Jak jsme (ještě) nevyhráli válku

Švihlý poručík britských sborů okouší absurdity nejen války samé (bitva o víno v Monte Cassinu, památná výuka kriketu v chaotickém Řecku, ochrana jemu svěřených vojáků před „pochybnými ženštinami“ v terénu a podobně), ale i vojenské mašinérie, jejíž různé skryté a velice pragmatické pohnutky nezná, nechápe… Je mimo.

Na Goodbodyho si člověk maně vzpomene, když čte reportáž Ondřeje Stratilíka a fotografa Hynka Glose v novém vydání týdeníku Euro. Je věnována zjevně nekoncepční vizi České republiky v oblasti vojenských majetků a armádou využívaných prostor. Ilustrativním případem jsou Brdy, jež byly před dekádou opuštěny, aby se tam nově vracely třeba i Dany, rozumějme těžké houfnice Dana. Goodbodyovských epizod, kdy armáda něco demolovala, aby to za jedno dvě desetiletí obnovovala, bychom našli dostatek. K smíchu to není.

Koncepční práce na desetiletí dopředu se v této zemi nenosí, jak až bolestně dobře víme. Armáda dnes samozřejmě argumentuje – a to validně, logicky –, že vojenské prostory potřebuje kvůli ruské agresi na východě Evropy daleko více než dříve, kdy celý kontinent vábivě snil, že vojáků už není takřka zapotřebí, snad jen při humanitárních akcích či výsadcích pár speciálů v nějaké té předaleké problematické zemi: v Afghánistánu, v Mali nebo… prostě jinde.

Realita války se však vrátila přímo k nám. Byla česká armáda tak nekompetentní, že s tím v žádném scénáři nepočítala? Škrtala tehdy prostory zbytečně? Leckdy jistě ano, ovšem sluší se připomenout poučku, která se traduje mezi vojáky či experty na obranu. Zní asi takto: „Klesnou-li výdaje na obranu pod 1,5 procenta HDP, armáda skomírá.“ Nyní si nalistujme historickou statistiku výdajů Česka, kterou jsme mimo jiné přinesli v březnovém vydání Eura. Rok 2010: tehdy šlo 1,38 procenta HDP na obranu této země. V roce 2011 už to bylo jen 1,19 procenta, rok poté 1,12 procenta, 2013 už pouze 1,08 procenta a roku 2014 až skandálně nejméně v historii – prvně výdaje klesly pod procento na cifru 0,96!

Řadu majetků či cvičišť by si armáda jistě ráda ponechala i tehdy, avšak bylo to nejspíše jako v každém resortu: na prvním místě jde o peníze. Potřeb by bylo, ale peněz nikoli. Nutně se vybíraly nějaké ty „prio­rity“. A malebné Brdy, blízké Praze, bylo snazší „vyjmout“ z balíku potřeb spíše než Doupov či Boletice – a nespekulujme, zda v tom hrály roli i jinačí zájmy.

Zmíněný Goodbody složitější a skryté děje kolem sebe nechápal, ale bojoval na straně dobra ze všech sil. V severní Africe, v Itálii, Řecku a nakonec také v Německu, kde jako líté pako „zabavoval“ nepřátelský most. Jiné armádní moudro praví, že se armá­dy rozvíjejí v době, kdy se jim dostává podpory vyšší dvou procent HDP. Věřme, že se toho bude Evropa i naše vlast dlouhodoběji držet, plně pochopí závažnost situace a dovede nás do kýžené chvíle, kdy budeme moct hrdě vyprávět, „jak jsme vyhráli válku“. Pak všechny ty přehmaty odpustíme. Přejeme vám inspirativní čtení – a vítězství!