Jak zužitkovat nejistotu

O Německu se mluví v souvislosti s auty, o Francii s vínem. V případě Izraele to může být válka. Nebo technologie. Nebo také obojí.

Jedenáctidenní konflikt, který se odehrál v květnu, byl soubojem technické zdatnosti obou stran. I palestinský Hamás předvedl velkou vynalézavost, nejen při výrobě raket z vodovodního potrubí, ale i v jiných oblastech. Mluvilo se o „metru“, kilo­metrech vybetonovaných chodeb pod Gazou a méně se ví, že Palestinci během této války také experimentovali s „podvodními drony“. Z hlediska zemí, které se zajímají o pokročilé technologie nebo jejich hospodářské využití, je ale přece jen trochu zajímavější, co se dělo na izraelské straně.

Nejčastějším objektem zájmu byl protiraketový systém Železná kopule či klenba (Iron Dome, hebrejsky Kipat barzel), který Izraelci nasadili proti přibližně čtyřem tisícovkám palestinských střel. Systém dosáhl zhruba devadesátiprocentní účinnosti při sestřelování nepřátelských raket, totiž těch, které vyhodnotil jako nebezpečné – část jich spadla zpět do Gazy, do moře nebo pustiny. To lze považovat za velký úspěch.

Hamás se snažil pálit v rychlých salvách, aby Železnou kopuli zmátl nebo zahltil, což se mu částečně dařilo. Úhrnem se však dá říct, že izraelská protiraketová obrana pracovala velmi dobře, protože zadržela většinu střel, ochránila obyvatele a dala vládě čas na rozhodování. Případně jí umožnila vyhnout se pozemní operaci.

Během květnové války Železná kopule shodou okolností slavila dvě kulatá výročí. Skoro přesně před dvaceti lety Hamás začal ostřelovat jižní Izrael prvními podobami svých Kasámů, střel vyrobených v malých dílnách rozptýlených po Gaze. První Kasámy byly nepřesné a měly malý dolet, ale Izraelci udělali závěr, že se rodí nové nebezpečí, na něž je třeba se připravit. Tak vznikla myšlenka na výkonný, elektronicky řízený protiraketový systém, který s americkou pomocí vyvinula firma Israeli Aerospace Industries. Před deseti lety Železná kopule poprvé úspěšně sestřelila raketu vypálenou z Gazy na Izrael. A nyní prošla zkouškou ohněm, a to doslova.

Čisté nebe

Není to jediný protiraketový systém na světě, od ostatních se však liší výkonem a skutečností, že se rodí uprostřed reál­ného konfliktu. Zasáhne střely nejrůznějšího druhu, od minometných a dělostřeleckých granátů až po střely s doletem desítek kilometrů ve výšce až tři kilometry. Jeho terče ovšem musejí být vystřeleny ze vzdálenosti alespoň 4,5 kilometru, aby stačil reagovat. Jeho „protiraketa“ Tamir je schopná přizpůsobovat svou dráhu během letu. Nyní se systém ještě upravuje tak, aby uměl likvi­dovat i drony. Existuje rovněž zvláštní námořní verze, vyvinutá mimo jiné na ochranu těžních věží ve Středozemním moři.

Izrael má za sebou už třicet let starou zkušenost s iráckými Scudy (vlastně sovětského původu) z roku 1991, proti nimž nasadil tehdejší americké Patrioty. Dnes Izrael řeší trochu jiné hrozby. Především pozoruje rostoucí arzenál, jejž v rukou drží libanonské hnutí Hizballáh, jehož zbrojířem je také Írán. To se tentokrát do bojů nezapojilo, ale teoreticky mohl být pod palbou celý Izrael, jak se to stalo při jedné z minulých válek.

Hizballáh nemá – na rozdíl od Hamásu v Gaze – problém dovézt si do Libanonu, co chce. Všichni tedy sledovali technologické schopnosti obou soupeřů i způsob, jakým techniku nasazují, protože se v pozadí vlastně už odehrával příští střet včetně hypotetické možnosti, že jednou bude na Izrael střílet z velké vzdálenosti i Írán, který dlouhodobě rozvíjí své raketové kapacity. Přičemž kaž­dému je jasné, že nemá smysl investovat do raket s dosahem tisíců kilometrů, aby pak nesly pár set kilogramů klasické trhaviny…

Drahý a výhodný

Často se zdůrazňuje, že války mezi Izraelem a Hamásem (případně Hiz­balláhem) jsou v řadě ohledů asymetrické. Platí to i pro jejich finanční náročnost pro zúčastněné strany. Cena rakety, jaké v Gaze vyrábí Hamás a Islámský džihád, se pohybuje ve stovkách dolarů. (Trochu jiné je to se sofistikovanější výzbrojí od Íránu, ale za tu Hamás platit nemusí.)

Izraelského daňového poplatníka však každá baterie Železné kopule stojí asi 100 milionů dolarů a každá proti­střela kolem 50 tisíc dolarů, podle některých tvrzení i dvojnásobek. Vývoj celého systému se odhaduje na miliardy dolarů. Je to obrovská, ale z hlediska Izraele nevyhnutelná investice. Část nákladů se navíc může vrátit, protože Železnou kopuli si koupilo už několik zemí včetně USA, Kanady, Rumunska nebo Indie. Další země, mezi nimiž je i Česká republika, koupily izraelské radary, které systém používá.

Zatím poslední válka byla tedy také tak trochu neplánovanou reklamou na systém Iron Dome. Jeho relativně vysoká účinnost velmi zajímá země Arabského poloostrova, které leží blízko Íránu a mají z něj podobné obavy jako Izrael. Saúdská Arábie už má opakovanou zkušenost s napadením svých ropných zařízení pomocí raket a dronů ze strany jemenských povstalců, které vyzbrojují a částečně také instruují Íránci. Pro Saúdy je schopnost exportovat ropu životně důležitá, a tedy i její ochrana před útokem vzdáleného soupeře.

Železná kopule v Izraeli působí jako součást rozsáhlejšího systému obrany izraelského vzdušného prostoru, jenž má několik vrstev. Tou nejspodnější je právě Železná kopule. Na ni navazuje Davidův prak, určený k sestřelování raket s doletem asi 70 až 300 kilometrů. A nad ním ještě bdí systém, který používá rakety Šíp (Chec 2 a 3) určené pro obranu proti balistickým střelám.

Izraelci současně pracují na obraně proti střelám vypáleným na menší vzdálenosti a jejich bojové nasazení rovněž podpořilo komerční využití. Letos v únoru například podepsala ministerstva obrany Německa a Izraele dohodu o dodávkách obranného systému Trophy určeného pro tanky. Izraelci ho montují do svých Merkav IV, Němci jimi budou vybavovat svůj špičkový tank Leopard 2; už dříve Trophy koupili také Američané pro Abramsy. Vyrábí ho ovšem jiná firma než Železnou kopuli – Rafael Advanced Defence Systems −, jež stojí za zmíněným Davidovým prakem. I o Trophy projevili zájem v arabském světě, třeba ve Spojených arabských emirátech.

Válka nového druhu

Vraťme se však ještě k poslednímu střetnutí v Gaze, nebo spíše na izraelské obloze. Zájemci o vojenské technologie mluví o vůbec prvním konfliktu, v němž byla nasazena umělá inteligence. Podle prohlášení samotných Izraelců jejich armáda nasadila nedávno vyvinutou platformu pro sbírání a analýzu dat.

Problém, který taková platforma řeší, spočívá v tom, že do centra přichází obrovské množství údajů, v nichž je obtížné se rychle zorientovat. Navíc jde o zpravodajství nejrůznějšího druhu od elektronických dat až po HUMINT, informace získané od živých zdrojů. Jde tedy o to rychle údaje prosít, získat z nich podstatné informace a případně i závěry.

Například identifikovat místa, kde protivník skladuje zbraně, odkud bude střílet příště nebo jaký bude jeho další pohyb. Díky tomu mohla izraelská armáda značně zvýšit efektivitu i přesnost: během jedenácti dnů opakovaně zaútočila asi na tisíc cílů, s tím, že v průměru zahynul jeden civilista na deset útoků.

Platformu vyvinuli příslušníci izraelské armádní „technologické jednotky“ 8200, nikoli soukromá firma. Avšak zkušenost z jejího vytváření či uplatnění nepochybně prosákne do civilního života a objeví se firmy, které platformu nějak zužitkují ve vlastním podnikání. Totéž platí i pro kybernetické zajištění izrael­ských obranných i státních systémů a další zkušenosti. Izraelské firmy také vyvážejí „know-how“, tedy nejen bezpečnostní hardware, ale celá řešení pro státy i soukromníky.

Podle čerstvě vydané zprávy dosáhl loňský izraelský export obranné techniky hranice 8,3 miliardy dolarů. Radary a technika včasné výstrahy představovaly asi 16 procent obratu, rakety a systémy vzdušné obrany asi deset procent. Třinácti procenty se podílely také letouny včetně dronů a dalšími 13 procenty přístroje na pozorování a optika. Velká část izraelských zákazníků se nachází v Asii, o jejich zařízení má velký zájem například Indie, až poté následují Američané a Evropané a jen v malé míře kupuje izrael­ské zboží Latinská Amerika a Afrika.

Izrael dlouhodobě vynakládá velké prostředky na svou obranu, kdysi to byly až desítky procent HDP. Dnes je to méně, ale stále nesrovnatelně více, než je zvykem v evropských zemích. V poslední generaci ale došlo k paradoxnímu vývoji. Zkušenost s nejistotou a nebezpečím, nebo prostě jen dlouhodobým narušením běžného života v podmínkách teroru, je možné chápat ne jako zátěž, nýbrž spíše jako unikátní výhodu oproti konkurenci. Železná kopule, o níž se teď tolik mluvilo v souvislosti s Gazou, je vlastně jen nejviditelnějším příkladem toho, jak lze ohrožení přeměnit na aktivum.

Autor je komentátor Českého rozhlasu