Jak boj o prostor změní život ve městech

O prostor bojují lidé ve městech prakticky každý den. Stačí se podívat kolem sebe: v jedné z nejluxusnějších londýnských čtvrtí Knightsbridge kupují za nesmyslné částky byty o velikosti spižírny. Když se vrchnímu v pařížské restauraci nebudete pozdávat, odmítne vás usadit u nejlepšího stolu, abyste nebyli všem na očích. Dalším příkladem ze zcela jiného morálního soudku jsou policisté, kteří vyhánějí skupinku mladých nebělochů z lepší čtvrti, kde přece nemají co dělat. Deset eur, které zaplatíte za cappuccino na benátském Náměstí svatého Marka, je vlastně cena, za kterou si na chvíli ten kousek náměstí pronajmete.

Kvůli podobným bitvám o prostor je život ve městě dost stresující. Po roce pauzy se tyto boje navracejí, ale v nové podobě. Důvodem je, že prostorový status – tedy hodnota, kterou každému místu ve městě společnost přisuzuje – se otřásl v základech a začal řídit jinými pravidly. Po pandemii se bude o tento prostor bojovat za zcela nových podmínek.

V porovnání se 70. lety hodnota prostoru ve městě rapidně vzrostla – tytam jsou časy, kdy v dnes populární londýnské čtvrti Soho bydleli nezaměstnaní bohémové a zaparkovat se dalo před vchodem i do těch nejpopulárnějších muzeí. Hodnota prostoru se zvýšila a města se musela rozhodnout, jak ho začnou rozdělovat. K tomu se dá obecně přistupovat dvěma způsoby − buď se prodá nejvyšší nabídce (přesně tak funguje ekonomický neoliberalismus), nebo se danému prostoru začnou přisuzovat i jiné, penězi nevyčíslitelné hodnoty.

Téměř celé 20. století převládal druhý přístup. Obyvatelé Sovětského svazu potřebovali speciální úřední povolení, aby se mohli přestěhovat do Moskvy. Newyorský Manhattan býval plný bytů s regulovaným nájemným, kde místo chudé pracující třídy bydleli bohatí Američané s dobrými konexemi. Když byl Jacques Chirac v 90. letech starostou Paříže, nejluxusnější byty s nízkým nájemným ve vlastnictví města rozdělil mezi své nejbližší přátele. Tak se k několika takovým bytům dostal i pozdější francouzský premiér Alain Juppé a část jeho rodiny (i když Juppé tvrdil, že na tom nebylo nic špatného).

Nehledě na kritéria, podle nichž se životní prostor ve městech rozděluje, si na to nejlepší vždy přijdou lidé z horních pater společenského žebříčku – muži, běloši, starší lidé –, kteří navíc cítí, že na to mají nárok. Příkladů je mnoho: muži neohleduplně rozvalení na sedačkách v metru, agresivní řidiči SUV rozhánějící skupinky dětí na ulicích, generace baby boomers, která dnes ovládá velkou část trhu s nemovitostmi, nebo šikanózní praktiky newyorských policistů, kteří mívali právo na ulici náhodně legitimovat a zkontrolovat kohokoliv podezřelého a nepoměrně víc cílili na černochy a Latinoameričany.

Postupně se prostor začal rozdělovat neoliberalistickým způsobem, zejména ve městech jako New York, Londýn či Peking, kde se méně majetné vrstvy obyvatel kvůli tomu musejí odstěhovat. Důležitou roli ale dodnes hrají i další kritéria. Osmdesátiletého francouzského spisovatele Gabriela Matzneffa celý národ odsoudil, když se ukázalo, že ve svých knihách popisoval vlastní pedofilní vztahy. Při skandálu vyšlo najevo, že i když byl úplně na mizině, žil ve státem dotovaném luxusním bytě v jedné z nejdražších pařížských čtvrtí. Od Francie to bylo poděkování za jeho přínos francouzské literatuře. Města jako Amsterdam zase plánují vyčlenit část bytů aktuálně využívaných pro ty nejlukrativnější účely typu krátko­dobých pronájmů Airbnb a poskytnout je místním obyvatelům.

Peníze nejsou všechno dokonce ani v New Yorku. Deník New York Times v roce 2005 zveřejnil znamenitou reportáž, která zkoumala, na základě jakých kritérií vybírala ochranka návštěvníky populárního newyorského klubu Marquee. Uplácení bylo k ničemu. Jednomu podnikateli v technologiích prý hlídači u vstupu řekli: „Máváním bankovek ukazuješ maximálně to, že sem nepatříš!“ Vstup do klubu zájemcům nezajistily peníze, ale stále se měnící kritéria společenské prestiže. V 90. letech to podle článku „nebyla výstřednost, ale křehká krása štíhlých supermodelek“.

Jeden člen ochranky to popsal následovně: „Můj táta říkal, že ve světě jsou dvě skupiny lidí: vítězové a poražení. A já jsem tu od toho, abych zajistil, že náš klub bude plný vítězů.“ Tím vlastně jednou větou shrnul ideologii života v moderních městech.

Vlivem gentrifikace neboli toho, jak bohatší lidé nakupují nemovitosti v méně žádaných částech města, se sice vytvářejí nové, ceněné lokality, těch ale nikdy nebude dost pro všechny. Pandemie navíc zamíchala i hodnotou dalších druhů pozemků. I když se během lockdownu města vylidnila, ceny domů vyrostly. Poptávka po kancelářských a prodejních prostorech naproti tomu rapidně klesla. Nedávno jsem se poprvé od března 2020 dostal do Londýna, kde i několik měsíců po rozvolnění opatření bylo centrum ve všední den klidné jako při nedělením odpoledni. Když jsem se ráno procházel po téměř prázdné Oxford Street, připadal jsem si, jako bych se ocitl na náměstí nějakého maloměsta

v roce 2019.

I z této situace se dá těžit. Příležitosti se chopil například britský obchodní řetězec John Lewis, který plánuje přestavět vybrané obchody a skladiště na sedm tisíc nájemních bytů. Tlaku nyní čelí i silniční infrastruktura, která v Londýně zabírá asi 30 procent zastavěné plochy, což je jen o šest procentních bodů méně než prostor obytných domů. V době práce na dálku a ježdění po cyklostezkách je to až příliš mnoho asfaltu.

Kapitalismus ale nesnese vakuum. Ve drahých městech se místa, která vlivem pandemie ztratí na své původní hodnotě, přemění na taková, po nichž bude poptávka. Prostory ve městech takto mění svůj účel v nekonečném cyklu − Oxford Street se na konci 19. století proměnila z původně klidné rezidenční čtvrti v nejrušnější obchodní třídu ve městě. Není tedy vyloučeno, že za padesát let se bude na střešní terase jednoho ze zdejších domů v pozdním podzimním slunci vyhřívat mladý úspěšný kariérista, který jen tam mimoděk pronese: „Víš, že tady prý kdysi býval obchoďák? No fakt, Debenhams nebo tak nějak se jmenoval.“

Na závěr se přesuňme do jiné čtvrti na okraji Londýna, kde jsem se v roce 2019 ubytoval já a kam stále nevede metro. Na začátku 50. let, kdy tu vyrůstal Rod Stewart a budoucí členové rockové kapely The Kinks, patřila mezi nejméně atraktivní části Londýna. Dnes tu průměrně velký byt stojí odhadem přes milion liber (zhruba 30 milio­nů korun). Téměř o 19 procent víc než v onom roce 2019.

Simon Kuper, Financial Times