Jaderná zpoždění

Už sedm let měla běžet jaderná elektrárna Hinkley Point C na jihozápadě Anglie v hrabství Somerset. Francouzská firma EDF musela na začátku letošního roku datum spuštění posunout o další tři roky. Proč? Důvodem jsou úpravy elektro­mechanické části stavby, ale především naplnění dalších údajně sedmi tisíc požadavků britské strany na jadernou bezpečnost, což zvedlo potřebné objemy základních stavebních surovin, jako jsou železo a beton, o 35 procent.

EDF se také odvolává na vysokou inflaci, dražší energie, problémy s pracovní silou. Celkové odhadované náklady se v Hinkley zvedají z původních 18 na 34 miliard liber, což je skok o bezmála sto procent. Náklady na elektrárnu s ohromným výkonem 3,2 gigawattu se v takovém případě vyšplhají v přepočtu na bilion korun. Nebo možná ještě mnohem výš. EDF totiž preventivně mluví o dalším prodloužení výstavby do let 2030 až 2031.

Britská vláda zase tvrdí, že nové náklady jdou za stavějícími firmami. „Hinkley není projektem britské vlády, všechny dodatečné náklady jdou tedy na vrub firmy EDF a jejích partnerů, nebudou mít proto žádný dopad na daňové poplatníky,“ praví se v oficiálním prohlášení ministerského odboru pro energetickou bezpečnost.

Když staví francouzská EDF

Stavba v Hinkley Point C je zajímavá především tím, že ji staví jeden z uchazečů o výstavbu nových jaderných bloků v Česku, tedy francouzská firma EDF. Dukovany jsou v Česku už jisté, tam se bude stavět blok o výkonu 1 200 megawattů, dnes se ale spíše počítá ještě s minimálně jedním blokem v Temelíně. Tedy dalších 1 200 megawattů (vláda ale požaduje opci na celkově čtyři bloky).

Takové dva elektrárenské bloky výkonem o čtvrtinu menší, než je atomová elektrárna v Hinkley, by mohly stát zhruba o třetinu méně. I když se bude počítat s nižšími náklady na pracovní sílu, jde o sumu v rozpětí 350 až 700 miliard korun, což je úplně jiná matematika, než se doposud uvádělo, tedy 160 až 200 mi­liard. Čtyři bloky by byly v základním výpočtu ještě dvakrát dražší.

„Žádné číslo, které koluje ve veřejném prostoru, bychom dnes neměli brát vážně,“ řekla týdeníku Euro Dana Drábová, šéfka Státního úřadu pro jadernou bez­pečnost. Podle ní se vše bude ještě vyvíjet; mělo by se také srovnávat srovnatelné, ačkoli Drábová připouští, že se v Hinkley vlastně staví stejný typ reaktoru, který by mohl být i v Česku, ať už bude stavět EDF, nebo korejská KHNP; tyto dvě společnosti zůstaly spolu v soutěži.

„Je to stejný typ, reaktor, jaký měla ponorka Nautilus navrhovaná Westing­housem v roce 1954,“ vysvětluje Drábová. Podle ní je největší problém v tom, že nejde o standardní velikost reaktorů, které obě firmy dodávají. EDF bude muset od svého standardu ubrat skoro pět set a KHNP dvě stě megawattů.

To samo o sobě není nic zásadního, firmy však budou muset žádat o novou licenci „nového designu“ a to bude také stát nějaké peníze, připomíná vědkyně: „Záleží, jak si Česko dohodne konečnou smlouvu a kdo tyto náklady na novou licenci pro konkrétní projekt bude muset zaplatit. Jisté zvýšení nákladu to samozřejmě je,“ dodává Drábová.

Zpoždění a zdražení je standard

Anglické Hinkley není jediné místo, kde se dnes ve Velké Británii staví jaderná elektrárna. Britové totiž v energetické politice sázejí na jádro jako na základní stavební prvek soustavy, který jede neustále, kdykoli je potřeba, a chtějí proto zvýšit kapacitu svých jaderných zdrojů ze současných šesti na dvacet čtyři gigawattů. Podíl jádra v energetickém mixu země je dnes pouhých 15 procent, přes 40 procent energie se tam vyrábí z uhlí a plynu, 38 procent jsou obnovitelné zdroje. Pro Brity je tedy Hinkley dost důležitou referenční stavbou pro další jaderné bloky, jež mají tvořit základ britské energetiky druhé poloviny 21. století.

Jeden takový projekt běží už v Size­well C v Sufolku. Pracovaly na něm jako v Hinkley opět společně EDF a čínská firma China General Nuclear (CGN), jenže čínský podíl z obavy z ohrožení národní bezpečnosti nedávno vykoupila britská vláda za 700 milionů liber (zhruba 20 miliard korun). Číňané ale na protest proti tomuto postupu přestali platit stavbu v Hinkley.

„Pokud vím, v Hinkley Point C měla stavbu designovat EDF a spolufinancovat čínská strana, v Sizewell to mělo být opačně – čínský projekt, tedy CGN, spolufinancovaný EDF. A to asi Británie z bezpečnostních důvodů nechtěla,“ popisuje situaci Drábová. Zdá se tedy, že s nulovými dopady zpoždění a dalšího zvyšování nákladů v Hinkley na daňové poplatníky to nemusí být tak snadné, jak tvrdí vláda premiéra Rishiho Sunaka.

V protahování dostavby a vícenákla­dech Hinkley nepatří k výjimkám. Vět­ši­na jaderných elektráren, které se v poslední době stavěly, měla velké zpoždění a termíny ani rozpočty nedodržela. Například francouzský reaktor Flamanville 3 s výkonem 1 600 mega­wattů se staví sedmnáct let, přestože už měl jedenáct let dodávat proud i teplo do sítě, a není pořád hotový.

Původní náklady 3,3 miliardy eur vyskočily hned čtyřikrát na 13,2 miliardy eur (335 mi­liard korun). Stavba má velké problémy s kvalitou materiálů i provedením práce. Flamanville patří EDF, které ho samozřejmě také staví. Kdy začne téct proud z elektrárny do sítě, nikdo přesně nedokáže odhadnout, firma opět prodloužila dobu, kdy se do elektrárny bude navážet palivo.

Finské Olkiluoto 3 je ještě smutnější příběh. Finové se před dvaceti lety rozhodli, že ruské bloky doplní novým reakto­rem EPR firmy Areva, dnes už EDF. Místo pěti let se ovšem stavělo osmnáct. A cena? Z plánovaných tří se vyšplhala na jedenáct miliard eur (280 miliard korun).

V arabském světě to jde. I v Číně

Dá se tedy v dnešní době vůbec zajistit, aby výstavba jaderné elektrárny proběhla v termínu a podle rozpočtu? „Záleží na schopnostech investora, jak si dokáže dodavatele zorganizovat. Aby ho buď donutil k tomu, aby opravdu dodržoval harmonogram stavby, nebo aby za zpoždění tvrdě zaplatil, což se stalo ve Finsku,“ říká Dana Drábová. „Z větší části se již pokuta finskému státu zaplatila, i když dál probíhají nějaká dohadování, ale Areva na tom v podstatě zkrachovala a musela být převzata EDF.“

Zpoždění ve výstavbě jsou spíše záležitostí americkou a evropskou. Je ale pravda, že EDF postavila v termínu dva bloky v Číně, Westinghouse tamtéž zase čtyři bloky v podstatě načas. Čínské řízení stavby jakož i nasazení dělníků a zacházení s nimi je ale kulturně zásadně odlišné. „Tak dobře, máte asi pravdu, taky bych nechtěla pracovat na stavbě v Číně,“ směje se Drábová, ale hned přejde k vážné řeči: „Tak vezměme jadernou elektrárnu Baráka ve Spojených arabských emirátech, kde stavěli Korejci. Jejich přístup ke stavebním výkonům je opravdu diametrálně odlišný od nás, ale není to tak kruté jako v Číně. Kdyby tu stavbu v Česku dostali Korejci, to by se české firmy a jejich zaměstnanci velmi divili.“

Všechny bloky v elektrárně Baráka se staví v termínu, přitom jde o obrovskou elektrárnu o čtyřech blocích a instalovaném celkovém výkonu 8,4 gigawattu. Celá stavba přišla na 25 miliard dolarů (585 miliard korun). České dva reaktory představují výkon třiapůlkrát menší, to by odpovídalo částce 170 mi­liard. Tedy tomu, co se uvádělo jako první odhad ceny.

Arabský svět má však na lidskou práci rovněž, mírně řečeno, jiné požadavky, jak ukázal například skandál kolem stavby stadionů před mistrovstvím světa v Kataru. Náklady na práci, energii a suroviny jsou také nižší než v Česku. Přesto je to důkaz, že levnější a včasná stavba jádra je možná. Zkušenosti z Hinkley, Olkiluoto či Flamanville se budou v Česku hodit jako jisté varování. Aby to i u nás moc neujelo.

Připomeňme, že český Temelín se stavěl patnáct let (1987 až 2002), i když mezi­tím proběhla jedna zásadní politická změna a česká společnost dlouho diskutovala, zda dostavět, či ne. Dnes je Temelín vedle Dukovan základem energetického systému ČR. Dana Drábová je přesvědčena, že se výstavba nových reaktorů povede. Její optimismus pramení z toho, že prostě jinou možnost ani nemáme: „Když musíš, tak musíš! Když to jinak nejde – to je největší motivace. Poslední tři roky nás na­učily, že ty bloky budeme potřebovat, a to včas. Tak se to povést musí.“