Proč se zdá, že za vše mohou Němci

Německé síly se bojím méně než německé nečinnosti, prohlásil už v roce 2011 tehdejší polský ministr zahraničí Radosław Sikorski. Jeho slova uzrála během následujících deseti let a pro mnohé se stala symbolem německé váhavosti poté, co Vladimir Putin letos v únoru napadl Ukrajinu.

Vypuknutí války bylo šokem pro celý svět, zejména pro Evropu. Ta je přímo konfrontovaná nejen s bezprecedentní agresí přímo „za humny“, což od druhé světové války nezažila, ale zároveň s reflexí vlastních politik a přístupů k nevyzpytatelnému sousedovi. Nejvíce to pociťuje právě Německo.

Z pozice ekonomického a během dlouhé éry kancléřky Angely Merkelové také politického lídra EU sehrálo zásadní roli v nastavování postojů vůči autokratickému Rusku. Právě kvůli komfortně pasivní zahraniční politice dnes mnozí Berlínu kladou velkou porci viny za to, kam až Putinův režim zašel. Že kdyby byly německé vlády razantnější, nemuselo to tak dopadnout. Jakým způsobem tedy Německo v uplynulých letech naplňovalo zmíněný Sikorského výrok?

Rozpačitý bod obratu

„Válka vyvolává mnoho otázek. Lze proti násilí bojovat násilím? Může být skutečný mír nastolen pouze tehdy, bude-li použita síla?“ Tato slova kancléře Olafa Scholze, která sdílela na Twitteru německá delegace při NATO, vyvolala nejen na sociální síti vlnu nevole.

Zásadní je ale pozadí výroku, který zazněl na březnovém sjezdu německých katolíků a zarytých pacifistů. S trochou fantazie by se s takovou informací dal jeho význam číst i naprosto jinak, totiž že německý, a především sociálnědemokratický kancléř pacifismus v současné situa­ci naopak zpochybňuje.

To se ale spíš nedozvíme, protože Scholzova komunikační strategie, která je za normálních okolností přijímaná se shovívavostí nebo vstřícně, je i v době vrcholné krize velmi strohá až nulová. „Kancléř komunikuje naprosto svébytným stylem, který už dal vzniknout slovesu ,scholzovat‘, tedy říkat něco nejenom zcela bez emocí, ale zároveň i tak nejasně, aby politik později nemohl být chycen za slovo,“ říká Martin Jonáš, stálý zpravodaj České televize v Berlíně a autor knihy Fenomén Angela Merkelová. Podle něj se teď kancléř v důsledku svého vystupování ocitá ve stínu mnohem otevřenějšího a také populárnějšího vicekancléře Roberta Habecka. „Na zahraničním poli navíc jeho odtažitost přispěla k dojmu, že Německo není spolehlivý partner,“ doplňuje Jonáš.

Scholzova politika nebyla nikdy postavena na aktivní komunikaci vůči veřejnosti. Jak potvrzuje Jakub Eberle z Ústavu mezinárodních vztahů, současný kancléř stejně jako před ním Angela Merkelová sázel spíše na kabinetní politiku a schopnost prosadit se v zákulisním vyjednávání. „Nevysvětloval příliš své motivace a konkrétní kroky, ohlašoval až výsledky – a to často suše, úsporně a arogantně. V čase zásadních zlomů tohle pochopitelně nefunguje. Lidé i zahraniční partneři právem očekávají, že jim političtí lídři dokážou novou situaci i navrhovaná řešení vysvětlit a zasadit do širších příběhů. V tomhle se Scholzovi nedaří – i když už je přece jen méně špatný než před několika měsíci. Dojem z jeho politiky je tak často mnohem horší než její obsah,“ myslí si Eberle.

Údajná propagace pacifismu ve chvíli brutální války za hranicemi EU je toho jen dalším příkladem. I toto bylo pro obraz Německa v uplynulých měsících smrtící. Jeho politická reprezentace sklidila kritiku především za zjevnou neochotu podpořit Ukrajinu vojenským vybavením. Pokazilo to jeho pověst v Unii, ale především v NATO.

Navzdory výrazné změně tónu debaty v uplynulých týdnech zůstávaly otázky o ochotě Německa čelit nové a náročné době nezodpovězené. Podle Eberleho je jeho pověst opravdu špatná, přinejmenším horší než před začátkem války: „Zároveň ale velmi záleží na tom, v jakých zemích se budete ptát. Poláci, Baltové či samozřejmě Ukrajinci jsou velmi rozčarovaní, ze západní Evropy – ale také z USA – je slyšet kritiky výrazně méně. Češi a Slováci jsou pak někde mezi tím,“ myslí si Eberle.

Přitom start byl minimálně nadějný. Už během zvláštního zasedání Bundestagu 27. února, tedy těsně po vypuknutí války, se zdálo, že kancléř zásadně změní německou zahraniční politiku, a možná i Německo samotné. Scholz tři dny po ruském vpádu na Ukrajinu podtrhl závažnost situace ve velmi sebevědomém projevu.

„Jádrem toho je, zda dovolíme moci zvítězit nad zákonem. Zda dovolíme Putinovi vrátit čas do 19. století, do věku velmocí, nebo zda máme sílu udržet válečné štváče pod kontrolou,“ řekl mimo jiné. Země podle něj dosáhla zlomového okamžiku. Navrhl proto novou politiku, překvapivou pro každého, kdo v uplynulých desetiletích sledoval často polovičaté zapojení Německa v západní obranné alianci.

Ovšem hned pár týdnů po proklamaci „bodu obratu“ kancléř opět zmizel z dohledu veřejnosti a zdálo se, že Německo se snaží pouze najít s nastalou situací nějaký modus vivendi. Kroky, které by mohly válku ukončit, ještě nebyly podniknuty. Energetickému embargu, které by drasticky zvýšilo cenu Putinovy vojenské ofenzivy, vláda dlouho důrazně vzdorovala, protože se bála recese. Samozřejmě ne bezdůvodně. Německo ale váhalo příliš dlouho.

Vulgarizovaná forma Ostpolitik

Je pravda, že předchozí německé vlády se rozhodovaly pod koaličním tlakem, převážně sociálních demokratů. Ti ctí tradici pacifismu i takzvané Ostpolitik, tedy snahy o normalizaci vztahů Spolkové republiky s východním Německem a dalšími východními státy, kterou v sedmdesátých a osmdesátých letech prosazovali právě sociálnědemokratičtí kancléři.

Podle Eberleho ale dnešní odkaz této politiky slouží spíše jako jakási omluvenka. „Opravdová Ostpolitik kancléřů Brandta a Schmidta vždy stála na dvou nohách: vedle snahy o snižování napětí pomocí vstřícné a pragmatické diplomacie vůči sovětskému bloku tam nikdy nechyběl moment odstrašení z pozice vojenské síly. Na tu druhou nohu se bohužel v posledních letech zapomínalo a odvolávání se k Ostpolitik často sloužilo spíše k zakrývání obchodních zájmů,“ říká.

Jonáš dokonce vidí jen jakousi vulgarizovanou formu Ostpolitik: „Začíná a končí ústupností proti požadavkům Moskvy. Ve srovnání s Brandtovou érou z ní vypadlo porozumění pro pozice dalších zemí východní a střední Evropy, včetně Ukrajiny.“

Pověstná změna sblížením se tak změnila na změnu skrze obchod. Adekvátní politice vůči Rusku proto často bránila i podnikatelská lobby. Nicméně ani ekonomická prosperita Německa nemůže nyní sloužit jako výmluva a není odpovědí na opomíjení bezpečnostní výzvy, kterou Rusko představuje už 20 let.

Podle Jonáše němečtí politici z celého spektra včetně Merkelové doznávají, že byli v přístupu k Rusku naivní: „Věřili, že Putin bude jednat racionálně, s ohledem na ekonomické zájmy, když ne své země, tak alespoň kleptokratické elity, která ho obklopovala.“

Donedávna ovšem vystoupení Merke­lové ani Scholze nenaznačovala hlubší sebereflexi. Naopak. Kancléř i jeho předchůdkyně využili veřejných vystoupení k obhajobě svých politických rozhodnutí. Ale zatímco Scholz se spoléhal na tiskové konference a projevy v Bundestagu, Merkelová využila svého prvního rozhovoru od konce mandátu, aby okouzlila publikum lakonickým humorem ve vyprodaném berlínském divadle. S nadhledem a klidem sobě vlastním dokázala pobavit a zároveň se vyhýbat nepříjemným otázkám.

Kategoricky odmítla obvinění, že její 16letá vláda největší evropské ekonomice byla nepřímo odpovědná za pokračující ruský útok na Ukrajinu. „Neobviňuji se,“ řekla a uvedla, že Putin by plně napadl sousední zemi mnohem dříve, kdyby ona a další spojenci nepřijali rozhodnutí, která by byla zpětně kontroverzní, například zablokování kandidatury Ukrajiny na členství ve vojenské alianci NATO v roce 2008. Připomněla, že Ukrajina tehdy „nebyla demokraticky konsolidovanou zemí“, naopak ji sužovala velmi silná korupce.

Kardinální chyba: Nord Stream 2

Merkelová vystoupila i proto, že válka na Ukrajině udělala velkou skvrnu na jejím obrazu, spory o její odkaz ale teprve začínají. Nedokázala zatím vysvětlit hned několik věcí – například tvrzení, že si velmi brzy uvědomila, že Putinův boj je proti západním demokraciím. Proč tedy přivedla zemi do ještě hlubší energetické závislosti na Rusku tím, že bude trvat na plynovodu Nord Stream 2?

Za hranicemi, samozřejmě směrem na východ, se takový přístup s pochopením nesetkal. Podle Jonáše byla ale Merkelová po začátku ruské agrese proti Ukrajině v roce 2014 v mnoha ohledech v obtížné pozici. „Tu navíc podkopávala slabost německé armády i váhavost dalších evropských spojenců. Za kancléřčiny zjevné chyby můžeme označit chabou reakci na zjevné několikeré ruské porušení německé suverenity. Kardinálním omylem byla stavba plynovodu Nord Stream 2, projektu, který byl nejen ekonomicky nesmyslný, ale zároveň se rovnal pozvánce Ruska ke konfrontaci se Západem,“ tvrdí Jonáš.

Rozporuplně hodnotí merkelovskou éru a její komfortní pasivitu i Jakub Eberle. „Nemyslím si, že by Merkelová dělala úplně všechno špatně. Obrovskou chybou bylo zvyšování energetické závislosti na Rusku – mimochodem stejně jako ještě mnohem silnější obchodní závislosti na Číně –, které nabíralo až absurdních momentů. Nord Stream 2 byl dojednán krátce po první ruské agresi vůči Ukrajině. Úplnou fraškou pak je, že vláda dopustila, aby plynové zásobníky v Německu vlastnila dceřiná společnost Gazpromu,“ říká.

Za tragický považuje Eberle také stav německé armády, která byla ohlodána až na kost a dnes jí chybí i to nejzákladnější vybavení. Za chybu ale naopak nepovažuje snahu s Ruskem a Čínou jednat a usilovat o diplomatická řešení: „Ta zrovna u Merkelové nikdy nevycházela z nějakých iluzí o Putinovi či jeho režimu. Stavěla spíše na přesvědčení, že s jadernou mocností za dveřmi se nakonec nějak domluvit musíme a že v multipolárním a propojeném světě Německo ani Evropa nemají dost sil, aby Rusko mohly nátlakem měnit či izolovat. Německé snahy o diplomatická řešení nebyly vždycky výrazem naivity, ale často spíše vycházely z pragmatického – a možná až příliš pesimistického – zhodnocení vlastních možností,“ myslí si Eberle.

Splácení minulých dluhů

Napadení Ukrajiny naplno odkrylo podstatu Putinova režimu, včetně zrádnosti evropské závislosti na ruských energiích, zejména na plynu. Navzdory prvotnímu zaváhání, kdy se němečtí politici zdráhali učinit razantnější kroky, ale s typickou organizovaností a chladnou logikou přistupují k zásadním opatřením, kterými chtějí zvládnout tuto zimu i nastartovat transformaci celé země. Taková změna by v běžných podmínkách – pokud by vůbec nastala – trvala roky.

Dosud nevýrazný a všemi kritizovaný Scholz se staví do čela změn celé EU. Před několika dny zveřejnil v deníku Frankfurter Allgemenie Zeitung článek, ve kterém zpochybňuje právo veta členských zemí EU ve společné zahraniční a bezpečnostní politice. Využívání tohoto práva některými státy označil za „sobecké blokády“. Dále uvedl, že Ně­mecko přijde s vlastními návrhy evropské obrany, migrační politiky nebo technologické suverenity.

Ve stejném článku napsal, že Německo bude Ukrajině nadále dodávat hospodář­skou, humanitární i zbrojní pomoc. Potvr­dil tak svá slova ze zasedání Bundestagu začátkem června. Pro ty, kteří kancléře

kritizovali za nečinnost, byl tento jeho projev zjevením. Když oznámil dodávku čerstvých zbraní Ukrajině, byl vášnivý a bojovný a používal nespisovný a živý jazyk. Slíbil Ukrajině moderní systémy protivzdušné obrany a radarové systémy.

Především forma všech těchto sdělení překvapila. Podle Eberleho veškeré změny německé politiky vždy probíhají pozvolna, Scholzův proslov z konce února tak vzbudil u partnerů nerealistická očekávání. „Německo se přes noc nemohlo změnit o 180 stupňů. Zároveň ale probíhají změny, které jsou na tamní poměry kolosální. Ať už jde o ohlášené a teď i schválené navýšení rozpočtu na obranu, avizovaný nákup nejmodernějších zbrojních systémů, nebo skutečnost, že země dodává či se chystá dodat Ukrajině některé opravdu ničivé těžké zbraně. Není to tak málo, jak to občas zvenku vypadá,“ upřesňuje Eberle.

Scholzovu vládu podle něj čeká především krizový management a horečné splácení dluhů z předchozích let. „Scholz sám je pod nimi částečně podepsaný, s Merkelovou seděl ve dvou vládách, jeho strana pak dokonce ve třech. Namísto pozvolné energetické transformace musí hledat nové zdroje energie okamžitě, což je extrémně složité. Armádě je třeba vrátit bojeschopnost, což je opět úkol za stovky miliard a na mnoho let. Při tom všem se musí snažit udržet sociální smír a aspoň minimální míru jednoty v EU a NATO. Vůbec jim to nezávidím.“

Podobně to vidí i Jonáš, který zdůrazňuje, že Scholz musel dosud v první řadě kličkovat mezi veřejným míněním a náladami ve vlastní straně, kde stále bují plody radikálního pacifismu. „Nejen dodávky zbraní na Ukrajinu, ale i snaha postavit na nohy Bundeswehr, vyhladovělý šetřením až na kost, vzbuzují mezi elitami sociálních demokratů ideologickou nelibost.“

Klíčový problém ale podle Jonáše čeká Scholze během následujícího podzimu a zimy. „Musí přečkat možné ekonomické a sociální tornádo, které by nutně provázelo úplné odstavení dodávek ruského plynu, a zároveň udržet konsensus většiny německé společnosti, že oběti ve prospěch podpory trpících Ukrajinců mají smysl,“ tvrdí Jonáš.

Je tedy kritika Německa ještě dnes na místě, nebo už je toto téma spíše zneužívané k odvedení pozornosti od vlastních nedostatečných řešení? Je pravda, že Německo váhalo, jak odpovědět na krizovou situaci.

A váhalo možná příliš dlouho. Nyní je ale připravené nastoupit cestu revoluční transformace země a jejího zahraničněpolitického nastavení.

I podle odborníků by měla role Německa v novém světovém řádu, tedy v době po 24. únoru 2022, zůstat stejná – role ostrova ekonomické a politické stability. „Aby ji ale Německo mohlo nadále hrát, musí obnovit oba pilíře své moci, pilíř vojenský a ekonomický. Slibované posílení německé armády na úroveň jedné z nejsilnějších vojenských mocností světa si vyžádá nejen obrovské množství peněz, ale i čas a politickou důslednost v běhu na dlouhou trať. Ekonomická stabilita nebude možná bez ještě mnohem nákladnějšího přebudování německé energetiky. A také schopnosti německých firem vyrovnat se s postupným rozpadem světového trhu, který po covidu a ruské agresi v budoucnu zřejmě naruší i mocenské ambice Číny,“ uvažuje Jonáš.

Ani podle Eberleho se postavení Německa v blízké budoucnosti příliš nezmění: „Německo je dostatečně velké, aby se s ním muselo počítat a mohlo do globálních otázek mluvit. Zároveň ale příliš malé, aby je mohlo výrazněji ovlivňovat, do první ligy rozhodně nepatří. Jeho klíčovým zájmem je proto silná a soudržná EU, která už by velmocí být mohla. To by mělo být nakonec i v zájmu Česka.“