Jít do rizika je nutnost

Kvůli současné rapidní inflaci platí dvojnásob, že „kdo spoří, shoří“. Z důvodu velmi nízkých úrokových sazeb na vkladech v bankách je běžné spoření prakticky nejrychlejší cestou do chudoby. Situaci se můžete přizpůsobit hlavně omezením úspor na běžných vkladech či spořicích a termínovaných účtech. Tyto peníze je nutné investovat.

Potíž je v tom, že investování je vlastně vždy rizikovější než spoření. I když lze najít investiční produkty, které jsou poměrně málo rizikové, stále platí, že bez podstoupení rizika ztráty peněz je dnes ztrácíte najisto. Z úroků už žít nelze. Je zkrátka nutné riziko investování podstoupit, aby peníze nepožírala inflace vyšší než úrok na vkladech.

Riziko versus výnos

Riziko je v investicích nerozlučně spojeno s výnosem. Platí, že čím vyšší je potenciální výnos, tím více rizika na sebe investor bere. To je základní pravidlo, podle něhož lze míru rizikovosti dané investice dopředu odhadnout.

Málo rizikové bývají například vládní dluhopisy vyspělých zemí, oproti firemním však nenabízejí takový výnos. Když tedy půjčujete formou dluhopisu například české vládě na pět let, můžete dnes počítat s úrokem zhruba tři procenta ročně. Česká vláda totiž prakticky zkrachovat nemůže – naopak u jakékoli firmy je toto riziko násobně vyšší. Když si tedy pořídíte podnikový dluhopis, musíte mít na zřeteli právě to, kolik vynáší bezpečnější investice do vládních obligací.

Jestliže tedy firma v Česku na svém dluhopisu nabízí úrok třeba devět procent ročně, pak je tento výnos výhodný, jen pokud má maximálně trojnásobnou pravděpodobnost krachu v porovnání s českou vládou.

Jakmile je tato pravděpodobnost vyšší než trojnásobná, jedná se nejen o rizikovou investici, ale také o investici nesmyslnou. Investovat rizikově není hříchem, hříchem je právě investovat nesmyslně. Nesmyslné je v našem kontextu takové investování, jehož riziko není pokryto potenciálním výnosem.

Například investice do bitcoinu je extrémně riziková. Mnohem více než investice do rizikových firemních dluhopisů v Česku. Jenže vzhledem k dosavadním výnosům bitcoinu není investice do něj nesmyslná, zejména pokud investor vloží do kryptoměny jen zlomek svého celkového portfolia, třeba jednotky procent. Od roku 2010 vynáší bitcoin ročně průměrně zhruba 240 procent. To je pořádná odměna za to, že do něj člověk dá část svých peněz. Ale co je to vlastně „rozumná“ část vašich peněz?

Musí to být maximálně taková suma, že když investor o celou přijde, nijak zásadně se nesníží jeho životní úroveň – pak jde o investici sice extrémně rizikovou, ale nikoli nesmyslnou. Je vlastně větším nesmyslem nebýt v bitcoinu vůbec zainvestovaný, neboť tak se člověk ochuzuje o další potenciální výnos 240 procent ročně.

Systémových rizik je málo

Rizik, kterým investor čelí, existuje řada. Mnohdy pak více z nich působí naráz, což znesnadňuje jejich identifikaci. Někdy je vyhodnocení rizik zcela intuitivní, jindy vůbec ne.

Když se například letos v srpnu objevily spekulace, že Cristiano Ronaldo opouští Juventus, akcie „Staré dámy“ poskočily více než o čtyři procenta nahoru. Akcionáři situaci vyhodnotili tak, že pro klub, jenž není v nejlepší finanční situaci, představuje riziko mít dál ve svých řadách sice hvězdu, ale stárnoucí a zejména předraženou. Intuitivně bychom přitom jistě řekli, že odchod takového hráče je pro klub rizikem a povede k propadu akcií.

Svět investic je půvabný v tom, že existuje jen velmi málo systémových rizik. Takových, která stáhnou dolů celý trh. V drtivé většině případů je tomu tak, že co je rizikem pro jednu firmu, odvětví, zemi nebo měnu, je přínosem zase pro jiné firmy, odvětví, země či měny. Když loni v březnu udeřila pandemie, šly trhy pár dní dolů poměrně „systémově“, tedy plošně. Brzy ale investoři pochopili, že třeba odvětví e-commerce na pandemii vydělá. Zatímco byla pohromou pro akcie zábavních parků nebo aerolinek, akcie Amazonu vytáhla k rekordům.

Když už jsme u pandemie, její loňské dramatické šíření v USA nevedlo ke ztrátě důvěry v americký dluh a dolar jako takový. Naopak. Pro americké dluhopisy a americkou měnu je z jistého úhlu pohledu větším rizikem odeznění pandemie. Jak to? Pandemie znamená vyhlížený útlum světové ekonomiky. A pokud je napadena americká ekonomika, nejsilnější na světě, vyhlížejí investoři zvláště citelný propad celého globálního hospodářství. Takže své investice přeskupují do nejbezpečnějších aktiv, jaká jsou k mání, v čele s americkými dluhopisy a dolarem.

Apokalypticky přeplněné nemocnice v New Yorku tak – značně neintuitivně – zpevňují dolar a snižují rizikovost amerického dluhu, tedy snižují americké vládě náklady na půjčování. Naopak když pandemie odeznívá, investoři opouštějí bezpečná útočiště typu dolaru a odvažují se investovat do rizikovějších aktiv typu české koruny (viz graf). Takže odeznění pandemie dolar spíše oslabí, zatímco korunu spíše zpevní.

Když se „žilo z úroků“

Jedním z rizik, které ohrožuje vaše peníze, je zmíněná rostoucí inflace, kvůli níž už v Česku není možné „žít z úroků“ na spořicích účtech. Přitom časy, kdy to možné bylo, nejsou až tak vzdálené. Stačí se vrátit do první poloviny 90. let. Tehdy se postupně podařilo stabilizovat inflaci, danou polistopadovým ekonomickým otřesem. Takže třeba Volksbank mohla v roce 1994 uvést na český trh produkt jménem kapitálová vkladní knížka. Mimochodem, vkladní knížka byla v Česku ještě v polovině 90. let nejoblíbenější spořicí produkt: podle agentury Factum z října 1995 na některém typu knížky spořilo 69 procent lidí.

Při roční výpovědní lhůtě na uvedené knížce činila úroková sazba 14 procent. Kdo si knížku založil koncem roku 1994, dočkal se během následujících dvanác­ti měsíců reálného zhodnocení úspor o 4,9 procenta. Spotřebitelská inflace v roce 1995 činila podle Českého statistického úřadu 9,1 procenta a průměrná hrubá měsíční mzda odpovídala 8 307 korunám, ročně to tedy bylo 99 684 korun. Kdo tedy chtěl v roce 1995 „žít z úroků“ tak, aby reálné roční zhodnocení jeho úspor odpovídalo průměrné hrubé roční mzdě, musel na knížku dát lehce přes dva miliony, tedy přibližně dvacetinásobek tehdejší průměrné roční mzdy.

Nyní by takové peníze na „žití z úspor“ nestačily ani vzdáleně. Dosud posledním rokem, kdy ještě roční zhodnocení vkladů inflaci pokrylo, byl v Česku rok 2016. Během něj stouply spotřebitelské ceny jen o 0,7 procenta. Kdo uložil peníze s dohodnutou splatností jednoho roku koncem roku 2015, dočkal se v průměru zhodnocení 1,44 procenta. „Nadinflační“, reálné zhodnocení tedy v roce 2016 bylo ještě kladné: 0,74 procenta. Průměrná hrubá měsíční mzda byla tehdy 27 764 korun, ročně tedy 333 168 korun. Aby zhodnocení úspor během následujících dvanácti měsíců vyneslo takovou sumu, museli byste si koncem roku 2015 uložit 45 355 900 korun. To už je zhruba 136násobek hrubé roční mzdy.

Po roce 2016 už není možné „žít z úroků“ při uložení jakkoli vysoké sumy, protože roční zhodnocení zcela „požere inflace“. Při jejím zohlednění máte na účtu reálně méně než o rok dříve.

Skutečnost, že „žití z úroků“ je dnes prakticky nemožné, je klíčovým projevem současné éry nejen tuzemského finančnictví. Pokud by se příští rok průměrná inflace pohybovala v pásmu od 6,5 do sedmi procent, přičemž by mzdy narostly nominálně opravdu jen o pět procent, což vůbec nejsou přehnané předpoklady, Češi by si reálně pohoršili nejvíc od zmíněných 90. let. Jejich životní úroveň – měřená inflací a růstem mezd – by tedy klesla nejvýrazněji za poslední zhruba čtvrtstoletí.

Nezbývá než podstoupit riziko a investovat.