Je třeba, aby Češi občansky dospěli

Jiří Přibáň (54), profesor právní filozofie a sociologie, působí na Cardiff Law School, proto se na dění v Česku dívá s nadhledem. Příští prezidentskou volbu vidí jako příležitost, jak si srovnat důvody, proč prezidenta máme. „Největší tragédií této republiky je, že si skoro každý univerzitní profesor či známá osobnost myslí, že by také byli vhodným kandidátem na prezidenta.“

Potřebuje český politický systém prezidenta?
Potřebuje. Jako každá republika. Prezident představuje symbolickou hlavu státu, bere na sebe funkci, kterou mívali monarchové. Problém je, že v dnešních konstitučních monarchiích jsou ústavní role jasně rozdělené; monarcha symbolicky stát reprezentuje, ale je zbaven moci. Prezidenti kromě symbolických funkcí vykonávají i důležité ústavní pravomoci.

V parlamentních republikách je však jeho moc podstatně omezena, protože vláda musí mít důvěru parlamentu a jako taková je centrem výkonné moci ona, ne prezident. Český prezident se na výkonné moci podílí a může s vládou spolupracovat nebo k ní vytvářet protiváhu. Z toho se rodí ústavní konflikty a krize, jakých jsme za poslední roky zažili několik.

Prezident je projekce otce, krále. Proč to přežívá v Česku, ale ne na Slovensku či v Rakousku?
Je to součást stoleté ústavní tradice, která se táhne až ke vzniku československého státu a Masarykovi, který možná sám sebe vnímal jako starozákonního patriarchu vedoucího lid ke svobodě a samostatné existenci. Kromě této morální autority však také disponoval výraznou mocí, na níž závisela i stabilita tehdejších vlád a celé země. Každý další prezident byl, je a bude poměřován touto mocí a autoritou. V české společnosti se ustálila představa silného prezidenta, který vede a vychovává svůj lid – hlava státu i morální vzor. V takové zemi být prezidentem je těžký, ne-li nemožný úkol.

Prezident Zeman napíná své pravomoci až k hranici ústavního deliktu. Není ale jeho extenzivní výklad legitimní, když má přímý mandát?
Zvýšit legitimitu přímou volbou neznamená, že prezident bude porušovat ducha i literu ústavy. Legitimita nepředchází legalitu. To je předsudek, neobyčejně populární i mezi ústavními právníky. Menšinoví stoupenci prezidenta pak tvrdí, že přímá volba ho opravňuje k širšímu výkladu pravomocí, a najdou se i tací, kteří tento posun obhajují jako nutný, protože parlamentarismus je v krizi.

Stejně argumentovali právníci ve Výmarské republice před sto lety, když za největšího nepřítele lidu označili parlament a naději spatřovali v posílení výkonné moci prezidenta. Všichni dnes víme, že tento posun k „plebiscitární demokracii“ skončil diktaturou a totalitarismem.

Zeman ukázal, že prezident může systém ohrozit a také že je nejsilnější, když jej rozkládá. To není dobrý precedens.
Proto se hlasitěji ozývají kritici přímé volby. Když tvrdí, že za rozkládáním parlamentarismu stojí právě tento „nesystémový“ prvek v ústavě, měli by si nejprve odpovědět na dvě otázky. První: zda by se prezident Zeman choval jinak, kdyby byl zvolen postaru parlamentem. Myslím, že ne.

Druhá otázka: Jak je možné, že v jiných parlamentních republikách přímá prezidentská volba ústavní systém nerozkládá. Jak je možné, že rakouský prezident je levicový, vláda pravicová, ale systém není ohrožen? Jak je možné, že přímo voleného prezidenta mají Finové, kteří v posledních desetiletích omezili původně silné prezidentské pravomoci, aniž země upadla do krize? Jak je možné, že Portugalci mají silné prezidentské pravomoci a zkušenost s fašistickou diktaturou, přesto prezidenti nezpochybňovali samotný ústavní režim?
Hlavní rozdíl vidím v tom, že v těchto zemích prezidenti vnímají svou roli jako strážce ústavní demokracie, zatímco pro Miloše Zemana text i kontext ústavy představovaly často jen „idiotskou“ překážku.

Lze tomu v parlamentu zabránit a napravit nerovnováhu přímo voleného prezidenta v ústavním systému?
Jakmile jednou dáte lidu možnost volit přímo, stěží se najde politik, který by se odvážil ho o ni připravit. V tom řešení není. Kritici přímé volby mají pravdu, že tato změna byla nelogická: zvýšila demokratickou legitimitu prezidenta, ale omezila pravomoci hlavy státu. Proto jsem přesvědčen, že je třeba dořešit některé mezery v ústavě: posílit roli sněmovny v procesu jmenování a odvolávání premiéra a změnit ústavní žalobu v článku 65, aby tuto možnost jako v jiných zemích měly obě komory parlamentu nezávisle na sobě.

Neukázala Zemanova extenzivní svéhlavost, že by v důležitých sporech s prezidentem měl ústavní soud jednat rychleji?
Prezidentským obstrukcím se dalo zabránit, kdyby ostatní ústavní orgány a jejich představitelé byli aktivnější při podávání kompetenčních žalob. Obecně si myslím, že by bylo vhodné, aby smysl a význam některých ústavních článků v oblasti prezidentských pravomocí vyložil ústavní soud.

Právo je otázka interpretace a jeho závazný názor by v této oblasti mohl systém projasnit a posílit. Za posledního strážce ústavnosti je přece považován právě ústavní soud. Díky silnému nezávislému soudu a dalším nejvyšším soudním orgánům jsme dnes v lepší situaci než ústavní režimy v Maďarsku a Polsku, ale i na Slovensku.

V příští volbě prezidenta už nekandidují postavy 17. listopadu – Havel, Klaus, Zeman. Může to změnit chápání prezidentské funkce, nebo volba opět přitáhne exhibicionisty a manipulátory?
Prezidentské volby nelze posuzovat odděleně od společenské atmosféry, a protože žijeme v době exhibicionistů a manipulátorů, objeví se i v příštím prezidentském klání. Obecně se populismus považuje za protiklad a ohrožení ústavnosti. Je to zavádějící, protože v demokracii musí každý politik kombinovat schopnost oslovit masy a naslouchat radám odborníků.

Demokracie neustále osciluje mezi populismem a elitářstvím, což samo o sobě není škodlivé, ale ústavní systém a instituce musejí mít schopnost takový populismus absorbovat a neutralizovat jeho destrukční potenciál. To se daří v USA či v Británii. Ani případné vítězství Le Penové by neznamenalo konec francouzské demokracie, kde politici Zemmourova nebo Mélenchonova typu mají demonstrativní symbolickou funkci, ale slabý potenciál pro faktické vládnutí. V postkomunistických zemích je situace jiná a systém, jak vidíme v Polsku a Maďarsku, zranitelnější vůči autoritářskému převzetí moci.

Parlamentní volby potvrdily rozdělení společnosti. Obrovské množství hlasů propadlo, díky čemuž má vláda většinu, do prezidentské volby se však vrátí. Může je získat někdo jiný než Andrej Babiš?
V parlamentních volbách se na obě koalice demokratických stran usmála Machiavelliho fortuna, tedy nepředvídatelný sled náhod, jemuž dobrý politik může jít naproti, ale nemůže ho kontrolovat. Prezidentská volba bude první velkou zkouškou, zda demokraté dokážou využít šance a mít jednoho silného a populárního kandidáta, který by se dokázal postavit Andreji Babišovi.

Babišova popularita je stále obrovská; nezapomínejme, že prohrál minimálním rozdílem hlasů. Ty nezmizely, do roka se vrátí, tedy právě v době, kdy společnost bude již silně pociťovat ekonomickou i sociální krizi vyvolanou covidovou pandemií a vinit bude novou vládu, zatímco chaotické vládnutí a neschopnost Babišova kabinetu vnímat jako idylu.

Budou rozhodovat peníze?
Peníze hrají větší roli, ale nepřeceňoval bych je. Jiří Drahoš neprohrál, protože měl méně peněz na kampaň, ale protože nedokázal oslovit voliče. Miloš Zeman byl v roce 2018 mimořádně slabý kandidát, o to tristnější je, že politické reprezentace nedokázaly proti němu postavit silnou a politicky zkušenou osobnost.

Největší tragédií této republiky je, že si v ní skoro každý univerzitní profesor či jiná společensky vážená osoba myslí, že by také byli vhodným kandidátem na prezidenta. Ne! Přímá volba jednoznačně diktuje, že úspěšný kandidát musí být především politicky zdatný, zkušený a způsobilý a teprve potom se může odvolávat na společenskou prestiž a mediál­ní charisma.
To jsme zpět u představ společnosti o prezidentovi: že to bude otec, tatíček, který i všem zlodějíčkům bude neustále opakovat, že se nemá lhát a krást a že pravda a láska mají vítězit nad lží a nenávistí. Jako malým dětem! Je třeba, aby tento politický národ konečně našel svou občanskou dospělost.

Jaký kandidát má největší šanci?
Bojím se to vyslovit, ale Andrej Babiš.