DNA, kde jedno vřeteno ze šroubovice je státní − konzervativní a druhé nestátní − inovativní. Přál bych si, abychom takových projektů objevili a nastartovali víc.

Banky nemohou nemodernizovat své identitní prostředky a budou to dělat bez ohledu na rychlost nebo pomalost státu a jeho aparátu. Nechtějí totiž o svého klien­ta přijít. A stát tím získává jistotu, že identitní prostředky, které budou občané používat, budou stále příjemné, funkční a bezpečné. A občan-klient? Pro něho je benefit prokazatelný – může ke komunikaci jak se státem, tak s bankou, pojišťovnou, autobazarem, e-shopem používat jeden osvědčený a důvěryhodný prostředek. Tomu říkám win-win-win situace.

Neskončí tento projekt tím, že ho nová politická reprezentace opět přehodnotí?

Snažím se, aby projekty, na kterých se podílím ideově, autorsky a realizačně, neskončily po jednom volebním období. Nakonec zákony, které zavedly CzechPoint, datové schránky a základní registry, byly schválené ve sněmovně více než 140 či 150 hlasy v letech 2006 až 2009. A fungují dodnes. Nikdo je nechtěl z politické úrovně ukončit, naopak se na nich pracovalo dál a v průběhu let se spíš vylepšovaly.

Bohužel někdy vázly úpravy systému, které byly časem potřeba. U základních registrů se zaspalo s včasnou obměnou hardwaru, což vybublalo zejména v období covidu-19, kdy se začalo více využívat služeb základních registrů. A najednou některé z nich zvýšený provoz nestíhaly.

Ale zpátky k bankovní identitě. Pro zákon o ní (novela zákona o bankách – pozn. redakce) hlasovalo 175 ze 178 přítomných poslanců. To je taková většina z celého politického spektra, že dle mého bude projekt bankovní identity pokračovat a přinášet další příležitosti ke vzájemně výhodné spolupráci státu a nestátní sféry.

Ukazuje se však, že zatím stále není dostatek digitálních služeb a pořád musíme vůči státu papírovat jako před 20 lety, přestože některé věci už jsou dostupné přes internet. Změní se něco v dohledné době?

Toho jsme si byli vědomi, proto jsme přišli s návrhem na přijetí zákona o právu na digitální služby. V roce 2017 jsem na konferenci eGovernmentu v Mikulově prohlásil: „Občan má právo na poskytnutí digitální služby. Platí daně, je digitálně gramotný a schopný obsluhovat si svůj účet v bance, objednat dovolenou na dálku a uzavřít smlouvu na dálku na pojištění nebo cokoli jiného. A když to umějí banky, pojišťovny, pak i další, tak proč stejnou službu neumí poskytnout stát?“

Takže jsme to přetočili a řekli, že občan má právo, aby mu stát tuto službu poskytl, a že k tomu je třeba mu stanovit lhůtu. Proto jsme navrhli pětiletou ode dne přijetí zákona, ve které všechny služby, které poskytuje stát, budou dostupné i digitálně. A tomu, kdo to chce udělat na dálku, jsme sdělili: Máš na to právo! V tom je revoluční přístup. V prostředí, kde se stále občanům a podnikatelům ukládají jen povinnosti, je revoluční počin celé to otočit. Máme sice dost povinností, které nám stát ukládá, ale máme také právo, aby stát fungoval efektivně a moderně. Nebude to hned, ale existuje cílové datum, 1. února 2025, kdy by měly být služby státu dostupné i digitálně pro ty, kteří chtějí.

Nejpozději od roku 2025?

Nejpozději. A počítali jsme s tím, že mnohé může začít fungovat i dříve. Zákon totiž stanovil, že úřady musejí revidovat všechny úkony, které občan a podnikatel musejí dělat se státem, aby něco splnil nebo se něčeho domohl. Možná se to zdá neuvěřitelné, ale něco takového doposud neexistovalo, což znamená, že stát vlastně sám neví, co všechno dělá.

Teď díky katalogu služeb veřejné správy budeme mít úplný přehled o všech úkonech a konečně se budeme moci podívat, jestli bychom některé zbytečné a přežité nemohli zrušit, a u těch, které budou muset zůstat, naplánovat jejich digitální dostupnost. Když se nám to povede, budeme možná první stát, který bude mít ucelený přehled o tom, co dělá a kolik nás to všechny stojí.

Bohužel máme v tuto chvíli rok skluz. Kompletní katalog měl vzniknout k 1. únoru 2021 a vláda k němu měla přijmout plán postupné digitalizace na následující čtyři roky. Reálně úplný katalog vznikl až ke konci prosince. Nové vládě proto zbývají už jen tři roky, aby to dotáhla do konce. Pokud bude digitálně orientovaná a bude chtít s fungováním státu něco skutečně udělat, a z programového prohlášení tuto ambici vyčíst lze, pak se to stihnout dá.

To ale bude muset premiér a vicepremiér pro digitalizaci tvrdě a nekompromisně práskat bičem a zároveň lidi na úřadech nadchnout a motivovat, aby se termín splnil. Máme přijatý zákon a v něm termín, což je vážný závazek vůči občanům této země. Politici z celého politického spektra se k němu přihlásili a bylo by smutné, kdyby se jako v mnoha případech zase odložil.

Teoreticky tedy 2. února 2025 může někdo přijít a podat žalobu.

Ano, ale bude se muset pokusit udělat tuto transakci digitálně, a když to nebude možné, říct „moje právo mi bylo odepřeno“ a pravděpodobně vyčíslí škodu, která mu vznikla, například za náhradu času, který musel strávit obíháním úřadů, vyplňováním papírových dotazníků nebo tištěním papíru a jeho posíláním přes poštu. To vypadá na několik korun, ale v některých případech to mohou být i desetitisíce či statisíce.

Pokud vznikne právní platforma, která bude zastupovat tyto „poškozené občany“ a brát provizi 20 procent, a přihlásí se například sto tisíc lidí, půjde o úplně jiné částky…

Jde o vážnou věc. A je otázkou, zda si všichni uvědomují, že zákon má tento dopad. Že během pěti let nikoho netrestáme za to, že něco dělá nebo nedělá, ale po jejich uplynutí existuje tato hrozba. Jak už jsem říkal, doufám, že stát lhůtu neprodlouží a svůj závazek vůči občanům a podnikatelům splní.

Máte pocit, že když stát uloží občanům nebo podnikatelům nějakou povinnost a oni ji nestíhají nebo na ni nemají znalosti či peníze, že jim prodlouží lhůtu, že ji odloží? Ne. Naopak má extrémně silné nástroje, aby ji z nás vymohl pokutami, nebo dokonce zákazem činnosti. Prostě nás neomlouvá a je na nás tvrdý. Proč by neměl mít stejné nároky sám na sebe?

Teoreticky může vzejít od úředníků tlak ve smyslu – 1,5 roku byla republika paralyzovaná kvůli koronaviru. To by byl zvláštní argument, ale použít lze.

Proto jsme dbali na to, aby zákon opět přijalo celé politické spektrum a nikdo z politické reprezentace se pak nemohl vymlouvat, že o jeho dopadech nevěděl, a proto se musí přehodnotit. Zákon o právu na digitální služby schválilo 163 poslanců ze 168 přítomných.

Ale zpět k vaší otázce, není-li důvodem odložení covid. Z mého pohledu není. Naopak by nás situace s covidem měla vést k tomu, abychom digitalizaci akcelerovali, protože nebýt současných digitálních služeb v privátní sféře a některých digitálních služeb státu a samospráv, které jsou už teď naštěstí dostupné, byly by stát a společnost mnohem více ochromené než dříve.

Podílíte se i na digitalizaci stavebního řízení? Jak jste se k této problematice dostal od zákona o právu na digitální služby a bankovní identity?

Na konferenci Internet ve státní správě a samosprávě (ISSS) v Hradci Králové jsem v roce 2017 navrhl tehdejší ministryni pro místní rozvoj Kláře Dostálové, zda bych ji mohl navštívit s konceptem digitalizace stavebního řízení a územního plánování, který by mohl být připraven a zahájen ještě před schválením nového stavebního zákona a financován z evropských fondů, jež se nevyužily na výstavbu sítí pro internet.

Prvním klíčovým projektem bylo zakotvení digitálních technických map jako klíčového nástroje pro výstavbu a správu sítí dopravní a technické infrastruktury, kde budeme získávat informace mimo jiné pro vybudování sítí pro vysokokapacitní datové připojení. Odkázala mě na své náměstky, že pokud s tím budou souhlasit, dokáže si to představit.

Začal jsem tedy ukazovat příslušným náměstkům jednoduché schéma, kterému se následně začalo říkat Zajíčkův obrázek, kde byly vyznačeny komponenty nutné pro digitalizaci natolik složitého procesu, jako je stavební řízení a územní plánování. Následně jsem ho začal projednávat s poslanci ve výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj, zástupci krajů a obcí a odborné veřejnosti.

Všichni se rychle shodli, že pokud chceme něco v této oblasti udělat, je třeba zahájit okamžitě legislativní proces, protože k využití evropských prostředků potřebujeme legislativní oporu. Proto jsme v rekordním čase připravili novelu zeměměřičského zákona a stavebního zákona, kterou opět projednalo celé politické spektrum a schválil ji rekordní počet 185 ze 188 hlasujících poslanců. Nepamatuji si žádný jiný zákon, který by měl takovou masivní podporu.

Ale teď se nový stavební zákon zpochybňuje a bude se přepracovávat. Ohrozí to digitalizaci stavebního řízení?

Neohrozí, protože máme komponenty digitalizace zakotvené ještě ve starém stavebním zákoně a převzali jsme je beze změny do toho nového. Navíc od počátku projednávání stavebního zákona existovala politická dohoda, že ať bude z časových nebo obsahových důvodů osud nového jakýkoli, na digitalizaci nikdo nebude „sahat“.

Všichni si totiž uvědomují, že bez digitalizace celé agendy stavebního řízení a územního plánování se neobejdeme nejen ve starém, ale ani v novém procesním modelu. Proto jsem se snažil celý koncept navrhnout tak, aby nezávisel na tom, bude-li stavební řízení organizované jako doposud na obcích a krajích v přenesené působnosti, nebo nově na centrálním úřadu s detašovanými pobočkami po celé republice. A to stále platí.

Vzhledem k tomu, že se připravuje centrální informační systém, který bude jeden pro všechna místa, kde se agenda bude vykonávat, můžeme pokračovat v přípravě. Dokonce by fungoval, i pokud by zůstal starý stavební zákon, což se, doufám, nestane a nakonec bude politická dohoda o funkční podobě toho nového. Všichni moderní stavební zákon potřebujeme.

Vypadá to, že jste prosadili pro modernizaci státu klíčové zákony. Co se vám zatím nepodařilo prosadit?

Všechny tři zákony jsou klíčové pro digitální transformaci státu a jeho modernizaci a budu dělat, co je v mých silách, abych je pomohl uvést do života. Jsem přesvědčen, že ušetří lidem mnoho nervů, času a peněz při komunikaci se státem. A co se nám zatím nepodařilo prosadit a budeme zkoušet, aby si vzala za svoje tato vláda?

Určitě Portál podnikatele, který by se měl stát podobně jako Portál občana digitálním rozcestníkem, jednou digitální bránou pro vyřízení podnikatelských záležitostí se státem, ale i prostředníkem pro transakce podnikatelů mezi sebou. Mnoho těchto úkonů totiž podnikatel může udělat po předchozím souhlasu státu nebo mu je následně musí oznámit či se registrovat. My bychom ho rádi jako Hospodářská komora společně s dalšími podnikatelskými organizacemi provozovali a vzali na sebe odpovědnost za jeho fungování a rozvoj.

Mohlo by opět jít o legislativně definovanou spolupráci státu a nestátní sféry, kde by díky zájmu podnikatelských organizací o své členy-klienty mohla být trvale zaručena snaha o modernizaci a inovaci. S Portálem podnikatele souvisí i projekt, který by měl být jeho samostatnou součástí, tedy Právní elektronický systém, jemuž pracovně říkáme PES pro podnikatele.

Souvisí s covidem?

Ne, se PSEM, který vznikl v průběhu pandemie, nemá nic společného. Náš PES vznikl dávno před pandemií a má sloužit k vytvoření a správě podnikatelských povinností, které vyplývají pro podnikatele ze zákonů. Je jich neuvěřitelně mnoho, liší se pro různé obory podnikání, nikdo se v nich neorientuje, mnohé si protiřečí nebo jsou duplicitní a nejsou srozumitelné nejen pro podnikatele, ale ani pro úředníky, soudce, advokáty, daňové poradce a další specialisty.

Chceme proto, aby se v následujících letech tento systém naplnil informacemi o povinnostech, abychom je dokázali zjednodušit, zdigitalizovat. Zatím nám prošla jen malá novela zákona o sbírce zákonů, kde je stanoveno, že zákony předkládané parlamentu musejí obsahovat tabulku navrhovaných povinností, aby každý poslanec a senátor věděl v přehledné podobě, co a v jakém rozsahu se podnikatelům ukládá a jaké sankce za to budou.

Věříme, že tento systém může mnoho nesmyslných povinností, které se chtějí ukládat, zastavit včas, ještě v parlamentu. A také, že najdeme u nové vlády pochopení pro podnikatelské potřeby. Nesrozumitelná legislativa, nadbytečná regulace a s tím spojená nadměrná byrokracie jsou trvalé bolesti, se kterými je třeba začít něco systematicky dělat. Máme naději, protože se oba projekty objevily ve schváleném programovém prohlášení vlády.