Kolik investovat do globálního oteplování

Válka na Ukrajině mimo jiné změnila postoj ke globálnímu oteplování. Evropa a celý Západ se chtějí zbavit závislosti na ruských energiích, což dle jedněch znamená urychlit používání obnovitelných zdrojů energie, podle jiných částečný ústup od evropské „zelené transformace“. K podpoře druhého vyzývá dánský statistik Bjørn Lomborg, přičemž se zastává jaderné energetiky. Podle něho globální elity natolik upřednostňovaly klimatické změny, že opomíjely důležitější věci, což dokládá i výpočty.

Lomborg je známý pod přezdívkou skeptický ekolog, již získal podle své stejnojmenné knihy, která poprvé vyšla v roce 2001 (česky 2006) a v níž upozorňuje, že životní prostředí a postavení lidstva jsou mnohem lepší, než se předpokládalo, například pokud jde o znečištění vzduchu či o nerostné suroviny. Přitom není antiekologickým aktivistou, jehož platí těžební společnosti.

V minulosti byl členem hnutí Green­peace a po určitém váhání několik let připouští, že globální oteplování je skutečný problém, jejž způsobuje člověk. Navzdory tomu se jeho nejnovější kniha Falešný poplach z roku 2020 (česky 2021) stala v některých zemích kánonem popíračů klimatických změn. Nebo alespoň těch, kteří tvrdí, že za ně, konkrétně globální oteplování, nemůže člověk, protože jde o přírodní proces, či těch, dle nichž globální oteplování nevadí, protože se s ním nedá nic dělat a neškodí.

Lomborg je pro ně přitažlivý ze tří důvodů. Za prvé, kvůli skepticismu a odhalování zkreslených údajů publikovaných jak zelenými aktivisty, tak některými novináři. Za druhé, kvůli odsuzování globálních elit – ve svých textech kritizuje bohaté, že v boji proti globálnímu oteplování zapomínají na chudé, či dokonce jednají, možná úmyslně, na jejich úkor. A za třetí, kvůli jeho upozorňování, že se vážnost dopadů klimatických změn přehání, zejména ty nepřímé v důsledku globálního oteplování.

Přitom zhruba čtvrtinu své knihy Falešný alarm Lomborg věnuje chybnému chápání a zpravodajství o klimatických změnách, a dokonce naznačuje, že nejen ekologičtí aktivisté, ale i vědci a novináři mají osobní zájem líčit téměř vždy jejich dopady jako katastrofální. Celkově možná přehání, ale v některých ohledech má pravdu. Dle něho vliv klimatu na jednu katastrofu lze obtížně posoudit a spojitost je možné zjistit jen ze statistik a dlouhodobých trendů.

Na základě statistik a výpočtů pak posuzuje i to, což tvoří jádro zmíněné knihy, co dělat proti klimatickým změnám, respektive kolik investovat do potlačení globálního oteplování, především do omezení skleníkových plynů, které ho způsobují.

Omezené zdroje

Lomborg se zastává analýzy následků globálního oteplování a opatření proti němu a jak se na základě toho chovat. Jde o tradiční ekonomický přístup, který v mnoha oblastech funguje a je důvodem, proč lidé v moderní společnosti efektivně vyrábějí zboží a bohatnou. Dle něho je třeba zjistit, nakolik by lidstvu uškodila různá oteplení Země a kolik by stálo jejich zmírnění či zabránění jim. Navíc započítat i výdaje na řešení následků, například na kolik by přišly hráze chránící pobřežní města v případě zvýšení hladin moří či zavedení klimatizace tam, kde by po oteplení šlo bez ní obtížně přežít některé části dne.

K výpočtu škod v důsledku globálního oteplování a k odhadu nákladů na jeho omezení používá Lomborg integrovaný model hodnocení (DICE), který vymyslel americký ekonom William Nordhaus, nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2018. A vychází mu, že optimální by bylo oteplení Země zhruba o 3,75 stupně Celsia oproti předindustriálnímu věku, aby se klima výrazně nezměnilo, tedy více, než je současný vědecký konsensus 1,5 stupně. Nebo o dva stupně, což by podle některých předpokladů mělo být politicky i ekonomicky dosažitelné, byť s enormními náklady.

Lomborgův výpočet je přesvědčivý, navíc upozorňuje, že lidstvo má a vždy bude mít jen omezené zdroje. Použije-li je na jednu věc, budou mu chybět na jinou. Finanční prostředky na omezení klimatických změn nepůjdou na pokles chudoby, zlepšení vzdělání a zdraví nebo na rozvoj technologií. Nelze je „vyplýtvat“ jen na klimatické změny, musejí se vy­užít optimálně. S tím je však spojeno několik problémů.

Model DICE je podle některých ekonomů zastaralý a existují i jiné a přesnější. Navíc velmi závisí na vstupních údajích, často odhadech, jež jsou do něho vložené. Tak však fungují téměř všechny ekonomické modely. Právě vstupy si však podle kritiků Lomborg stanovil tak, aby mu škody z globálního oteplování vyšly nízké, zatímco náklady na omezení emisí vysoké.

Lomborg například opomíjí novější předpovědi vyšších škod a vychází spíše ze starších studií, navíc zvyšuje náklady na omezení oteplování, i když studie, na něž se odkazuje, je uvádějí nižší. Především však například podle amerického ekonoma Josepha Stiglitze, nositele Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2001, používá příliš vysokou diskontní sazbu. Ta určuje, nakolik se vyplatí investovat do zabránění globálním klimatickým změnám teď nebo později, či vůbec.

Z toho, že i v budoucnu ekonomiky porostou, a proto je návratnost nynějších investic vysoká, pak vyplývá, že je zbytečné příliš investovat do omezení globálního oteplování a lepší je použít tyto finance později a spíše na vyrovnání se s jeho následky. Jenže hospodářský růst nemusí být takový, jaký Lomborg předpovídá. A zdá se, že současné dění to podporuje.

Světový hospodářský růst bude zřejmě dlouhodobě nižší, než Lomborg v době vydání své knihy v roce 2020 očekával, a tedy i návratnost investic. A nebere ani v úvahu další možné nepříznivé důsledky globálního oteplování, například že zvyšování množství oxidu uhličitého může snížit duševní schopnosti lidí, čímž poklesne počet inovací a vynálezů a v důsledku toho zpomalí hospodářský růst.

Volba nejefektivnější politiky

Navzdory vší kritice má Lomborg v podstatě pravdu. U jakékoliv politiky, včetně ochrany životního prostředí a boje proti globálnímu oteplování, je třeba vzít v úvahu její náklady a výnosy, byť by výnosem bylo „jen“ zachování současného stavu, který je lepší než některé budoucí.

Právě tak by se měly posuzovat náklady na boj proti globálnímu oteplování a výnosy z něho, včetně plánovaných opatření k naplnění evropského Green Dealu a koneckonců i jeho cílů. Na druhé straně je do nákladů na zmírnění klimatických změn i do těch, které globální oteplování přinese, třeba vše započítat, byť to nebude jednoduché, a spíše k celkovým nákladům přistupovat s tím, že budou vyšší než očekávané.

Zároveň je třeba, jak upozorňuje i Lomborg, zvolit k omezení globálního oteplování tu nejefektivnější politiku. A preferuje například celosvětovou uhlí­kovou daň, tedy z vypouštění oxidu uhličitého. Je to však spíše sen, protože lze obtížně stanovit její optimální výši a politicky ji globálně prosadit, přičemž bez toho nebude efektivně fungovat.

Snazší je třeba podpora rozvoje jaderné energetiky, kterou Lomborg prosazuje. Mimochodem jak upozornil britský týdeník The Economist, kdyby reakcí na ropnou krizi v sedmdesátých letech 20. století byl rozvoj jádra, globální oteplování by dnes bylo „obskurním fenoménem známým (jen) ve vědeckých kruzích“. Bohužel se to nestalo.

Autor je publicista