Jaderná strategie nemá logiku

Téměř před 40 lety Robert Jervis (1940–2021), bývalý profesor mezinárodních vztahů na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, napsal: „Racionální strategie pro použití jaderných zbraní je protimluvem.“ Je to první věta v jeho knize z roku 1984 The Illogic of American Nuclear Strategy (Nelogičnost americké jaderné strategie) a jednoznačně shrnovala její základní myšlenku – tvrdit, že nějaká jaderná strategie je ze své podstaty racionální, je nebezpečným nalháváním si.

Nebezpečí spočívá především v tom, že toto uvažování může vést k vypuknutí jaderného konfliktu. Ti, kteří sami sebe přesvědčí, že jejich jaderná strategie je racionální, mohou propadnout sebeklamu vlastní strategické dokonalosti a tím navodit situaci, kdy budou použity atomové zbraně, protože to bude zdánlivě dávat smysl. Nejvýrazněji se tento sebeklam projevuje u těch, kteří dospějí k názoru, že jaderný konflikt lze vyhrát. Nelze.

Trvalá a nevyhnutelná možnost

Jervisovi nešlo, a to je třeba zdůraznit, o odmítnutí jaderných zbraní jako takových. Právě o ně se totiž koncem sedmdesátých a v první polovině osmdesátých let 20. století vedl na Západě zásadní politický spor. Mohutné mírové hnutí se domáhalo jaderného odzbrojení, byť třeba jednostranným vzdáním se západních jaderných arsenálů.

Přitom způsob a rozsah protestů na podporu těchto požadavků byl z dnešního hlediska těžko představitelný. Šlo o masivní, milionové protesty i radikální akce, jako byly blokády vojenských základen a násilné vnikání na jejich území. V porovnání s nimi jsou současné protesty proti západní podpoře Ukrajiny slabým odvarem.

Právě proto, že Jervis považoval požadavky na jednostranné jaderné odzbrojení Západu vůči agresivnímu Sovětskému svazu za pošetilé, kritizoval jak praxi americké jaderné strategie, tak uvažování o ní. Riziko spatřoval především v přílišném spoléhání se na racionalitu v situaci, která je ze své podstaty iracionální, a nemá tedy racionální řešení.

To, co činí ze strategického hlediska svět s atomovými zbraněmi iracionálním, je, že ať provede jedna strana jakékoli kroky, na její schopnost přežít nebudou mít žádný vliv. O bytí a nebytí ve vztahu jaderných mocností vždy rozhoduje strana druhá, tedy protivník. Přežití není výsledkem vlastní strategie a jednání, jako tomu bylo v dobách před vynalezením a sestrojením jaderných zbraní. Ať se snažíme sebevíce, to, zda přežijeme, závisí na strategii protivníka a jeho chování.

Totéž platí i obráceně, což do vztahů jaderných mocností vnáší pokřivenou umírněnost v podobě vzájemného odstrašování, přičemž to samo o sobě negarantuje pozitivní výsledek. Vše zničující jaderná válka zůstává trvalou a nevyhnutelnou možností. Touto hrozbou zůstává tím spíše, že jaderné státy musejí být neustále připravené tyto zbraně použít, čímž zvyšují riziko, že nastane právě ta situace – atomová válka –, které se chtějí vyhnout. Nejen fotbal, ale ani jaderná strategie nemá logiku.

Vzhledem k hrozbám použití jaderných zbraní, které opakovaně v souvislosti se situací na Ukrajině vyslovují přední představitelé ruského režimu, by se mohlo zdát, že klíčové otázky dnešních dnů znějí: Platí stejná pravidla pro vztahy jaderných a nejaderných států? Nebo je to tak, že státy s jadernou výzbrojí mohou úspěšně vydírat země, z nichž jim jaderná odplata nehrozí?

Přesně tento dojem se stále znovu snaží vyvolat Vladimir Putin a jeho nohsledi, když velkohubě vyhrožují možným použitím jaderných zbraní, pokud se situace na Ukrajině nebude vy­víjet podle jejich představ. Chtějí navodit zdání, že vůči ní si mohou dovolit cokoli, protože nedisponuje možností jaderné odplaty.

Chtějí, abychom se zabývali otázkou, zda zavedený úzus jaderného odstrašování platí ve vztazích jaderných a nejaderných států. Chtějí, abychom dospěli k závěru, že tomu tak není, a na základě tohoto pak ke zdánlivě logickému úsudku, že bude nejlépe chovat se podle ruských not, protože přece nechceme vidět Ukrajinu zničenou jadernými zbraněmi. Chtějí, abychom propadli iluzi, že jejich jaderná strategie je racionální, že na ni můžeme rozumně reagovat a že daná situace má logické řešení. Nenechme se zmást: nemá!

Strach, rozkol a rezignace

Jak se tedy dívat na to, když z Ruska opětovně zaznívá nukleární vyhrožování? Především je třeba mít na paměti Jervisova slova – „racionální strategie pro použití jaderných zbraní je protimluvem“ – a odmítnout jak otázku, již se Rusové snaží vsugerovat, tak odpověď na ni, kterou se snaží podsunout. Ať totiž uděláme cokoli, ruské rozhodnutí, zda použít, či nepoužít jaderné zbraně, nakonec vždy padne v Rusku a je mimo naši kontrolu.

Tento fakt je neměnný bez ohledu na ústupky, jež by Západ mohl hypoteticky Rusku nabídnout. Ukrajinské reakce na ruské jaderné hrozby ukazují, že tuto situaci plně chápou a přistupují k ní adekvátně. Nenechávají se vyhrůžkami zastrašit. Navíc je zjevné, že jim ruské vydírání není určené. Kdykoli se v Rusku hovoří o jaderných hrozbách, směřují tato slova především na Západ, kde mají za cíl rozsévat strach, rozkol a rezignaci.

Strach, protože použití byť jen taktických jaderných zbraní by neslo následky, které by sahaly daleko za jejich přímý dopad. Byly by nejen politické a strategické, ale i humanitární a ekologické.

Rozkol, protože jsou zacíleny na to, aby kolem nich vznikaly rozporuplné politické a emoční reakce. Někteří se po­dle úsloví „bližší košile než kabát“ bláhově snaží vyhnout jadernému střetu za každou cenu.

Rezignaci, protože navozují zdání, že nejlépe by Západu bylo, kdyby se do ničeho nemíchal. Co na tom, že je tato představa odtržená od reality. Obrazně řečeno, válka si nás najde bez ohledu na to, jak moc budeme předstírat, že nás nezajímá.

Nemá tedy význam snažit se v ruských vyjádřeních ohledně použití jaderných zbraní hledat jakýkoli smysl, jenž by nabízel logické východisko z dnešní situace. Stejně pochybnou hodnotu mají prohlášení, že pravděpodobnost použití jaderných zbraní narostla. Jejich vrcholem jsou pak výroky, které se dokonce snaží tuto pravděpodobnost vyjádřit číselně.

Vzhledem k tomu, že v celé historii jaderného věku byly ve válečném konfliktu použité dvě jaderné bomby (v srp­nu 1945 proti japonským městům Hirošima a Nagasaki), jsou všechna tato čísla vycucaná z prstu. Nemáme žádná relevantní data, jež by umožnila takovou pravděpodobnost vypočítat a přisoudit. Jediné, co lze říct s jistotou, jsou dva poznatky.

Za prvé, existuje množina vojenských konfliktů, z nichž různé jaderné velmoci (například USA ve Vietnamu, Sovětský svaz v Afghánistánu, Jihoafrická republika v Namibii a Angole) raději odešly poražené, než aby se uchýlily k atomovým zbraním. Tyto historické precedenty nemají vysokou vypovídající hodnotu a nelze na ně spoléhat. Ukazují ovšem, že prohrávající velmoc nemusí eskalovat konflikt na jadernou úroveň, i když čelí protivníkovi, který by jí to nemohl oplatit stejně.

Za druhé, s jistotou víme, že pravděpodobnost použití jaderných zbraní je vyšší než nula. Může se to stát. V tomto kontextu je nejvhodnější nevnímat jaderné výhrůžky jako reálná sdělení informující o ruských úmyslech, ale jako indikátor vývoje války z ruského hlediska. Ve své podstatě jsou indexem, tedy nepřímým ukazatelem. A ten naznačuje, že čím hůře na tom Rusové jsou, tím více řinčí jadernými zbraněmi. A naopak, když se cítili silní, ustoupily jaderné hrozby do pozadí.

Samotné atomové zbraně dnes ani v budoucnosti Rusy na Ukrajině nespasí. Zůstávají však součástí širšího ruského nátlaku na Západ. Hrdlořezům v Moskvě nezbývá nic jiného než doufat v tuhou zimu nebo v to, že se dost lidí na Západě nechá ošálit. Jaká bude zima, neovlivníme, ale můžeme se na ni připravit. Zda podlehneme iluzi racionální strategie či nikoli, záleží na rozdíl od použití ruských jaderných zbraní zcela na nás.

Autor vyučuje bezpečnostní vztahy na Aberystwyth University ve Walesu