Příčinou je skutečnost, že na rozdíl od podniků, živnostníků a zaměstnanců nemusí peníze sám vydělávat, ale jednoduše si je od nich vezme. Nechápe proto, že vydělávání znamená úsilí, prostě nařídí: „Plaťte!“ Natáhne ruku a je to. Tak snadné to je! Takto nabytých peněz si pak stát logicky neváží, a proto s nimi nakládá tak, jak s nimi nakládá. Krajně neefektivně. Poměr cena/výkon je z toho důvodu velmi tristní. Typickým rysem tohoto vrchnostenského přístupu je, že za odvedené daně vám ani nepoděkuje.
V jistých ohledech to připomíná rozmazlené dítě, které je navyklé dostávat od rodičů velmi štědré kapesné. Vzápětí lehce nabyté peníze utratí a s nataženou rukou požaduje po živitelích další obolus. Stát je přesně takové dítě. Akorát s tím rozdílem, že tohle „dítě“ nejenže bezuzdně utrácí, ale kromě toho dělá také dluhy. Závratné dluhy. A dluhy jsou ještě větší problém než neefektivní nakládání s penězi.
Že jej finančně ukázní, slibovala koalice Spolu v čele s občanskými demokraty před volbami na podzim 2021. Permanentně kritizovala Andreje Babiše za jeho rozhazovačnou politiku a anoncovala radikální změnu. Právě kvůli slibům ozdravení veřejných financí mnoho lidí Petra Fialu a spol. volilo. Věřili, že s penězi, které státu dávají, se konečně začne hospodařit alespoň o něco lépe.
Nejeden z voličů oné proklamované změny proto nyní pociťuje zklamání, když vláda ani po třetině mandátu žádný ozdravný proces nenastartovala. Ve skutečnosti schválila dva stamiliardové, „babišovské“ deficity – kožený, ale důležitý pojem „konsolidace veřejných financí“ však zůstává jen sloganem z kampaně. Říznout do toho se koalice patrně bojí a opevňuje se štíty s nápisy typu „inflace“, „válka“, „energie“. Jádro problému je však jinde.
Logika věci je zjevná a experti se na ní v zásadě shodují: osekat se musejí především rozbujelé výdaje, nikoli se snažit všelijakými nápady navyšovat příjmy. Ostatně takto to udělá každý, kdo se ocitne v situaci, kdy utrácí víc, než vydělá. Řešit výdaje je snazší než si rychle zajistit extra výdělek.
Vláda bude argumentovat, že mnoho výdajů je mandatorních neboli nadefinovaných ze zákona, s nimiž při sestavování státního rozpočtu nemůže hýbat. Je to pravda, ale rozpočet netvoří jen mandatorní výdaje. Prostor pro škrty tu rozhodně je, což rozebíráme v tomto vydání. Ale na ty doposud nastíněné aby si jeden vzal lupu.
Místo zásadních škrtů elektroinženýr Zbyněk Stanjura a jeho kolegové spíše vymýšlejí, jak lidi a firmy o další peníze „pumpnout“ a místo redukční diety státního Otesánka dokrmit. Tu se zničehonic vynoří nápad zvednout odvody živnostníkům, potom zase upravit sazby daně z přidané hodnoty, což by paradoxně mohlo povzbudit inflaci. Od vlády, kterou mnozí stále vnímají jako pravicovou, je to tristní vizitka. Přitom to byli právě občanští demokraté, kteří opakovaně tvrdili, že daně zvedat nebudou a naopak hodlají škrtat.
Otázka zní, proč se vládní strany k ozdravení veřejných financí nemají. Hlasy voličů, kteří mají pocit, že stát je tu proto, aby se o ně staral, nezískají tak či onak. Na ně cílí jiné politické formace. Neschopností veřejné finance skutečně řešit ovšem mohou ODS a spol. naštvat a odradit lidi, kteří je volili minule. Je tak docela možné, že po příštích volbách se do Strakovy akademie vrátí jako jasný vítěz Babišovo hnutí ANO.
Takže kdy jindy ozdravovat, když ne teď? Pokud nedokáže veřejné finance umravnit ani tahle vláda, připravme se na tvrdý náraz do dluhové zdi. Bolet to bude víc, než kdyby se nyní začalo škrtat.
