Kdo půjde z kola ven

Ještě v polovině loňského roku vypadaly prezidentské průzkumy úplně jinak. Favoritem byl Andrej Babiš, který v té době ani oficiálně nekandidoval, i když s tím skoro každý počítal. Těsně za ním generál ve výslužbě Petr Pavel, o několik délek za oběma muži bývalá rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová. Ostrá fáze kampaně ale podstatně míchá kartami. Nerudová se dokonce v listopadu dostala do čela preferencí a Babiš v několika průzkumech propadl až na třetí místo. Nejnovější prognóza společnosti Median, vytvářená sběrem dat na konci roku, je mimořádně zajímavá: Pavel a Babiš natěsno vedle sebe těsně pod hranicí 29 procent, Nerudová za nimi na 25 procentech.

Ostatní kandidáti se tak dostali do pozice komparsu, který sice dál radostně předvádí sám sebe, ale jenom proto, aby si zkrátil čas čekání na výhru někoho z vybrané trojice.

Nikdo z šestky předem poražených ale neuvažuje o tom, že by z volby odstoupil a dal podporu jednomu z favoritů. „Lidé by neměli volit menší či větší zlo, ale měli by si vybrat toho, v koho mají důvěru,“ vysvětluje své trvání na kandidatuře senátor Marek Hilšer, který kandidoval i v minulých volbách, kde skončil na čtvrtém místě, když sesbíral bezmála půl milionu hlasů, tedy devět procent (na postup mu chybělo 900 tisíc hlasů). Aktuálně má sotva pětiprocentní podporu, v minulých volbách mu průzkumy předpovídaly kolem čtyř procent, aby nakonec dosáhl na víc než dvojnásobek.

Podle Hilšera příliš podléháme „průzkumové demokracii“. To je sice velmi krásný bonmot a může to být i částečná pravda, ani tento vtip však nezakryje, že Hilšerovy šance na zvolení prezidentem jsou nulové. Stejně je na tom další senátor Pavel Fischer (v minulých volbách třetí se ziskem 10,23 procenta hlasů; na postup do 2. kola mu chybělo 800 tisíc hlasů), který je v průzkumech těsně před Hilšerem, ale i zbylí čtyři kandidáti (Jaroslav Bašta, Karel Diviš, Josef Středula, Tomáš Zima), jejichž popularita je mnohdy na úrovni statistické chyby (Zima, Diviš), přesto dále vylepují plakáty a dělají reklamu na sítích.

Danuše Nerudová je bezesporu největší skokankou prezidentské kampaně, její „jízda na Hrad“ je doposud nejúspěšnější a nejefektivnější. Sebrala přes osmdesát tisíc podpisů, vyšplhala se z květnových 3,5 procenta až na listopadových 28 procent preferencí. Nerudová jako by dokazovala existenci „českého snu“, totiž že když si občan v květnu usmyslí, že se za osm měsíců stane prezidentem, nemusí jít o tak marnou snahu. Její kampani výrazně pomohlo dlouhodobé probírání komunistické minulosti Petra Pavla, to z Nerudové pro mnoho lidí vytvořilo smysluplnou alternativu protibabišovské volby a hnalo ji průzkumy vzhůru. Zejména ve chvíli, kdy se v nich ukázalo, že ve druhém kole by Babiše porazil nejen Pavel, ale i Nerudová – a pak vlastně skoro všichni, i ti největší outsideři jako bývalý rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima, který zůstává v boji o prezidentské křeslo na chvostu kandidátského pole.

Strašáci minulosti

Nerudová zajímavým způsobem změnila celou hru, takže voliči mohli na chvíli skutečně přemýšlet v módu „koho a proč volit“, nikoli pouze „proti komu volit“. Babiš, který je předmětem politického i občanského odporu více než sedm let, udělal z volby hlavy státu opět hru na obranu demokracie. Nerudová vytvořila na chvíli iluzi zcela svobodné nelimitované volby, s velkou nadějí na to, že a) na Hradě už nebude bývalý komunista; b) bude to relativně mladý člověk; c) bude to žena; a za d) někdo, kdo se vyhnul skandálům. Jenže i Danuše Nerudová – tak jako její dva velcí soupeři – narazila na temné stíny z minulosti. Na problémy s rozdáváním doktorských titulů na škole, kde byla rektorkou, i na to, že se k řadě prací s pochybnou vědeckou kvalitou, které ale získávaly příslušné citační body, připisovala jako spoluautorka.

Česká společnost je ironická a krutá, ráda se vysmívá a vtipkuje na úkor druhých. A tak se volba nového českého prezidenta či prezidentky vtěsnala do bonmotu, který koluje v mnoha verzích na sociálních sítích: „Rozhodujeme se mezi estébákem, kariérním komunistou a rozvědčíkem a podvodnicí s tituly.“ Můžeme se tomu smát (nebo spíše plakat), ale pro příliš mnoho voličů, kteří nakonec volby mohou rozhodnout, to bohužel přesně vystihuje situaci.

Andrej Babiš má paradoxně výhodu v tom, že jeho případ spolupráce s StB a porevoluční využívání komunistických kontaktů při privatizaci se probírá mnoho let. Neuškodil mu zatím ani soud ve věci žaloby za dotační podvod na farmě Čapí hnízdo. Babiš má podle agentury Median i dalších sociologických společností velmi pevné jádro voličů kolem 25 procent, které o své bezúhonnosti nemusí přesvědčovat, svému hrdinovi naprosto věří. K vítězství a možná i k postupu do 2. kola volby ale bude šéf ANO potřebovat přesvědčit voliče jiných stran a hnutí. V tomto smyslu Babišovi nejvíce překáží kandidatura Jaroslava Bašty, bývalého disidenta a velvyslance v Rusku a na Ukrajině, dnes prezidentského bojovníka za Okamurovu SPD. Bašta má v průzkumech tři až pět procent, kdyby nekandidoval, mohli by právě jeho voliči Babišovi významně pomoct. Expremiér byl koneckonců zejména na začátku kampaně svou národoveckou rétorikou často k nerozeznání od politiků SPD.

Generál Pavel má ve srovnání s Ba­bišem větší volební potenciál, jež výrazně překračuje hranici třiceti procent; je schopen oslovit širší a různorodější skupiny voličů. Výrazně ho v kampani brzdila debata o jeho minulosti, zejména o kurzu rozvědčíka, který na přelomu 80. a 90. let minulého století v armádě (komunistické i nové demokratické) absolvoval. Krycí jméno „Pávek“ rychle doplnilo v hrátkách veřejnosti na sociálních sítích Babišovo „Bureš“. A také svědectví bývalého Pavlova spolužáka Pavla Beneše, který popisuje školení na rozvědčíka jako přípravu na diverzní činnost na území NATO a Pavla jako snaživého kariéristu. Pavel kontroval dvěma protisvědectvími na svém webu.

„Jako asistenta si mě osobně vybral generál Radovan Procházka, bývalý vězeň komunistického režimu, který po revoluci budoval vojenské zpravodajství na nových demokratických základech. Kdybych byl člověkem, jakého se mě snaží vykreslit Pavel Beneš a mnozí další, jeho důvěru bych určitě nezískal,“ napsal na svou obranu Petr Pavel. Své působení v armádě i vstup do KSČ vysvětluje dost dlouho, hlavní otřes, který se podepsal na jeho preferencích, zřejmě už přišel. V předvolebních debatách tedy nebude zaskočen a snadno se vyhne dalšímu poškození svou minulostí, ačkoli ta je jeho neuralgickým místem, na něž by mohla útočit konkurence.

Nerudová ztratila lídrovské tempo v kampani právě návratem své minulosti, univerzitního skandálu, respektive jeho zesílení. To je spojeno nejen s šetřením Akreditační komise ministerstva školství, zkoumající minulé machinace s tituly na Mendelově univerzitě v Brně, ale především s morální lustrací kandidátů, oblíbenou disciplínou médií i české veřejnosti. Dále se hledá morální superčlověk, i když je to nedostatkové zboží. Nerudová ztratila i tím, že jí možná až příliš dlouho trvalo, než se k věci vyjádřila. „Mrzí mě, že jsem v několika jednotlivých případech neodpověděla včas na otázky novinářů,“ napsala později v omluvné reakci na svém volebním webu, kde podrobně rozebírá svůj rektorský postup proti falešným titulům a nevědeckým kompilacím na Mendelově univerzitě, kterou rámuje i věta: „Na co však nemohu a nechci přistoupit, jsou lži vykonstruované s jediným cílem: zpochybnit můj dosavadní profesní život a poškodit tak mou kampaň.“ Pro řadu liberálních voličů, kteří o Nerudové jako o volitelné možnosti uvažovali, není přijatelný ani tento vypjatý způsob, kterým nakonec kandidátka celou věc vyložila. Zneužívání informací z minulosti pro kampaň, lež a podobně, věcná podstata kauzy až na posledním místě.

Pro Nerudovou je nepříjemné, že se kauza koncentrovala do posledních dnů před 1. kolem volby. Bude málo času na to, aby se zapomenulo a aby věc překryly nové události. Navíc komise ministerstva školství rozhoduje 19. ledna. Kdyby Nerudová postoupila do 2. kola, mohlo by ji rozhodování vážně poškodit. Dnes ji poškozuje už to, co veřejně tvrdí Robert Plaga, bývalý ministr školství, jenž Men­delovu univerzitu loni několik měsíců dočasně vedl. Podle Plagy jsou „zjištění akreditačního úřadu závažná“ a existuje „podezření na systémové selhání“ vedení Mendelovy univerzity v době, kdy ji vedla Danuše Nerudová.

Rozhodnou debaty?

Slabinu minulosti mají tedy všichni tři favorizovaní kandidáti, každý trochu jinak, ani jeden ale nestojí o to, aby se z minulosti stalo hlavní téma konce předvolební kampaně. V závěrečných televizních debatách by mělo jít o způsob výkonu prezidentské funkce, ale hlavně o názory na jednotlivé politiky, které prezident formálně či neformálně ovlivňuje (viz anketa na straně 18). Debaty před minulými volbami nejlépe vyšly Miloši Zemanovi.

Poprvé v roce 2013 všechny svým mluvením v prvním kole suverénně převálcoval, v roce 2018 čekal Zeman až na debatu s Jiřím Drahošem, kde také s přehledem dominoval. Drahošův tehdejší výkon byl vnějškově tak slabý, že odradil i voliče, kteří ho předtím volit opravdu chtěli jako negativní volbu proti Zemanovi.

Předvolební debaty mají podle politologů stále velký význam. Nejde jen o názory na důležité věci běhu společnosti a vlády nad ní, ale i o vytváření pozitivní emocionální vazby. Jak kdo vystupuje a vypadá, jak sympaticky komunikuje s druhými, je často důležitější než kvalita odpovědi. Velkých televizních debat bude hned pět, od Primy přes Novu až po Českou televizi. Ta dokonce tvrdí, že její debaty nakonec o volbách rozhodují. „Podle nejnovějšího průzkumu společnosti Kantar CZ se většina obyvatel Česka shoduje, že předvolební debaty v ČT jsou klíčové pro jejich finální volbu. Diváci jim přisuzují výrazně větší vliv na volební rozhodování než v případě diskusí vysílaných na komerčních stanicích, a to v poměru 67 procent ku 19,“ říká mluvčí veřejnoprávní televize Karolína Blinková. Politologové tvrdí, že minulé parlamentní volby vyhrály až excelentní výkony dnešního premiéra a předsedy ODS Petra Fialy a vicepremiéra a šéfa STAN Víta Rakušana v debatách na Primě.

Politolog Lukáš Jelínek se na debaty také těší, i on je přesvědčen, že ještě mohou předvolebními úvahami hodně zamíchat. „Myslím, že ty debaty stále ještě svůj vliv mají, ukázalo se to i v minulosti. Vzpomeňte na slabý výkon expremiéra Jana Fischera, debaty ho tehdy zbavily všech prezidentských šancí,“ připomíná Jelínek, kterému se nelíbí, jak průzkumy preferencí dnes před­určují volby, aniž by kandidáti prošli tvrdou zkouškou argumentačních soubojů. „Já bych průzkumy snad i zrušil, protože jsou návodné v tom, jak ukazují, kdo je schopen a kdo ne, přitom to ani nemůžeme vidět. Debaty s tímto falešným obrazem rozdělením sil mohou zamávat. Zatím to od kandidátů byla sebeprezentace, teď se ocitnou v situacích, kdy budou muset reagovat hned a ukážou se jejich slabiny i silné stránky.“

Debaty také odhalí význam setrvávání kandidátů ve hře. Babiš je zatím přirozený lídr opozice, debaty mu však nesedí, je nepřesný, pod tlakem říká nesmysly, je vznětlivý. „Babišovi mohou v debatách odebírat hlasy lidé jako Josef Středula, kteří nemají peníze na kampaň, ale argu­mentačně jsou dobře vybaveni,“ soudí politolog Jelínek.

Průzkumy veřejného mínění, které tak radikálně oddělují vedoucí trojku od zbytku prezidentských kandidátů, už asi debaty úplně na hlavu převrátit nedokážou. Mohou být ale tím „jazýčkem na vahách“, a to jak v přetahované mezi Nerudovou a Pavlem, tak i v boji o 2. kolo bez Andreje Babiše. Potenciál k tomu je stále veliký, vždyť podle již citovaného průzkumu Medianu na konci roku se stále skoro třetina lidí nerozhodla, koho bude v prvním kole volit. A tato neznámá třetina, která se ještě neprojevila, bude faktorem, jenž rozhodne volby. Jak by dopadlo 2. kolo, je přitom mnohem jasnější. Babiš by o parník prohrál oba potenciální souboje, v souboji Nerudová vs. Pavel by těsně, o rozsah malé statistické chyby, vyhrál armádní generál ve výslužbě. Máme se opravdu na co těšit.

A ještě jedna okolnost dělá z letošní volby české hlavy státu výjimečně zajímavou událost. Vůbec poprvé od roku 2003 se může stát, že prezidentem či prezidentkou nebude člověk s premiérskou politickou zkušeností, nota bene někdo, kdo politikem ani nikdy nebyl. Občanské obnovení prezidentské tradice, naneštěstí devalvované desetiletým působením protřelého politika Miloše Zemana, by nakonec nemuselo být od věci.