Jak Netanjahu válcuje Bidena

Poté, co se v roce 1996 Bill Clinton poprvé oficiálně setkal s Benjaminem Netanjahuem, otočil se na svého asistenta a řekl: „Kdo je tady kurva za tu velmoc?“ Ve Spojených státech amerických se mezitím vystřídali čtyři další prezidenti a nikoho už ani nenapadne tuto otázku na rázného izraelského premiéra pokládat. Netanjahu si dávno vybudoval, jak říkají vojenští analytici, „eskalační převahu“, ať už v oválné pracovně sedí kdokoli – zvláště pak Joe Biden. Žádný jiný prezident se netoužil od Blízkého východu odpoutat více nežli současný šéf americké vlády. Přesto to nejspíše bude právě on, na jehož vládu bude mít neklidný region největší dopad – zvláště v souvislosti s nejnovějším izraelským vpádem do Libanonu a strašákem plnohodnotné války s Íránem. „Netanjahu umí washingtonskou hru lépe než většina amerických politiků,“ líčí bývalý izraelský diplomat Alon Pinkas, nyní sloupkař listu Ha’arec, „a Bidena úplně válcuje.“

Až příliš ostrá realita

Ovšem i na Netanjahuovy poměry současná situace vypadá jako vystřižená z televizního seriálu Dům z karet (vysílaného od roku 2013). Do amerických prezidentských voleb zbývá pouhý měsíc, konají se 5. listopadu, a vývoj na Blízkém východě může změnit i jejich výsledek. Před týdnem Írán vypálil na Izrael 180 balistických raket jako odvetu za šéfa libanonské militantní skupiny Hizballáh Hasana Nasralláha, největšího spojence Íránu v regionu, jehož zabily Izraelské obranné síly (IDF). O život sice nepřišel žádný občan Izraele, nicméně řada íránských raket pronikla slavným izraelským protiraketovým systémem Iron Dome, a jedna z nich dopadla dokonce v blízkosti letecké základny letounů F-35 v Negevské poušti, další těsně minula sídlo špionážní agentury Mossad v Tel Avivu. Na rozdíl od dubnové raketové výměny mezi Izraelem a Íránem tentokrát Bidenovi představitelé Netanjahua veřejně nenabádali ke zdrženlivosti, přestože by eskalace mezi Íránem a Izraelem mohla vést k prudkému růstu cen ropy, což by těsně před volbami zchladilo náladu amerických spotřebitelů.

Joe Biden předminulý čtvrtek přiznal, že s premiérem Netanjahuem o izraelském úderu na íránská ropná pole jednal. Ší’itský stát již v minulosti naznačil, že by na takový čin odpověděl útoky na ropnou infrastrukturu ve Spojených arabských emirátech a v Saúdské Arábii! Cena ropy Brent již v předminulém týdnu rychle stoupla z pondělních 70 dolarů za barel na pátečních 78 dolarů (1 800 korun) a nové kolo úderů by ji mohlo vystřelit k hranici 100 dolarů (2 300 korun). Na otázku ohledně takové možnosti Bidenovi došla slova. „Myslím, že by to bylo trochu… takže,“ hlesl. Možná se zarazil, aby neprohlásil, že taková eskalace by mohla v listopadu vážně poškodit šance kandidující Kamaly Harrisové na vítězství nad Donaldem Trumpem. Přes to všechno právě Netanjahu, nikoli Biden, rozhodne, jak to bude dál, a nedávný vývoj ukazuje, že izraelský premiér zřejmě nebude projevovat zdrženlivost, jak ho Biden v soukromí nabádá. „Netanjahu je na koni,“ říká jordánský exministr zahraničí Marván Muašer, jenž působí v nadaci Carnegie Endowment for International Peace: „Nebude ochoten udělat nic, co by pomohlo vyhlídkám Harrisové ve volbách.“

Co dál v Palestině a okolí

Minulé pondělí, 7. října, si Izrael připomněl první výročí povraždění více než 1 200 svých občanů teroristy z Hamásu. Po tomto bezprecedentním napadení země a masakru byl Netanjahu politicky téměř na odpis. Skutečnost, že izraelská rozvědka nedokázala zachytit varovné signály plánované operace Hamásu a Netanjahu přesměroval síly IDF z Gazy na Západní břeh, se ukázala jako největší strategická chyba Izraele od egyptského útoku na Izrael v roce 1973.

Přesto se Netanjahuovi – „Houdinimu“ izraelské politiky – nějakým způsobem podařilo ve funkci přežít, a dokonce vzkvétat. Poslední izraelské průzkumy ukazují, že kdyby se nyní konaly předčasné volby, skončila by jeho strana Likud na prvním místě. Velká většina Izraelců je proti dvoustátnímu řešení vztahů s Palestinci, jež by podle prezidenta Bidena naopak mělo být cílem Izraele. Netanjahu důsledně odmítá specifikovat politické řešení situace po ukončení vojenské operace v Gaze, jak po něm Biden žádá. „Mysleli jsme si, že Benjamin Netanjahu svých devět životů už vyčerpal, ale ukázalo se, že má v zásobě ještě nějaké další,“ říká viceprezident zavedeného washingtonského střediska Middle East Institute (MEI) Paul Salem, jenž právě teď pobývá v Libanonu.

Biden není jediným americkým politikem, jehož Netanjahu přechytračil a přelstil. Letos v březnu prohlásil Chuck Schumer, vůdce demokratické většiny v Senátu a nejvýše postavený zvolený Žid v dějinách USA, že by se v Izraeli měly konaly nové volby a přijít nové vedení země: „Premiér Netanjahu sešel z cesty, když dovolil, aby jeho politické přežití převážilo nad nejlepšími zájmy Izraele,“ prohlásil Schumer v projevu na půdě Senátu. O dva týdny později Izrael válku ještě zintenzivnil a rozjel útok na íránský diplomatický komplex v Damašku, během něhož zahynulo šestnáct lidí včetně vysokých velitelů Islámských revolučních gard. Vedlo to k prvnímu kolu přímých střetů mezi Íránem a Izraelem – a byl to i začátek Netanjahuova politického obrození. V červenci premiér vystoupil s projevem před společným zasedáním obou komor Kongresu ve Washingtonu, kde mu dvaapadesátkrát tleskali vestoje. A mezi aplaudujícími byl i Schumer.

Majstrštykem vražedné pagery

K Netanjahuovu nejnovějšímu vzkříšení však nejvíce přispěl přesun pozornosti od pásma Gazy k Libanonu, k němuž došlo minulý měsíc – izraelský Mossad úspěšně odpálil tisíce ručních pagerů a vysílaček Hizballáhu, a tím změnil celý narativ, jak se dnes říká. Ačkoli si operace vyžádala desítky libanonských obětí – stejně jako izraelské nálety na Bejrút v uplynulých týdnech –, technická virtuozita provedení obnovila hrdost a těžce pošramocenou morálku izraelských zpravodajců.

A Netanjahu opět šlápl Bidenově administrativě na kuří oko. V uplynulém roce se nesčetněkrát tvářil, že se s Washingtonem nějak dohodne, ale v praxi učinil pravý opak a prezident Biden skončil vždy s prázdnýma rukama: ať už se jednalo o tahanice kolem podmínek příměří v Gaze a propuštění rukojmích, nebo o nedávný pokus o jednadvacetidenní příměří s Hizballáhem. „Vypadá to, jako by Bidenova administrativa říkala: ‚Jen nás trochu trápí podzimní plískanice,‘ “ říká Alon Pinkas. „Jenže tohle není nějaký sezonní deštík, to na vás jen močí Netanjahu,“ přidává řízný příměr.

Vývoj v nadcházejících dnech může být pro budoucnost celého Blízkého východu i americké politiky osudový. Izrael jistě jednou úder Íránu vrátí, otázkou je, zda bude odveta kvalifikována jako „eskalace směřující k deeskalaci“ – jak svůj útok na Hizballáh charakterizoval Izrael –, nebo zda půjde o plnohodnotnou eskalaci, jež by mohla odstartovat spirálu vleklého konfliktu s Íránem.

Další cíl: rozvrat Íránu?

Možnost, že se Izrael pokusí o svržení íránského režimu, nelze zcela vyloučit. Netanjahu vyslal vzkaz „Peršanům“, v němž uvedl: „Až bude Írán konečně svobodný – a ten okamžik přijde mnohem dříve, než si myslíte –, bude všechno jinak. Naše dva starobylé národy, židovský a perský, konečně dosáhnou míru.“ Jared Kushner, Trumpův zeť a jeho exporadce pro Blízký východ, předminulý víkend vyzval USA, aby pokus o změnu režimu podpořily. „Írán je nyní zcela odhalen,“ napsal Kushner na sociálních sítích. „Nevyužít plně této příležitosti k neutralizaci hrozby je nezodpovědné.“

Ovšem i skromnější izraelská akce by s sebou nesla rizika. Někdejší Bidenův regionální vyslanec Jeffrey Feltman, jenž za administrativy Baracka Obamy vedl na ministerstvu zahraničí odbor pro blízkovýchodní záležitosti, dnes tvrdí, že Benjamin Netanjahu „podle všeho“ v příštích týdnech ještě překvapí. „Všechny ukazatele tomu nasvědčují – taktické a strategické cíle Izraele, izraelské veřejné mínění a také Netanjahuovo politické přežití,“ naznačuje Feltman.

Izraelské údery na teroristický Hizballáh a vpád do jižního Libanonu z taktického hlediska ukázaly izraelské veřejnosti, že Netanjahu podniká kroky, které umožní zhruba 60 tisícům vysídleným lidem ze severní části země návrat do jejich domovů. Ze strategického hlediska mění izraelské operace rovnováhu sil v širším regionu tím, že decimují vedení Hizballáhu a staví Írán na zadní. Nová fáze války po 7. říjnu se mezi izraelskou veřejností těší velké popularitě a v neposlední řadě zachraňuje Netanjahuovi politickou kůži. Dokud zůstává premiérem, může se vyhnout řadě zatím odložených trestních oznámení. „Tahle vynesená karta pomůže Netanjahuovi, aby se vyhnul vězení,“ míní Feltman.

Amerika na vedlejší koleji

Demokrati ve Washingtonu jsou čím dál více znepokojení tím, že se prezidentu Joe Bidenovi nepodařilo Netanjahua zkrotit, a obávají se, jaký dopad to může mít na vyhlídky Harrisové v brzkých volbách. Úřadu se totiž Biden ujímal s příslibem, že „Ameriku vytáhne z bažin Afghánistánu a Blízkého východu“. Stejně jako Barack Obama, jehož druhé funkční období poznamenala válka proti Islámskému státu (IS), prezident doufal, že se jeho administrativa vyznamená hlavně obratem v otázce čínské hrozby v indopacifické oblasti.

Ale – nyní hrozí, že Biden opustí svůj úřad ve vyhroceném okamžiku, kdy Blízký východ sužuje konflikt vyžadující posílení americké přítomnosti v regionu, kde už mají USA 40 tisíc vojáků a dvě letadlové lodě. Horký Blízký východ by také mohl poskvrnit celý Bidenův odkaz tím, že umete cestu Trumpově návratu. Přesto se těžko najde někdo, kdo by věřil, že Biden své jednání změní.

„Nikdo mi nedokáže uspokojivě vysvětlit, proč je (prezident) tak pasivní,“ říká jordánský diplomat Muašer. Kromě pomoci s likvidací Hamásu měl Biden po 7. říjnu 2023 dva cíle: prvním bylo vypracování plánu na správu Gazy po (hypotetickém) ukončení konfliktu, který by měl připravit půdu pro dvoustátní řešení. Druhým bylo zabránit rozšíření války v neklidném regionu.

Na první cíl už může odcházející Joe Biden téměř zapomenout. Nejen izraelské veřejné mínění, ale i samotní Palestinci přestali věřit koncepci nezávislého státu po boku Izraele. A bolavým neúspěchem nejspíše skončí i druhý vytčený cíl – pokud se turbulence posledního měsíce protáhnou až do voleb v USA, zvýší se též šance, že neúspěchem skončí Bidenovo prezidentské angažmá.

Edward Luce, FT